Policie nám rozrážela cestu. S výpravou historických vozidel jsme se vypravili do Ósaky

Expedice Robot v sobotu odstartovala na trase Praha–Ósaka od Pražského hradu. Sedm veteránů vyrazilo na cestu dlouhou neuvěřitelných 16 tisíc kilometrů, cílem posádek je dorazit 24. července při příležitosti Českého národního dne na světovou výstavu EXPO. My jsme měli možnost nejen výpravu doprovodit na hranice schengenského prostoru, ale si i vyzkoušet, jak náročná cesta účastníky čeká.

Expedice má za cíl během necelých pěti týdnů zdolat šestnáct tisíc kilometrů dlouhou trasu přes třináct zemí. Výpravu tvoří sedm historických vozidel nejen československých značek Škoda a Tatra, ale i Ford Mustang z roku 1966 a Toyota Celica ST z roku 1977. Každý den musí vozy urazit průměrně více než 500 kilometrů nejen po dálnicích, ale i prašných silnicích, veterány proto doprovází i servisní vozidlo (vybavené jako menší autoservis). Navíc jsou na tak nelehkou cestu patřičně upraveny.

K TÉMATU: OBRAZEM: Sedm veteránů, 13 zemí, cíl Ósaka. Z Hradu vyjela kolona, Pavel podepíral bránu

Jedním z partnerů expedice je i české zastoupení Toyoty, které nás pozvalo na první část cesty na hranice Maďarska a Srbska. Automobilka nás posadila za volant krásného sedanu Toyota Corona z roku 1969, který poslední roky opečovávala a postupně zrenovovala – naše výprava byla jednou z prvních cest, kterou vůz po renovaci podnikl.

Historická vozidla sice obdivuji, ale do této chvíle v podstatě pouze okem. Nejsem z generace, která by s auty starších let výroby vyrůstala či se na nich učila řídit, nemám tedy příliš zkušeností s řízením vozidel z doby před rokem 1990. Krátké setkání s Ladou 1500S, které jsem nedávno zažil, pro mě bylo spíše poučné a vyvolalo vděk, že jsem tuto etapu automobilismu nikdy nemusel zažít.

Výprava s Coronou ve mně tedy nejprve vyvolávala jisté obavy – teď nebudu moci po pár set metrech vystoupit a říci, jak jsem vděčný za modernější vozy, a s díky se rozloučit, vždyť se musíme během jednoho dne dostat až do maďarského Kecskemétu! Mé obavy se však rozplynuly po pár kilometrech za volantem, ale nepředbíhejme.

Prodávala se i v Česku

Toyota Corona patří mezi nejvýznamnější vozy automobilky, během 45 let na trhu dostal model celkem jedenáct generací a bylo vyrobeno více než pět milionů aut. Ta úplně první se světu představila v roce 1957 jako sedan střední třídy, který si rychle našel své zákazníky na domácím japonském trhu. Už následující rok tedy Toyota exportovala první vozy do světa. Konec modelu nastal v roce 2001, kdy se na evropském trhu objevila Toyota Avensis.

Nás bude tentokrát zajímat hlavně třetí generace, kterou si můžete prohlédnout v galerii. Na trh přišla v roce 1964 jako Toyopet Corona na domácím trhu (prodávala se totiž v rámci prodejní sítě Toyopet Store), ve světě jako Toyota Corona, měsíc před zahájením olympiády v Tokiu. Toyota v rámci ukázky spolehlivosti vozu najela na tehdy zbrusu nově otevřené první dálnici v Japonsku mezi Ósakou a Kjótem 100 tisíc kilometrů, během nichž testovací jezdci spolehlivě dosahovali rychlosti až 140 kilometrů v hodině.

Díky výměnnému obchodu za traktory Zetor se v roce 1969 na československém trhu objevilo 400 kusů Corony 1500, které byly na prodej v Mototechně za 110 tisíc Kčs, později zlevněných na 79 tisíc Kčs. Pro srovnání – Škoda 1000 MB stála necelých 50 tisíc, Corona tedy patřila mezi luxusní vozy. S průměrným platem 1 915 Kčs jste na ni potřebovali při začátku prodeje více než 57 měsíčních mezd. Dnes by tedy Corona stála více než 2,7 milionu korun! Coronou tedy nejezdil jen tak někdo – mezi majitele patřil třeba herec Jiří Grossmann i tehdejší generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák.

Skvělá výbava i příjemné jízdní vlastnosti

Corona přinášela zákazníkům nejen odlišnou značku od domácích automobilek, ale i násobně lepší výbavu. To se ukazuje ihned poté, co usedám za volant, kdy mě do očí doslova bije původní rádio Hitachi a překvapivá absence táhla sytiče, který je automatický. Coronu bylo možné zakoupit i s automatickou dvoustupňovou převodovkou Toyoglide, náš kousek je však vybaven čtyřstupňovou synchronizovanou manuální převodovkou.

