Pavla Jazairiová na své výpravě v Peru (2010).
Novinářka Pavla Jazairiová se o takzvané rozvojové země zajímá od roku 1965. Známy jsou její rozhlasové a knižní reportáže, kniha Z Etiopie a odjinud je v pořadí její dvacátou. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS hovoří třeba o tom, zda existuje „pravé hodnoty“ společné všem národům nebo jak dokázala zpacifikovat mužský mejdan v Pákistánu.
Do dalekých zemí vyjíždíte ze svého domu v Poustce na Frýdlantsku. Dokážete skočit do jiné reality na lusknutí prstů?
Když opouštím svůj dům, svoje prostředí, pokaždé trpím. Protože mám ráda svůj život a nechci pryč. Bojím se. Ale ve vlaku, v autobuse, v letadle už to ze mě spadne, těším se, mám očekávání, jsem zvědavá. Třeba v Indii pokaždé nevycházím z údivu. Každá minuta je nový úžas, nové překvapení. To mi pomáhá překonat mnohé hrůzné situace. Jako minule, když jsme po příletu uprostřed noci, obtíženi baťohy, hladoví a žízniví v Dillí dvě hodiny hledali „zabukovaný“ hotel.
Když člověk pobývá v cizině, trvá většinou docela dlouho, než ustoupí ze svých představ a lpění na vlastních „pravých“ hodnotách. Jakou nadstavbu dalo setkávání se s jinými kulturami vašemu životu?
Je pravda, že už v tom mám mnoholetou praxi. Otázka je, co jsou ty pravé hodnoty? Pokud jsou pravé, tak jsou si všude podobné: například, že jsou k sobě lidé zdvořilí, že si na potkání neubližují, že nekradou a podobně. Mě vždy držela zvědavost a přesvědčení, že ti cizí lidé se ke mně budou chovat stejně jako já k nim. Tedy s důvěrou a zdvořilosti. Za setkání s cizími kulturami jsem nesmírně vděčná, člověku přináší poznání a přesah, nemluvě o toleranci.
Pavla Jazairiová (75)
Novinářka, spisovatelka a tlumočnice se narodila ve Francii české matce a nizozemskému otci. Dětství trávila střídavě ve Francii a v Československu, kam jezdila za prarodiči. O takzvaný třetí svět se zajímá od chvíle, kdy v Československém rozhlase roku 1965 nastoupila do vysílání pro Afriku. V hlavní redakci vysílání do zahraničí potkala svého prvního manžela – iráckého novináře Mufida Jazairiho.
Z rozhlasu odešla roku 1970, pracovala jako tlumočnice, cestovala a psala. K mikrofonu se vrátila až po dvaceti letech. Známé jsou její rozhlasové a knižní reportáže z Blízkého i Dálného východu, ze severní Afriky, z Indie, Mexika a dalších zemí. Nejnovější kniha Z Etiopie a odjinud je v pořadí její dvacátou.
Pavla Jazairiová má dva syny – Nisan Jazairi je podnikatel, Martin Jazairi novinář.
„Velmi mi vadí, když lidi řvou, když do mě najíždějí motorkou,“ řekla jste v jednom rozhovoru. Už jste se za ta léta obrnila?
Je pravda, že ticho v přírodě mně dělá velmi dobře a nechci se ničím nechat přehlušovat. Mám ráda dobrou hudbu, ale když si čtu, nebo dokonce píšu, musí být ticho. Stejně tak se mi ale líbí, když jsou lidé pospolu a povídají si, hlavně když mluví o něčem, co mě zajímá. Když se smějí, když zpívají, když se mohu připojit. Je pravda, že hluk v cizím prostředí je problém. V některých zemích mimo Evropu se lidé projevují velmi hlasitě, třeba v noci ve vlaku, když ostatní spí. A pokud jde o ty motorky, například v Indii dnes jezdí i tam, kde sotva vedle sebou projdou dvě osoby, a protože je motorka stroj, uplatňuje právo silnějšího. Na to si nezvyknu nikdy!
Ticho je mocný lékař, stejně tak dokáže pořádně potrápit hlavu...
