Deset let od úmrtí hokejistů v Jaroslavli
V květnu 2010 slavil Vladimír Růžička jako trenér hokejové reprezentace titul mistrů světa. Pod tento úspěch byli velmi silně podškrábnutí také Jan Marek s Karlem Rachůnkem. Předchozí české zlato z MS přišlo ve Vídni o pět let dříve. Na něm se zase podílel Josef Vašíček, kterému Růžička šéfoval i ve Slavii Praha. Známého kouče proto 7. září 2011 velmi silně zasáhla zpráva o tragédii hokejového týmu Lokomotiv Jaroslavl, při které všichni zmínění hráči zemřeli. Pro CNN Prima NEWS promluvil o 10 let staré události.
Vybavíte si, co jste zrovna dělal, když k vám doputovala ona tragická zpráva?
Vím to naprosto přesně. Tehdy jsem trénoval Slavii, zrovna nám skončil trénink a měli jsme puštěnou televizi. Něco hrozného zvlášť pro nejbližší, ale bylo to opravdu těžké pro všechny.
Jaký byl váš vztah se třemi českými hráči, kteří přišli o život?
Měl jsem to postavené spíš na kamarádském vztahu – u národního týmu mi všichni hráči tykali. Moc dobře mě znali. Chodíval jsem s nimi na led a byl jsem trochu blázen, chtěl jsem, aby všechny tréninky byly na 120 procent. Se všemi třemi jsem měl opravdu perfektní vztah. O to bylo horší, když jsem se to dozvěděl.
Vzpomínka na české hokejisty, kteří při tragédii zemřeli. Josefa Vašíčka, Jana Marka a Karla Rachůnka. Zdroj: Profimedia.cz
Když to vezmeme konkrétně, jak na každého z nich vzpomínáte?
Pepu Vašíčka jsem trénoval na Slavii, znal jsem ho už od mládeže. Byla s ním velká sranda, ačkoliv byl trochu uzavřenější. Vynikající hokejista, měl velkou postavu, bylo těžké ho odstavit od puku. Honza Marek byl úplně uzavřenej kluk, hodně svůj. Musím i tady říct, že to byl vynikající hráč, především se skvělou nahrávkou i koncovkou. Uměl výborně nájezdy, na mistrovství světa v Německu jsme díky němu postupovali dál a dál. Hrozně rád na něj vzpomínám. A Karel Rachůnek… Výtečný obránce. Jeho památný gól proti Švédsku nám pomohl do finále. Ale to jsou hokejové věci. Mám výborné vzpomínky na výborné lidi. Člověku z toho mrazí.
Občas je mi z toho dva dny špatně
Měl jste k někomu z nich nejblíže?
Určitě k Pepovi. Ale jakmile jsme se všichni sešli v nároďáku, byli jsme jedna rodina. Před mistrovstvím světa absolvujete soustředění, dohromady spolu skrze šampionát strávíte přes 20 dní. Prostě jako kdyby odešel někdo z rodiny…
Uplynulo 10 let, říká se, že čas rány trochu zahojí. Jak to vnímáte po této době?
Jak jsem řekl, stále mi běhá mráz po zádech. I po 10 letech se mi o tom mluví strašně těžce.
A co tehdy, jak složité pro vás osobně bylo období krátce po havárii?
Tehdy jsme jeli ještě s Ondřejem Weissmannem (trenérským kolegou Růžičky, pozn. red.) do Havlíčkova Brodu na pohřeb Pepovi. Chci si zachovat na kluky vzpomínky tak, jak jsem je znal jako lidi i jako hráče. Stále to nosíte v hlavě a kluky máte v srdci. Ale když si občas vzpomenu na havárii, je mi z toho špatně ještě dva dny.
A jak často si vzpomenete buď na tragédii, nebo konkrétně na hráče?
Vždy člověk narazí na nějakou vzpomínku třeba na Youtube, případně v televizi, když je například mistrovství světa. Občas se tam objeví nějaké šoty, hned vám to naskočí v hlavě.
Vy sám jste zvlášť během kariéry v NHL měl strach z neustálého létání?
Já v tomto nikdy neměl problém. Vždyť si vezměte, že jezdíte dennodenně autem, sedáte do autobusu, vlaku… Co je bezpečné? Myslím si, že letadlo je prakticky nejbezpečnější prostředek. Jen když nabouráte s autem, máte šanci, že vyváznete živí, v letadle je to prakticky nemožné. Ale ani ta tragédie nezměnila můj pohled na létání.
