Od března do listopadu pršelo jen třikrát. Sucho z roku 1947 bylo národním neštěstím
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Stalinova potravinová pomoc Československu z konce roku 1947 prohloubila hladomor na Ukrajině i jinde v Sovětském svazu.
Brambory se vařily v horké půdě. Obecní kroniky barvitě líčily extrémní sucha a mizernou úrodu v roce 1947.
Přírodní pohroma pomohla k moci Klementu Gottwaldovi.
Hladomor v roce 1947 postihl i Německo.
Letošní červnové teplotní rekordy šokovaly Česko, ovšem v roce 1947 bylo hůře. „Od konce března až do 15. listopadu zapršelo v naší obci celkem třikrát, a to jen docela nepatrně,“ zapsal si kronikář obce Kamenný Újezd na Českobudějovicku. Podle meteorologů tehdy střední Evropu zasáhlo obrovské hydrologické sucho, nyní označované za pětisetleté. Redakce CNN Prima NEWS pátrala po svědectvích extrémního počasí z roku 1947 ve státních archivech a přináší kronikářská svědectví, která zatím nezveřejnila jiná média. A připomínáme i tehdejší potravinovou pomoc Československu, kterou poskytl generalissimus Stalin, i když tím zvýšil počet obětí tehdejšího sovětského hladomoru.
Státní okresní archiv v Českých Budějovicích opatruje stovky kronik. A mezi nimi i pamětní knihu Kamenného Újezdu, přičemž záznam o počasí z roku 1947 naprosto výmluvně charakterizuje tehdejší výjimečné pětisetleté sucho. Nahlédneme i do kronik v péči Archivu hlavního města Prahy, do pamětních knih Horních Počernic, Velké Chuchle, Petrovic nebo Dolních Chaber.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: V Česku přibývá sucha. Pocítí ho naše peněženky i lesy, upozorňují experti
Tři deštíčky za sedm měsíců
„Od konce března až do 15. listopadu zapršelo v naší obci celkem třikrát, a to jen docela nepatrně. Není pamětníka mezi nejstaršími občany tak hrozného sucha,“ citujeme z barvitého kronikářského záznamu. Sepsal ho Tomáš Müller, obecní kronikář z Kamenného Újezdu.
„Po jaru se na polích ukazovala slibná úroda, ale celé jaro ani léto nezapršelo a na obloze celé týdny ani mráčku. Byl to pro zemědělce zoufalý stav, když obcházeli svá pole, která se měnila v úhor,“ pokračuje zápis z velké obce jižně od Českých Budějovic.
Pětisetleté sucho z roku 1947. Kamenný Újezd, zápis v obecní kronice. Zdroj: Státní okresní archiv v Českých Budějovicích
V Kamenném Újezdu zapršelo jen třikrát za 225 dnů, tedy za více než 7 měsíců. A to ještě „nepatrně“, jak uvádí pamětní kniha vesnice. Obecní kronikář Müller určitě nefabuloval a zapisoval jen čirá fakta, neboť každý jeho záznam musela schvalovat takzvaná letopisecká komise.
Sucho označeno za národní neštěstí
Jinde v Československu sice zapršelo vícekrát, nicméně celá republika prožívala extrémně suché období. „Hydrologické sucho 1947 bylo podle velikosti chybějícího množství vody na většině toků jednoznačně největší,“ uvádí se v klimatologické publikaci Sucho v českých zemích, kterou vydalo Centrum výzkumu globální změny Akademie věd České republiky. Šlo o největší sucho od počátku patřičných měření.
