Pouštní údolí na Arabském poloostrově ani vzdáleně nenaznačuje, že by zde kdy mohl někdo něco lovit – všude kolem je totiž jen písek a kamení. Ale na jedné z pískovcových skal by si dobrý pozorovatel mohl všimnout nezřetelné rytiny, která právě loveckou scénu zachycuje. Je na ní muž, který napíná luk a chystá se vystřelit. Ještě zajímavější je ale jeho doprovod. Tvoří ho 13 psů, z nichž dva jsou spojení s lovcem dlouhými čarami.
Rytiny jsou pravděpodobně staré více než osm tisíc let a psi na nich jsou vůbec nejstarším vyobrazením těchto zvířat, tvrdí nový výzkum, který pravěké umění analyzoval. Vědce zajímaly hlavně ony podivné linie spojují lovce a psy; dokazují, že nejde o nějaké mystické spojení mezi člověkem a jeho nejlepším přítelem. Jsou to vodítka.
ČTĚTE TAKÉ: Má velikost bankovky a připomíná šálek kávy. Nejkratším psem na světě se stala čivava Pearl
Tento objev má důsledky, protože přepisuje naše představy nejen o tom, kdy „to dali lidé a psi dohromady“, ale také, jak to probíhalo. Jasně z něj totiž vyplývá, že lidé znali umění výcviku a ovládání psů o celé tisíce let dříve, než se dosud předpokládalo.
Spolupráce na vodítku
„Je to naprosto ohromující,“ komentovala nadšeně výsledky Melinda Zederová, archeozooložka z Národního přírodovědného muzea Smithsonova institutu ve Washingtonu. Pro odborný časopis Science napsala, že jde o „jediný skutečný důkaz toho, že lidé používali k lovu už čerstvě domestikované psy.“
Zvířata na pravěké skalní rytině nápadně připomínají takzvané kanaánské psy, což je převážně divoké plemeno, které se dodnes toulá po nejrůznějších pouštích Blízkého východu. To by mohlo naznačovat, že pravěcí lovci chovali psy, kteří se už dříve přizpůsobili lovu v poušti, popisují vědci v článku, jenž vyšel v časopise Journal of Anthropological Archaeology. Antropologové ale nemohou vyloučit ani druhou možnost, tedy, že lidé mohli tyto psy nezávisle na zbytku světa domestikovat z arabského vlka dlouho poté, co byli už ochočeni jinde. To se pravděpodobně stalo někdy před 15 000 až 30 000 lety.
Jediný problém je v tom, že se umění na skalách velmi špatně datuje; časový odhad může být nepřesný o celé stovky let. Nicméně i kdyby se v tom vědci netrefili, byl by tento objev i tak rekordní. Doposud nejstarší důkaz vodítek totiž pocházel teprve z Egypta z doby před „pouhými“ 5500 lety.
Když se dva příběhy spojí v jeden
Podle nové studie je na rytině pozoruhodné, v jakém detailu čtyřnohé společníky zobrazuje. Jsou tam dobře vidět odlišnosti mezi jednotlivými zvířaty, která se liší charakteristickými znaky na kůži, ale také jejich pohlaví, a dokonce mají jednotliví psi i odlišné postoje. V podstatě jim neznámý autor věnoval více pozornosti než lidskému lovci, který by podle očekávání měl být jádrem obrazu.
Vědci tvrdí, že to nemůže být náhoda. Tento obraz je důkazem, jak důležití byli psi v té době pro lovecké společnosti, jak moc si lidé těchto zvířat vážili – a hlavně, jak dobře je znali. „Museli je milovat,“ tvrdí autoři.
Tento vztah byl zřejmě pro přežití lidských společenství v nehostinném prostředí kriticky důležitý. Bez nich by tamní kmeny neměly šanci přežít – a lidé zase usnadnili přežití těchto šelem. Psi totiž byli schopní lidem pomoci vystopovat a uštvat nejhojnější kořist tamního ekosystém, což byly gazely. Podle analýzy skalního umění se zdá, že spojenectví mezi člověkem a psem bylo velmi pružné a dokázalo odpovídat specifickým potřebám konkrétní krajiny.
Například v místech, kde je chaotický terén plný kaňonů a skalních rozsedlin, se našly obrazy velkých smeček psů – ti zjevně zaháněli lidem kořist právě do koutů ve skalách, kde se jí lovci mohli zmocnit. A naopak, v místech, kde se zvířata v rovnější krajině lovila především u napajedel, zachycují skalní rytiny menší smečky psů – ty byly k takovému způsobu lovu ideální.
Už tehdy se také mohli psi díky odlišným požadavkům začít pomalu ale jistě více specializovat – podle toho, k čemu je lidé primárně využívali. Výsledkem jsou dnešní stovky plemen, které mnohdy vypadají jako zcela odlišné živočišné druhy…