Když člověk stárne, je méně odolný. Ticho a klid mě blaží, ale žiji sama a potřebuji mluvit s lidmi. Řeším to tak, že přátelům a rodině telefonuji, nejlépe když jsem venku se psem. Každý den chodím na dlouhé procházky většinou do lesa. Neřekla bych, že se přitom nudím, ale hovory s blízkými lidmi, byť na dálku, k těm procházkám patří a dělají mi radost. A když se stane, že nemám žádný kontakt, dívám se na lidi alespoň v televizi.
Zdůrazňujete, že v cizině má našinec přijímat to, co tam je. Jak vypadala vaše cesta za tolerancí a vyrovnání se s jinakostí?
Tak já nepřijímám úplně všechno. Například se zdráhám jíst smažené kobylky, i když pěkně křupou, ve vlaku neřvu a podobně. Když jsem vzteklá, obyčejně si to nechám pro sebe, i když někdy také ne. Třeba když si v Pákistánu chlapi v noci udělali mejdan na hotelové chodbě, volala jsem na recepci a měla úspěch. Ale vím, že jsem v cizině, v jejich prostředí, a pokud mi to tolik vadí, můžu sedět doma. Zároveň mám jako člověk stejná práva jako oni, tak proč bych se neohradila. Jednou mě v Africe na trhu nějaká žena bezdůvodně udeřila. Vrátila jsem jí to a všichni mě pochválili!
Říkáte, že nepíšete cestopisy, ale reportáže, že raději zprostředkováváte informace a svědectví nežli zážitky. Co je na zážitcích špatného?
Na zážitcích není špatného vůbec nic, ale osobně mě opravdu nebaví číst například jak někdo někde v exotické zemi potkal hada, a jaký to byl jeho silný životní zážitek. Pokud jde o samotné cestopisy, bohužel jsou často výtvorem lidí, kteří jednak neumí psát a jejich znalost zemí zůstává povrchní, takže zbývají ty zážitky...
Opravdu se nechci vyvyšovat, jen se snažím - pokud na to stačím - podávat svědectví o dané zemi, v dané chvíli a myslím, že je to dobře. Nechci přitom vynechat reálie. Například v poslední knize Z Etiopie a odjinud jsem psala o podivuhodných dějinách Etiopie. Byl to těžký úkol a velmi mě potěšil dobrý ohlas. Když se podívám do svých předešlých knih, udivuje mě, kolik věcí se od té doby změnilo, co už dávno neexistuje. Například na Sahaře. A co teprve Indie, kde čas běží a všechno bere s sebou. Zbývá paměť. Za opravdový cestopis považuji svou knihu Cestou hvězdy o pouti do španělské Compostelly – den po dni na cestě.
Pavla Jazairiová: Z Etiopie a odjinud (nakl. Grada)
Cestovat jste začala se svým bývalým manželem, který je Iráčan. Čím vás formovala vaše první návštěva Damašku?
V mnohém. Byla jsem poprvé v takzvané rozvojové zemi. Můj prvorozený půlroční synek byl doma v péči babičky, která vyvářela plínky, dělala kašičky a podobně. A v Damašku vidím ženu, jak sedí v prachu se stejně starým robátkem v náručí. Mohla to být vesničanka, která čekala na autobus, žádná žebračka. Pro mě ale šokující podívaná. Nedovedla jsem si představit, jak tam lidé žijí, co je pro ně důležité. Pochopila jsem, že svět není Evropa a chtěla jsem se dozvědět víc, a ten zájem stále trvá, protože se člověk propadá do nových a nových poznatků. Úkol, ne-li poslání na celý život.
Často mluvíte o tom, že i děti v nejchudších částech světa mají své touhy, které jsou docela podobné těm, které mají ty „bohaté“. Jaká přání jste měla vy jako malá holka?
