Pole jako kámen a voda cennější než mléko. V roce 1947 v Česku nezapršelo půl roku
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Extrémní sucha roku 1947 v Česku: Studny vyschly a voda se svážela s větší opatrností než mléko.
Pole byla tvrdá jako kámen, oralo se až v listopadu.
Nezapršelo od dubna až do Dušiček.
Co ještě prozrazují obecní kroniky z roku 1947?
Bez jediného deště od dubna až do Dušiček. Voda byla cennější než mléko, úroda mizerná, pole se proměnila v kámen a mnohde se oralo až v listopadu. Rok 1947 přinesl největší sucha od počátků měření. „Prvně zapršelo až 5. listopadu,“ zapsal si kronikář obce Opařany na Táborsku v roce 1947. „Pršelo tu před třemi dny,“ porovnává současná starostka Opařan Andrea Rucká. CNN Prima NEWS pátrala v archivech po dalších zatím mediálně nezveřejněných svědectvích o pětisetletém suchu z roku 1947.
Navzdory některým zprávám, že právě prožíváme nejextrémnější léto v historii, bývalo i hůře. Než otevřeme archivní kroniky, tady je dobové svědectví spisovatelky Pavly Buzkové z horkého srpna 1947 v okolí Ústí nad Orlicí.
ČTĚTE TAKÉ: V Česku udeřily explozivní bouřky. Kudy mají postupovat a co od nich očekávat?
„Studně vysychají. Voda se sváží z dálek s větší opatrností než jindy mléko. Není kde máchat, není kde plavit koně a není čím hasit, vypukne-li požár,“ napsala Buzková v reportáži Sucho, sucho, sucho bez konce.
Podorlicko podle ní stálo „na samém pokraji katastrofy“ a Buzková tu zkázu popisovala v emotivních barvách: „Za oráči se práší, jako by hořelo, pokud ještě vůbec vyjíždějí do pole. Luka, jindy brčálově zelená otavami, režnají se vyschlostí, že by na nich ani ovce nic nevyhryzaly. Ticho, mrtvo v přírodě. Zajíci nemají kde se pást a koroptve kam schovat. Rackové, kterými se jindy pobělávala zdejší pole i luka, se letos ani neukázali.“
Čtěte také
Katastrofa v Opařanech 1947
Nyní slibované pátrání v dobových kronikách a dosud nezveřejněné rukopisné zápisky obecních letopisců. Namátkou si ve Státním okresním archivu v Táboře vybíráme Pamětní knihu obce Opořan, což je oficiální název kroniky z let 1925 až 1953. Dnes se už ovšem Opořany jmenují trochu jinak – Opařany. Zajímá nás výhradně rok 1947, který přinesl extrémní sucha v celé Evropě.
Na straně 130 se obecní kronikář ještě raduje z krásného jara, které přišlo po tvrdé zimě: „Vegetace krásná, rolníci plni nadějí v krásnou úrodu.“ To se psal duben 1947, jenže v květnu už v Opařanech nespadla ani kapka. Podobně smutné to navíc bylo i v červnu, červenci, srpnu, září i říjnu. „Květen však vláhy nedal, červen již vůbec ne – a tímto nastalo katastrofální sucho, kdy nezapršelo při abnormálním horku.“
Kronikář Opařan na Táborsku uvádí, že ještě v září teploty šplhaly až k 35 ° Celsia. „Staří pamětníci vyprávějí, že podobné sucho a vedro bylo v roce 1867,“ vyzpovídal letopisec nejstarší sousedy. „Já si rok 1947 samozřejmě nepamatuji, ale asi to bylo horší než dnes,“ říká současná starostka Opařan Andrea Rucká (Občané). „Kdo nezalévá, ten má na zahradě suchou trávu, ale pršelo tu před třemi dny. Většina obyvatel má obecní vodovod a na místní úrodě už nejsme nijak závislí,“ porovnává léto 1947 a 2026.
Dnešní název obce je vlastně přiléhavější, než byl ten původní – Opořany. A kdy vlastně v Opařanech v roce 1947 znova zapršelo? Až po Dušičkách. „Po tak dlouhém období sucha prvně zapršelo 5. listopadu 1947,“ svědomitě si zapsal kronikář. A dodal: „Není píce pro dobytek. Brambor málo – a jsou jenom malé. Drahota stoupá. Každá rodina má velice mnoho vydání. Nepřízeň přírody postihla těžce všechno obyvatelstvo.“
Pětisetleté extrémní sucho z roku 1947 v zápisech obecních kronikářů, které CNN Prima NEWS vyhledala v archivních fondech. Na snímku kronika Slavošovic. Zdroj: Státní oblastní archiv v Třeboni
Zem tvrdá jako kamení
Jihočeské Slavošovice dnes patří k Libínu v okrese České Budějovice. Pamětní knihu obce opatruje Státní okresní archiv v Českých Budějovicích. „Pole se nemohla orat, zem byla tvrdá jako kamení, muselo se čekat až na zimní období, aby se zem mohla zpracovat na sadbu. Sadba ozimá byla až v listopadu,“ líčí kronikář katastrofu z roku 1947 velmi obdobně jako letopisci z jiných obcí v českých zemích.
„Mnoho studní vyschlo až na dno. Rybník Výskok, který má mnoho přítoků vody, byl na nepatrné vodě. Úroda na polích byla předčasně doschlá a zrno zaschlé. Píce úplně vyhořela. Byl velký nedostatek krmiva pro dobytek a obilí pro lihovar,“ pokračoval v líčení letopisec.
Pastýřova hůl je stále suchá
Vesnice Svatý Jan nad Malší na okraji Novohradských hor leží v nadmořské výšce 614 metrů, ale i tam přišla roku 1947 extrémní sucha. Místní kronikář dokonce připomněl, že podobná vedra a sucha v Čechách udeřila například v roce 1473 nebo 1538 a 1563.
Letopisec ze Svatého Jana zanechal v kronice výpis počasí za všechny měsíce roku 1947. Už v dubnu nezapršelo. „Bez srážek,“ zapsal si, přičemž nejvyšší dubnová teplota pokořila hranici 28 ° Celsia. V květnu si poznačil: „Pastýřova hůl stále suchá, jen 25. a 26. května nepatrný déšť.“ V červnu ani kapka, stejně tak v červenci a srpnu, teploty přitom vyskakovaly až na 36 ° Celsia. V září byl zápis podobný: „Stále sucho, katastrofální sucho.“ V říjnu to nebylo lepší: „Sucho trvá.“ I v desátém měsíci se přitom teploty občas přiblížily těsně ke třicítce.
Pětisetleté extrémní sucho z roku 1947 v zápisech obecních kronikářů, které CNN Prima NEWS vyhledala v archivních fondech. Na snímku kronika obce Svatý Jan nad Malší. Zdroj: Státní oblastní archiv v Třeboni
Nejstarší lidé nepamatují takové sucho.
Také v jihočeském Temelíně pátral kronikář v létě roku 1947 po pamětníkovi, který by zažil větší sucha. Neuspěl, načež si zapsal: „Nejstarší lidé nepamatují takové sucho.“ V Temelíně nezapršelo od konce dubna. „Již je 10. října a stále bez deště,“ zapsal si na podzim. Blížil se svátek Všech svatých, ale na nebi pořád ani kapka: „26. října, sucho trvá a začínají již mrazy.“ Ozimní odrůdy tak rolníci sadili až po Dušičkách, kdy trochu zapršelo a pole proměněná suchem v kámen konečně provlhčila dešťová voda.
Státní okresní archiv Strakonice opatruje kroniku z obce Mladějovice, která je dnes součástí Čejetic: „Vedra 40 ° Celsia, velké horko venku i v místnostech, ve dne i v noci. Těžko se oře, jetele jsou spálené, ještě v říjnu nepršelo, katastrofální rok. Řeky bez vody, ryby hynou. Teprve v listopadu několikrát zapršelo. Na Vánoce jako na jaře.“
Čtěte také
Až spadne božská mana z nebes
I jihočeská Putim porovnávala: „Zlepšování zásobovací situace bylo zabrzděno suchem, které dosáhlo stupně, že v obci není pamětníka podobného roku. Následky jsou tím horší, že suché počasí panovalo v celém našem státě a v celé Evropě.“
Na příděl božského pokrmu čili many, která by nasytila pole, se ale v Putimi čekalo od dubna až do listopadu: „Poslední déšť, který osvěžil krajinu, byl na počátku dubna. Mraky sice přicházely, často se zdálo, že již spadne čekaná mana – avšak marně, mraky zase odešly bez jediné krůpěje...“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Záhadná hrozba na Táborsku: Svědectví o velké šelmě přibývá. Na internetu kolují nové záběry
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
