Přijde vám zdražení benzinu neúnosné? Před půlstoletím jeho cena vzrostla o 300 procent

Začátek roku 1973. Můžete řídit své auto, kdykoli budete chtít. Nakupujete palivo bez fronty. Ani se nedíváte, kolik stojí. Tento narativ platil zejména na bohatém Západě, kde měl auto téměř každý. Americké pony cars, tedy sedmilitrová kupé s osmiválcovými motory, „žraly“ i stromy kolem silnice a jejich majitele to vůbec netrápilo. Pak ale nastal jeden z milníků postmoderní společnosti, který situaci zcela změnil.

Ropný blitzkrieg

6. října 1973 zaútočily Egypt a Sýrie na Izrael podporovaný Spojenými státy a několika evropskými zeměmi ve snaze odčinit ostudnou porážku v tzv. Šestidennní válce z roku 1967, kdy obě země přišly o rozsáhlá území (Sinajský poloostrov a Golanské výšiny) ve prospěch židovského státu.

Útok byl z důvodu fatálního selhání vlastních zpravodajských služeb pro Izrael překvapením a izraelská armáda se v prvních dnech ocitla v defenzívě a zaznamenala těžké ztráty. Teprve po několika dnech, po dokončení mobilizace, se Izraelským obranným silám podařilo na Golanských výšinách zastavit útok a zatlačit syrské jednotky zpět. Současně byla odražena i egyptská ofenzíva na jižní frontě.

To popudilo většinu arabských zemí sdružených v OPEC (Organization of the Petroleum Exporting Countries = Organizace zemí vyvážejících ropu), které záměrně snížily těžbu ropy o asi 5 %, aby mohly její cenu ovlivňovat ve svůj prospěch, a zároveň vyhlásily embargo na vývoz ropy do zemí, které ve válce podporovaly Izrael.

Už 16. října 1973 skokově stoupla cena americké ropy (druh Crude Light) ze tří dolarů za barel na více než pět dolarů. V průběhu dalšího roku se dále zvýšila na 12 dolarů za barel. V té době většina ropy pocházela z Blízkého východu a světové hospodářství bylo na „černém zlatu“ závislé více než dnes.

Zdaleka ne všechno lze ale připsat na vrub arabských zemí z OPEC, šlo také o vyvrcholení déle trvající ekonomické stagnace v USA. Tu se prezident Nixon pokusil zastavit odpoutáním dolaru od zlatého standardu, což vedlo k snížení hodnoty dolaru. Protože cena ropy byla (a je) určována v amerických dolarech, její vývozci za ni náhle dostávali méně. Z toho plynoucí nespokojenost a hněv arabských států vůči Izraeli vyprovokovaly OPEC k akci.

Eskalace cen

Méně paliva na trhu samozřejmě znamenalo prudce rostoucí ceny pro koncové spotřebitele. Americká administrativa se růst cen snažila blokovat tím, že stanovila ceny předem, ale tím se nabídka ještě snížila, protože čerpací stanice logicky nechtěly za takové peníze prodávat palivo, které nakupovaly mnohem dráž. Fronty u čerpacích stanicích se táhly i kilometry a mezi řidiči docházelo ke konflitkům.

Ropné embargo se silně dotklo také západoevropských zemí, v nichž prudce rostoucí ceny pohonných hmot nadobro změnily životy řidičů. Některé evropské země (např. Rakousko, Belgie, Nizozemsko, Spolková republika Německo a Itálie) dokonce zakázaly jízdu soukromým autům jeden den v týdnu, kvůli úsporám paliva docházelo také k omezení rychlosti na některých rychlostních komunikacích.

O několik měsíců později se krize zmírnila. Embargo bylo odvoláno v březnu 1974 po předcházejících vyjednáváních Západu s arabskými vývozci ropy. Zvýšené ceny ropy však přetrvaly a následná inflace způsobila sérii ekonomických recesí, která trvala až do počátku osmdesátých let a ukončila dlouhotrvající období poválečné prosperity.

Ne všechno ale bylo drahé. Nová auta zlevnila, protože v nově vzniklé situaci velké nehospodárné koráby najednou nikdo nechtěl. Například roce 1975 ve Spojených státech čekalo na zákazníky ve skladech 1,7 milionu nových vozů a slevy běžně dosahovaly až 500 dolarů. Pro představu: základní model Chevroletu tehdy stál jen šestkrát tolik.