Zpětná zrcátka nejenže jsou na obou stranách vozu (tehdy bylo stále běžné, že vozy měly pouze levé zrcátko), díky umístění na předních blatnících navíc řidiči umožňují kontrolu provozu okolo auta bez nutnosti hýbat hlavou, což se v průběhu výpravy ukázalo jako poměrně praktické. Ve srovnání se soudobými socialistickými vozy tak musela Corona působit doslova jako z jiného světa.

A to i velmi příjemnými jízdními vlastnostmi. Vinuté pružiny vpředu a listová pera vzadu naladěné do měkka sice z vozu nedělají žádný sporťák, ale je velmi komfortní i na rozbité cestě. Nemalou zásluhu na tom určitě mají i komfortní sedačky, ve kterých je radost trávit čas a působí spíše jako příjemný gauč.

Čtyřválcový motor 2R o obsahu 1,5 litru poskytuje výkon 80 kW a ve spojení se synchronizovanou převodovkou dělá jen a pouze radost – na dnešní poměry není Corona samozřejmě nijak rychlá, ale díky nízké hmotnosti pod 900 kilogramů si čtyřválec hravě poradí i se stoupáním na D1 bez nutnosti podřazovat – a stále s rezervou pro zrychlení.

Start na Pražském hradě znamenal, že první kilometry povedou skrze ranní Prahu. Naštěstí jsme se městem propletli bez zádrhelů v dopravě a vyrazili jsme vstříc prvnímu bodu setkání se zbytkem expedice na česko-slovenských hranicích. Kvůli kolonám na D1 jsme však část cesty jeli i krásnou krajinou Posázaví, kde se plně ukázalo, jak romantický zážitek je jízda s veteránem. Šnekové řízení sice není tak přesné jako v moderních autech a rychlosti nejsou nijak závratné, přesto si každou zatáčku za volantem Corony doslova vychutnávám jako dobrý šálek kávy.

Za doprovodu státní policie

Po návratu na dálnici zjišťujeme, že nejkomfortněji se Corona cítí mezi 110 až 120 kilometry v hodině. Samozřejmě, odhlučnění kabiny je skoro nulové a slyšíme nejen aerodynamický hluk a vyšší otáčky motoru, ale Corona hltá kilometry tak jistě, jak to jen 55 let staré auto dokáže. Vyšší rychlosti však radši nepokoušíme – byť testovací jezdci před šedesáti lety stočtyřicítky dosáhli, nad 120 kilometrů v hodině už vozidlo začíná plavat a my před sebou máme ještě několik set kilometrů do cíle.

Na hranicích se Slovenskem se setkáváme se zbytkem expedice a za doprovodu slovenské policie směřujeme do Bratislavy, kde na nás čekalo přijetí od vedoucího kanceláře slovenského prezidenta a krátká exkurze po úchvatných prostorách Prezidentského paláce. Setkání se zúčastnil i japonský velvyslanec, kterého samozřejmě nejvíce zaujala naše Toyota. My však museli směřovat dále na jih, čeká nás ještě necelých 300 kilometrů po rovinatém Maďarsku.

Tam už se naplno projevuje, jaký pokrok moderní vozy při takové cestě znamenají. Neustálá nutnost korekce řízení řidiče unaví rychleji, potřeba plného soustředění kvůli okolnímu provozu ve spojení s brzdami bez posilovače na klidu také nepřidá. Ačkoliv vůz nebrzdí vysloveně špatně, je třeba na brzdy pořádně šlápnout.

Zároveň si je ale nutné přiznat, že pokud nic jiného, jsou brzdy (a světla) v moderních vozech díky neustálému pokroku na úplně jiné úrovni. Po horkém dni v autě bez klimatizace a s koženými sedadly se všichni těšíme na teplou sprchu, a tak míříme do hotelu spolu s částí expedice – ostatní tráví první noc v nedalekém kempu.

Ráno ještě výpravu doprovázíme na hranice schengenského prostoru na přechod Röszke, kde se loučíme a přejeme všem členům expedice šťastnou cestu. Na rozdíl od nich však můžeme na cestu zpátky naši Coronu naložit na autopřepravník a domů jet v pohodlí skvělé Toyoty Land Cruiser. Představa takové výpravy je sice romantická, avšak nebude náročná pouze pro vozy, ale důkladně prověří fyzickou i mentální odolnost jednotlivých posádek. Pokud byste chtěli sledovat, kde se expedice právě nachází, můžete tak učinit na následujícím odkazu.

MOHLO VÁM UNIKNOUT: Riskantní předjíždění kamionu. Rozhodovaly zlomky vteřiny, policie zveřejnila šílené záběry

Tagy: