Velryba s velkým příběhem. Tak bychom mohli ve zkratce popsat dominantu pražského Národního muzea. Pozoruhodný exponát prochází poprvé po 132 letech kompletní omlazovací kúrou. A jak se vlastně na sklonku 19. století dostala kostra samice plejtváka myšoka od norských břehů do české metropole?
Stará dáma, jak zaměstnanci muzea kostře plejtváka myšoka přezdívají, už péči potřebovala. Měsíce na ní proto pracuje tým restaurátorů. Odstranili staré nánosy a zhotovili formu na odlévání kopií nejvíce poškozené části, a to ohromných čelistí, které by dokázaly pojmout až dvacet osob najednou. V Evropě podobných koster mnoho není, pražský exponát patří k největším na světě.
„Je to velká zodpovědnost, protože přistupujete k něčemu, co má takovouto tradici, co má legendu a pěknou symboliku. Právě proto jsme zvolili takový přístup, abychom do kostry zbytečně nezasahovali. Když po nás někdo za padesát let přijde a bude chtít s kostrou pracovat, tak abychom na ní neučinili kroky, které by se nedaly vrátit,“ míní Ivo Macek, ředitel Přírodovědeckého muzea Národního muzea Praha.
Tučný 22metrový kolos
Podle něj kostra plejtváka sama o sobě není výjimečná. Má spíš historickou hodnotu, poutavý příběh a zároveň je krásným symbolem toho, jak ve městě uprostřed suchozemské Evropy trůní tak obrovský mořský tvor. Kostra patřila dospělé samici. Tu na sklonku 19. století vyvrhlo moře u Norska. Místní zpracovali maso a částečně i tuk, ale skelet nabídli různým obchodům s přírodninami po celé Evropě. Do Prahy ji dostal dobrodruh Antonín Frič, který si včas všiml inzerátu norských rybářů.
Už za života byl plejtvák stotunový kolos. Samotný skelet měří přes 22 metrů a váží 4 tuny. Část váhy tvoří tuk uložený v kostech, částečně stále vystupující na povrch. Kvůli prvotní, ne příliš zdařilé konzervaci, kosti vysychají. Navíc vzájemné působení kostí, tuku a železného uchycení způsobilo připečení páteře ke stropní konstrukci. Sundání by mohlo znamenat úplný kolaps kostry.
„Čelisti byly velice dobře odmaštěny až přesušeny, a tím pádem se rozpadaly jako perník. V loňském roce jsme na pomoc povolali kolegy z Přírodovědeckého muzea v Londýně, kteří poukázali na nedobrý stav čelistí. Až po potvrzujícím statickém posudku z Kloknerova ústavu z Českého vysokého učení technického jsme čelisti sundali,“ přiblížil Ivo Macek jeden z hlavních problémů, s nímž se museli vypořádat.
Banket ve velrybě
Plejtvák přitahuje pozornost už od roku 1888, kdy ho v Praze poprvé vystavili v domě U Halánků, dnešním Náprstkově průmyslovém muzeu na Betlémském náměstí. Do současné budovy ho převezli o čtyři roky později. Přírodovědec Antonín Frič mohl od norských rybářů artefakt koupit díky dobročinné sbírce. S bratrem Václavem a dalšími přáteli – členy vlastenecké skupiny, která se každé pondělí scházela v hostinci U Gebauera na pražském Starém Městě na tzv. Jour fixu – dali dohromady potřebných 2 500 zlatých bleskurychle.
O životě zvířete ani o přesné trase, jak se jeho torzo do české metropole dostalo, se mnoho neví. Pravděpodobně do Prahy doputovalo vlakem přes Hamburk. „Fotografie byla v té době velmi vzácná a drahá záležitost, nemáme moc dokladů. Dokonce se tradovalo, že se kostra odmašťovala v Ringhofferových závodech. My spíše víme, že to bylo v Karlíně. Kolega kurátor píše o historii velryby zevrubnou knížku a snaží se v archívech vybádat co nejvíce informací,“ prozrazuje ředitel přírodovědných sbírek. Osud plejtváka doprovází i řada mýtů. Populární je třeba ten o zkrácení velryby o několik ocasních obratlů, na nichž se údajně mělo štípat dříví. To Ivo Macek vyvrátil.
Než se kostra přestěhovala na Václavské náměstí, konal se rozlučkový takzvaný banket ve velrybě. Přímo v ní hodovali a debužírovali ctihodní muži v čele s Vojtěchem Náprstkem. Jak se u toho cítili, když všude kolem zřejmě nepříjemně zapáchala rybina, můžeme soudit jen těžko. Traduje se ovšem, že pozůstatek velryby putoval do nově otevřené budovy muzea zejména proto, že manželce bojovníka za pokrok Josefě Náprstkové ohromně smrděl.
Náročná obnova maskota Národního muzea by měla být hotova během letních prázdnin. Poté „pražskou velrybu“ obklopí moderně pojatá expozice.
Plejtvák myšok
Druhý největší kytovec, s nezaměnitelným znakem bíle zbarvené kůže na spodní čelisti, je migrující a samotářské zvíře. Vplouvá dokonce i do Středozemního moře. Dospělý jedinec dokáže spořádat až pět tun planktonu denně.