Čtěte také
Jedním slovem katastrofa. A to národní. „Katastrofální tento stav byl výmluvně označen za národní neštěstí,“ zapsal si v roce 1947 kronikář Horních Počernic. O tuto kroniku dnes pečuje Archiv hlavního města Prahy. „Sucho, které trvalo od poloviny měsíce dubna, a které svým žárem a vyprahlostí zničilo téměř celou úrodu obilnin, nepřestalo ani v červenci, srpnu, září a říjnu, takže byla zničena z většího dílu i podzimní úroda brambor a řepy. Neúroda tohoto roku, jaké není pamětníka, zabrzdila slibný rozvoj hospodářský, k němuž jsme nastoupili.“
Přes Vltavu i Dunaj suchou nohou
„Sena na lukách bylo málo a otava žádná. Dobytka ze stájí ubývalo a byl hrozný nedostatek mléka,“ líčil kronikář z Kamenného Újezdu u Českých Budějovic. „Obilí bylo tak chatrné, že na některých polích se nesklízelo. Stromy v zahradách usychaly a byl velký nedostatek vody ve studních. Řeka Vltava byla v největším proudu asi jako Rančický potok,“ srovnával jindy divokou Vltavu v kaňonu pod hradem Maškovec s titěrným vesnickým potůčkem.
Vltavu bylo možno přejít suchou nohou na nejrůznějších místech po celém jejím toku a v Bratislavě totéž platilo i o Dunaji, jak dokazují dochované snímky slovenské tiskové agentury TASR. A lépe nebylo ani na podzim. „Podzimní setí se hodně zdrželo a obilí, které se zaselo do prachu, vůbec nevzešlo,“ uvádí kronika Kamenného Újezdu.
„Brambory byly v písčitých půdách jako vařené,“ zapsal si kronikář Komařic, tedy z vesnice vzdálené 13 kilometrů od Kamenného Újezdu.
Pětisetleté sucho z roku 1947. Vyschlé koryto Sázavy u Žampachu v druhé půli září. Zdroj: ČTK
Zopakoval se rok 1540
Pětisetleté sucho z roku 1947 mělo konkurenta snad jen v hydrologickém suchu, které postihlo střední Evropu v roce 1540. „Toho roku znamenité bylo sucho, takže mnohé řeky přeschly i lesové se zapalovali,“ zhodnotil tento rok pražský renesanční nakladatel Daniel Adam z Veleslavína. „Veliké sucho a neúroda znamenitá na obilí,“ konstatoval jiný renesanční učenec Bartoloměj Paprocký z Hlohol. Dnešní vědci říkají, že v roce 1540 uhodilo megasucho (megadrought), tehdy nezapršelo po 11 měsíců.
V roce 1540 se dal téměř suchou nohou překročit i mohutný německý Rýn. Odborníci proto mluví o tisíciletém suchu, které dosud nebylo překonáno, neboť v roce 1947 udeřilo „jen“ pětisetleté.
Nezaprší a nezaprší
„Po zasetí uhodilo velké sucho. Nezaprší a nezaprší,“ zapsal si na jaře 1947 kronikář obce Dolní Chabry. Tehdy to byla samostatná vesnice za Prahou, součástí hlavního města se stala až v roce 1968. „Pole jsou brzy vyprahlá, vzešlé obilí žloutne, brambory a řepa jsou přikrčené k zemi. Nejen sedláci ale i občané starostlivě okukují oblohu i pole. Je po válečných zkušenostech strach z hladu.“
A hlad skutečně přišel. Mimo jiné i proto, že československá vláda na čele s komunistou Klementem Gottwaldem odmítla v červenci 1947 účast na americkém Marshallově plánu evropské obnovy. Smělý projekt zpoza Atlantiku by přitom Československu zajistil dostatek obilovin i jiných potravin.
Čtěte také
Hlad podřízený Kremlu
Stalin nesouhlasil a přímo do Moskvy si na počátku léta 1947 povolal ministra zahraničí Jana Masaryka a další československé politiky. A Marshallův plán jim doslova zatrhl. „Odjížděl jsem jako československý ministr, ale vrátil se jako Stalinův pohůnek,“ měl prý tehdejší cestu do Moskvy komentovat Masaryk.
Kronikář obce Dolní Chabry se už řídil Gottwaldovými notičkami, když v létě roku 1947 napsal, že počínající hlad a strach ze zimy vyřeší Kreml: „Sena a otavy žádné. Dobytek se musí nuceně vybíjet, není čím krmit. Vláda se stará již předem o zabezpečení výživy národa. Obrací se o pomoc na Sovětský svaz.“ Místo americké pomoci tak začala do vyschlého Československa putovat ta sovětská. Obilí doslova odebrané od úst hlavně ukrajinským zemědělcům, kteří umírali hladem.