Dětské touhy? Jsou a nejsou si podobné. Potkala jsem děti, které nejvíc toužily po kousku chleba nebo ovoce, jakéhokoliv jídla, které jsem měla v tašce – a za to byly nejvíc vděčné. Ale všechny děti jsou stejně zvědavé. Nasávají vědomosti jako houba. A po čem jsem toužila já? Aby přijela maminka, která v té době žila ve Francii. Chtěla jsem si jít hrát ke kamarádce. Chovat kočky. V klidu si číst. Jíst stejné věci jako můj bratranec, protože mi nechutnalo to, co vařila babička. Později hrát tenis a naučit se lyžovat…
Velikou novinářskou školu jste dostala v Československém rozhlase. Co vás na rozhlasovém vysílání tak přitahovalo?
Všechno, je-li dobré. Rozhlas je zvuk, od něj se odvíjející představivost. Dobrý rozhlas nejsou půlhodinové monotónní přednášky, ať už se mluví o čemkoliv. Nejsou to ani dvouminutové štěky, klipovitost, která nám ničí mozky tak, že neudržíme pozornost. Rozhlas je informace daná do souvislostí. Je to poznání o hudbě, o literatuře, dějinách, politice, zeměpisu, objevech, o všem, co je zajímavě a pestře podáno. Miluji rozhlas a stýská se mi po té práci.
Celkem otevřeně jste v jednom z nedávných interview hovořila o emigraci. Řekla jste, že byste nikdy vlast neopustila, i když jste tu možnost kolikrát měla. Jako důvod jste uvedla českou kulturu, náš jazyk a přírodu. Ty důvody mě docela překvapily.
Myslím, že emigrace je bolestivá záležitost pro všechny. Některým lidem prospěje, některé dokonce zachrání. Jsou lidé, kteří ve své zemi nemají budoucnost, tak opouští místo, kde se narodili, kde žijí jejich rodiče. Ale pokud je jejich situace bezvýchodná, jsou-li dokonce v ohrožení života válkou, opravdu nezbývá, než odejít a hledat domov jinde. Je-li člověk mladý, může to pro něj být snadnější. Někteří lidé v cizině zakoření snadno, jiným se to nepodaří nikdy. Nehledě na úspěch a pohodlí nesou břímě emigrace velmi těžce. Co se mě týče, celé dětství jsem strávila přejížděním z jedné země do druhé. Zapustila jsem kořeny tady, zde je můj domov. Jsem šťastná, že jej mám. Uvědomuji si to každý den.
Před vypuknutím koronavirové pandemie mohli lidé z vyspělejší části světa cestovat prakticky kdokoli kamkoli. Tak levné a přístupné to bylo. Jak to podle vás mění naši planetu?
Ekologie je pro mě bohužel tématem ze všech nejbolestivějších. Pozoruji, jak se kácejí stromy, jak mizí zvířata, mění se krajina. Jsem toho svědkem. Říká se tomu enviromentální žal. Ale nejde jen o můj domov. Při cestování vidím, jak se ztrácí půda, na které jsou lidé závislí, jak se obyvatelé měst dusí smogem, jak mizí lesy, a tím i životní prostředí například pro mnohé indické národy. Řežeme pod sebou větev, na které sedíme a říkáme tomu pokrok. Stromy kolem silnic se kácejí pro větší pohodlí řidičů, kteří tak mohou pádit ještě rychleji. Cestování je velmi užitečné zejména pro mladé lidí, kteří poznávají svět. Věřím, že se tak naučí jej chránit, protože v něm budou žít.
Kam lidstvo dostala globalizace?
Propojený svět pro rozvojové země často znamená, že neobstojí v konkurenci těch bohatších. Například v USA se díky subvencím a lepším podmínkám vypěstuje kvalitnější, cenově srovnatelná bavlna než v západní Africe. A vše se musí dělat ve velkém, malí rolníci či podnikatelé ztrácejí šanci. V Indii každý rok krachují tisíce malých zemědělců. Takoví odcházejí do nouzových kolonií kolem velkých měst, nebo si vezmou život. V západních zemích lidé ztrácejí práci, protože majitelé továren své podnikání stěhují do zemí, zde je pracovní síla levnější. Ale zároveň díky snadnější obchodní výměně najdete na celém světě podobné zboží. Podstatně se zvýšila životní úroveň zejména střední třídy, do školy chodí víc dětí včetně dívek, které díky vzdělání a možnosti pracovat získají svobodu a lepší život.