Zejména američtí výrobci automobilů nebyli na palivovou krizi připraveni. V roce 1974 spotřebovalo průměrné auto vyrobené v USA téměř 18 l / 100 km, zatímco statistický model importu – hlavně z Evropy a Japonska – spotřeboval méně než 11 l / 100 km. Většina americké infrastruktury byla navržena zejména pro auta. S chůzí se moc nepočítalo a veřejná doprava měla k dokonalosti daleko.

Tvrdé následky

Důsledky ropné krize byly dalekosáhlé a dodnes patrné. Mnoho zemí uzákonilo rychlostní limity – například v USA nebylo skoro nikde povoleno překročit 55 mph (cca 89 km/h; tyto předpisy byly později novelizovány). Kvůli palivové krizi byla v roce 1974 dokonce zrušena slavná Rallye Monte Carlo a pro motoristický sport nastaly hubené časy.

A nejen to, ve společnosti narůstaly protiautomobilové nálady. Mladí lidé je považovali za zbytečné, nebezpečné a znečišťující životní prostředí.

V roce 1975 byly v USA přijaty revoluční normy pro spotřebu paliva. Podle nich měla v roce 1978 průměrná statistická spotřeba paliva automobilu vyrobeného daným hráčem ve Spojených státech činit 18 mil / galon, tedy přibližně 13,1 l / 100 km. To způsobilo značný rozruch mezi výrobci, které musely vynakládat obrovské částky na konstrukci ekonomičtějších modelů. Jen si zkuste porovnat Ford Mustang z roku 1969 a stejný vůz z roku 1978, drastická změna, že?

V Evropě debutovaly první generace Volkswagenů Golf a Polo (1974, resp. 1975) a Fordu Fiesta (1976). Toto desetiletí lze také považovat za začátek boomu hatchbacků, který prakticky trvá dodnes. Tento typ karoserie byl ve své době natolik módní, že se dostal i do modelů střední třídy (např. první generace Volkswagenu Passat z let 1973–1980).

Z hlediska automobilového průmyslu znamenal první ropný šok i posílení asijských výrobců. Dokonalým příkladem je v těchto dnech kulatě jubilující Honda Civic první generace (1972–1979), jejíž prodeje v USA vzrostly během tří krizových let čtyřnásobně. V letech 1978 až 1980 se v USA nakoupilo až o 2,5 milionu domácích aut méně a prodalo se jich 400 tisíc. Citelná invaze Japonců byla cítit i v Evropě, kde se přitom v takovém roce 1960 prodalo pouhopouhých 36 aut z této země.

Na východní frontě klid

Kdo další z ropné krize těžil? Odpověď není až tak překvapivá. Kromě zemí družených v OPEC to byl hlavně Sovětský svaz a potažmo země sdružené pod jeho kuratelou v RVHP. Podle některých historiků zvýšené devizové příjmy z prodeje ropy dokonce pomohly udržet sovětskou ekonomiku nad vodou mnohem déle, než by bývala byla sama od sebe schopná.

Levná sovětská ropa samozřejmě tekla i do Československa, kam přitékala ropovodem Družba (do Záluží u Mostu byl doveden v roce 1965). Jedním z mnoha důsledků ropného ráje bylo napříkad rušení trolejbusových provozů v některých čs. městech včetně Prahy, neboť jízda na naftu byla levnější – životní prostředí tehdy nikdo z vládních kruhů neřešil.

Když byl v roce 1971 otevřen první úsek dálnice z Prahy do Mirošovic, nebyla rychlost na autostrádě nikterak omezena pro osobní ani pro nákladní vozy.

Omezení přišla později

Mezi zmíněným rokem 1971 a rokem 1979, kdy byla rychlostní omezení v ČSSR poprvé zavedena, klesl počet mrtvých při dopravních nehodách o třetinu. Je ale současně pravdou, že zbídačený socialistický trh nenabízel auta, která by byla schopná konstantně udržovat rychlost vyšší 110–130 km/h.

Teprve druhá světová ropná krize roku 1979 vedla i u nás k zavedení rychlostních limitů. V důsledku íránské revoluce došlo tehdy u citlivé veřejnosti až k přehnané panice a ceny se zvýšily víc, než odpovídalo situaci. Když byly limity v polovině roku narychlo zavedeny, nikdo se ani nepokoušel tvrdit, že by důvodem měla být bezpečnost. Šlo tu jen o nedostatkový benzin a jeho kombinaci s bobtnajícím motorismem: „S ohledem na vysoký stupeň motorizace u nás je to rostoucí potíž se zásobováním ropou,” psalo se tehdy v Rudém právu.

Ke krátkodobému zdražení ropy došlo také v souvislosti s válkou v Kuvajtu v roce 1990, bezprecedentní zdražení, které nás postihlo v tomto roce, se ale už později neobjevilo.