Zachránil tisíce lidí před nacisty, portugalská vláda se chlubila jeho zásluhami, jeho samotného ale zbavila možnosti obživy. Před 80 lety stál portugalský diplomat středního věku Aristides de Sousa Mendes před těžkou volbou. Poslechnout úřady, nebo svědomí? Mendes přišel o kariéru i důchod, avšak potomci těch, které zachránila jím udělená víza, na něj vzpomínají jako na hrdinu.
„Slyšeli jsme, že se Francouzi vzdali a Němci se blíží,“ vzpomíná Henri Dyner. V roce 1940 mu byly pouhé tři roky, ale jeho paměť si živé obrazy útěku s rodiči z belgických Antverp uchovala.
„Vzpomínám si, jak jsem se probudil kvůli bombardování a jak mi matka řekla, že to byl hrom. Pak rodiče zapnuli rádio a slyšeli krále Leopolda, jak říkal, že země byla zrádně napadena Německem. Otec už od roku 1938 nepochyboval o tom, že bude válka, vytvořil si tedy plán a měl připravené a zásobené auto,“ vypráví bývalý inženýr žijící v New Yorku pro BBC.
Eliezer Dyner, jeho manželka Springs, malý Henri a čtyři další členové rodiny včetně sedmiměsíčního dítěte bombardování unikli a zamířili do Francie.
„Otec se vyhýbal širokým silnicím, cestoval kolem Paříže a pohyboval se podél (pozn. red. Atlantského) pobřeží,“ popisuje Henri Dyner. Ale v době příjezdu do Bordeaux, když viděli, jak letadla Luftwaffe rozbíjí francouzské zákopy a slyšeli zprávy o nepřetržitých německých vítězstvích, si Henriho rodiče uvědomili, že se brzy do Antverp nevrátí.
Situace je tu hrozná. Na několik dní jsem kvůli nervovému zhroucení ulehl.
14. června 1940 vstoupila vojska Wehrmachtu do Paříže. O týden později krátká válka skončila. Začátkem června bylo Bordeaux, kde působil Aristides de Sousa Mendes jako konzul, plné tisíců židovských uprchlíků ze severní a střední Francie. Ze severu se blížila vojska Wehrmachtu a další cestu blokovala hranice se Španělskem. Portugalské ministerstvo zahraničí, kterému vládl diktátor António di Oliveira Salazar, vydalo přísné pokyny — o vydávání vstupních víz se rozhoduje individuálně, a to pouze v Lisabonu.
Sousa Mendes se seznámil s rabínem Chaimem Kruegerem, stejně jako rodina Dynerů, která dorazila z Belgie. Diplomat nabídl svému novému příteli a jeho nejbližším portugalská víza, když ale Krueger odmítl zachraňovat sám sebe, byl Mendes hluboce překvapen. V dopise příteli ze dne 13. června 1940 Sousa Mendes uváděl: „Situace je tu hrozná. Na několik dní jsem kvůli nervovému zhroucení ulehl.“
„Nikdo neví, co se dělo v jeho duši v ony osudové dva nebo tři dny,“ říká historik Mordecai Paldiel. Podle jeho slov později v Lisabonu Aristides de Sousa Mendes rabínu Kruegerovi řekl: „Pokud tolik Židů trpí kvůli jednomu katolíkovi, není spravedlivé, aby jeden katolík trpěl pro mnoho Židů?“
Oněmi „katolíky“ podle všeho myslel Hitlera a sebe, i když je známo, že Führer byl vůči náboženství nepřátelský.
Od této chvíle dávám všem víza! Žádné další národnosti, rasy a náboženství.
17. června se konzul Mendes rozhodl. Jeho syn Pedro vzpomíná na okamžik, kdy otec odešel dlouhými kroky z ložnice, otevřel dveře do své kanceláře a zvučně prohlásil: „Od této chvíle dávám všem víza! Žádné další národnosti, rasy a náboženství!“ Pro Henriho Dynera a jeho rodinu to byla spása. Už se pokusili získat americká, britská i kanadská víza — všude však byli odmítnuti.
Henriho matka znala Sousa Mendese ještě z Antverp, kde předtím pracoval jako sekretář konzulátu. Mendes zahrnul rodinu Dynerových na seznam víz a ten poslal ke schválení do Lisabonu. „Máma říkala, že poté na pár dní zmizel, a když se znovu objevil, celý zešedivěl,“ říká Henri Dyner. A právě tehdy diplomat započal masivní vydávání víz i přes zákaz svých nadřízených. Běženci vytvořili obrovskou frontu před portugalským konzulátem v Bordeaux a na ulici tábořili.
„Víza byla vydávána u dlouhého stolu. Moje matka Mendesovi pomohla řídit tento dopravník několik dní,“ vzpomíná Henri Dyner.
Zachránil Salvadora Dalího i Rothschildy
Americká nadace Sousa Mendes Foundation vlastní údaje o 3 800 lidech, které diplomat zachránil. Některé zdroje dokonce uvádí 10 až 30 tisíc lidí. Po dokončení mise v Bordeaux pokračoval konzul na jih, k hranici, kde se utvořila celá kolona uprchlíků, a vydával jim víza přímo na dálnici. Jeho kolegové začali do Lisabonu posílat zprávy, že se Sousa Mendes zřejmě zbláznil. Z ministerstva zahraničí chodil jeden telegram za druhým. Ministerstvo požadovalo, aby se Mendes zastavil, ale konzul ve svém počínání pokračoval.
Po nějaké době španělské orgány prohlásily víza udělená konzulem za neplatná. V té době se však tisícům uprchlíků již podařilo překročit hraniční řeku Bidasoa. Většina z nich následně odešla do Ameriky. Mezi lidmi, kteří opustili okupovanou Francii, byli Salvador Dalí, filmový režisér King Vidor, někteří členové klanu Rothschildů a budoucí belgická exilová vláda.
8. července se Aristides de Sousa Mendes postavil před své nadřízené. Pro neposlušnost byl propuštěn ze státní správy a přišel o nárok na důchod. Později si ovšem Salazarova vláda Mendesovy zásluhy přivlastnila a začala se chlubit účastí Portugalska při záchraně Židů.
Zemřel v chudobě
Pětapadesátiletý bývalý diplomat přežil nějakou dobu díky pomoci majitelů židovské jídelny v Lisabonu. Jeho rodinný dům v Cabanas de Viriato je dodnes opuštěný. V roce 1954 Aristides de Sousa Mendes zemřel v chudobě a anonymitě. Jeho potomci se z Portugalska odstěhovali.
Podle izraelského historika narozeného v Praze, Jehudy Bauera, to byla vůbec největší záchranná akce provedená jednotlivcem v období holokaustu. Trvalo však několik desítek let, než se potomci zachránce dočkali oficiálního uznání jeho činů a omluvy za perzekuci Sousy Mendese. V roce 1966 mu jeruzalémský památník obětem holokaustu Jad Vašem udělil titul Spravedlivý mezi národy.
Letos 9. června se portugalský parlament v souvislosti s výročím odvážného aktu vzpurného diplomata rozhodl postavit jeho bustu v Národním Pantheonu v Lisabonu.