Na Ukrajině, v Moldavsku i v jiných částech Sovětského svazu kvůli suchu a neúrodě z let 1946 a 1947 zemřely minimálně dva miliony lidí. Drastické důsledky hladomoru pak koncem roku 1947 nesmyslně prohloubila právě pomoc Československu, jemuž skutečný hladomor nehrozil. A obilí mohli poskytnout Američané. Zdroj: archiv Ivana Motýla
České buchty vs. hladomor na Ukrajině
V pamětní knize obce Dolní Chabry také čteme: „Sovětský svaz pomáhá velkoryse. Celé dlouhé vlaky pšenice a krmného obilí jdou k nám do Československa. 600 tisíc tun nás zachraňuje od smrti hladem. Hejkalové mají práci: Železničáři prý říkají, že nám posílá Sovětský svaz pšenici zkaženou a plesnivou, a zatím už z ní jedí knedlíky, buchty i koláče a chutná jim, a nám též.“
Na Ukrajině, v Moldavsku i v jiných částech Sovětského svazu kvůli suchu a neúrodě z let 1946 a 1947 zemřely minimálně dva miliony lidí. Drastické důsledky hladomoru pak koncem roku 1947 nesmyslně prohloubila právě pomoc Československu, jemuž skutečný hladomor nehrozil. A obilí mohli poskytnout Američané.
„Rolníci nemohli plnit kontingenty ani na 50-60 a nebýti pomoci sovětského Ruska, nastala by zásobovací krize, která by mohla přinést i jiné důsledky,“ nahlédli jsme do další kroniky z roku 1947. Z obce Petrovice, která náleží k Praze od roku 1968.
Německý hladomor
Evropou táhla „paní smrtka“ i dva roky po světové válce. Suchem trpělo také poražené Německo, kde kvůli tvrdé zimě z počátku roku 1947 a následnému suchu, neúrodě a lokálním hladomorům zemřely statisíce lidí. Je to temná stránka německých poválečných dějin, o které se dlouhá desetiletí nemluvilo. Veřejnoprávní televize ARD natočila o takzvaném hladovém roce první dokument až v 21. století.
„Dobytek na vyprahlých pastvinách již nenacházel potravu. Druhá sklizeň sena v mnoha oblastech zcela selhala, proto nebyl dostatek krmiva pro zimní období. Důsledkem byla nucená porážka, jen v Bavorsku muselo být poraženo půl milionu kusů dobytka,“ připomínají sucha z roku 1947 současná německá média.
Čtěte také
Cesta k únorovému puči 1948
Kronika Velké Chuchle, kterou rovněž opatruje Archiv hlavního města Prahy, alespoň přiznává, že sovětská potravinová pomoc Československu krizi úplně nevyřešila: „Pro trvalá sucha, která nepolevila od května do října, byla úroda jak obilí, tak okopanin velmi slabá. Uvedené okolnosti měly velmi neblahý vliv na výživu obyvatelstva nejen v roce 1947, ale následky neúrody byly pociťovány i při snaze zmírniti je dovozem potravin z SSSR i v roce příštím.“
Jisté je, že předseda vlády a komunista Klement Gottwald si zajištěním potravinové pomoci od generalissima Stalina získal další podporu československých občanů, a v mnohém si tak zjednodušil cestu k úspěšnému politickému převratu, který rozehrál v únoru 1948.
„Dne 25. února 1948 se sjednocený pracující lid ubránil proti reakčním silám a převzal plně moc do svých rukou, aby u nás budoval lepší tj. skutečně socialistický svět,“ uvítal komunistický převrat kronikář Horních Počernic. A na sklonku léta 1948 znova pochválil Sovětský svaz za loňské potravinové dodávky: „Musíme konstatovat, že loňskou katastrofu sklizňovou, jež byla zaviněna mimořádným suchem, překonáváme za obětavé pomoci SSSR celkem úspěšně.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Svědectví o UFO přibývá, důkazy stále chybí. Trumpovy spisy slibovanou senzaci nepřinesly
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
