Slibovaný „konec Green Dealu“ se nekoná, navzdory volání politiků z řad české vlády i opozice. Ukazuje se nicméně, že k určitému posunu došlo. „Situace v Evropě se změnila,“ říká šéfredaktorka serveru Euractiv.cz Aneta Zachová. Očekávaný návrh Evropské komise, který má představit 90procentní klimatický cíl pro rok 2040, je toho důkazem. Přestože Komise slibuje představit jeho benevolentnější podobu, v konečném důsledku spíš povede k odtoku peněz z Evropy do jiných zemí, vysvětluje expert.
Evropská komise nejspíš vyzve členské státy, aby do roku 2040 snížily o 90 procent objem emisí oproti úrovni v roce 1990. Snížení o 90 procent nicméně neznamená, že této hodnoty bude muset dosáhnout každá země. Cíl se naopak rozpočítá mezi jednotlivé členské státy s ohledem na možnosti každého z nich.
ČTĚTE TAKÉ: Kdo se stane prezidentem Polska? Fotbalový bitkař se utká s liberálním „panem Bonjour“
Konkrétní návrh, který roztočí kolotoč dlouhého politického vyjednávání mezi členskými státy EU i europoslanci, by Komise měla představit 2. července, informovalo Politico.
Právě politický odpor vůči klimatické politice – navzdory cílům, které europarlament i vlády jednotlivých zemí dřív odsouhlasily, včetně zástupců Česka – tak dotlačil Komisi k dodatku, že je cíl 90 procent „flexibilní“.
Co návrh může obsahovat a jakou podporu v EU i byznysu má, se dočtete dále ve článku.
Situace v Evropě se změnila
„Situace v Evropě se změnila,“ hodnotí šéfredaktorka serveru Euractiv.cz Aneta Zachová, která klimatickou politiku EU dlouhodobě sleduje.
Na rozdíl od dřívějších let je tak dnes podle ní většina členských států ochotná ustoupit od některých přísných pravidel.
Jak se změnila průměrná globální teplota od konce druhé světové války?
— faktaoklimatu.cz (@faktaoklimatu) May 8, 2025
Normál (0.0 °C) je v grafu definován průměrem 1951-1980.
Všimněte si – útlum růstu průměrné globální teploty v 50. & 60. letech (i přes růst emisí) byl dán „ochlazujícími“ aerosoly (SOx) v atmosféře. pic.twitter.com/Ek9XzxOh8i
„Pořád panuje shoda, že klimatické cíle je potřeba zachovat, ale způsob, jak se jich dosáhne, musí být volnější. Projevuje se to i v diskusích o klimatickém cíli pro rok 2040, kdy se hledá způsob, jak ho ponechat na 90 procentech, ale zároveň se řeší, jak splnění cíle co nejvíce usnadnit,“ vysvětluje.
Česko je moc radikální, hází si tím klacky pod nohy
Přestože se některé státy posunuly názorově blíž Česku, neznamená to pro českou vládu zaručené spojence. „Česko pořád dokáže být v některých otázkách příliš radikální – vidět je to třeba u úlev pro automobilový průmysl, kdy se sice podařilo upravit pravidla, ale Česko celou dobu tlačilo na ještě výraznější změnu, která ale pro většinu zemí a europoslanců nebyla přijatelná,“ komentuje Zachová.
„Kvůli radikálnějším pozicím je pro Česko náročnější hledat spojence, se kterými by své návrhy mohlo prosadit. Tlačit něco, co nemá u ostatních zemí šanci, je zbytečné,“ dodává.
Cíl 90 procent za každou cenu
Očekávaný návrh Komise tak zřejmě půjde ruku v ruce s dalšími aktivitami, jako je například snižování nároků na automobilky, které nebudou v dohledné době čelit pokutám za nízký prodej elektromobilů, ale také osekáváním „papírování“ s vykazováním o udržitelnosti firem.
Z historických dat i modelování budoucího vývoje plyne, že oteplování planety je (přibližně) přímo úměrné nárůstu koncentrací CO2 v atmosféře.
— faktaoklimatu.cz (@faktaoklimatu) May 16, 2025
Přesněji řečeno: každé zvýšení koncentrací CO2 o 10 ppm (parts per million) vede k nárůstu teploty zhruba o 0,1 °C. pic.twitter.com/KwdFUwhgFR
„Komise zůstává na čísle 90 procent v podstatě za každou cenu a nechce z něj ustoupit. Zároveň je ale zjevné, že členské státy, potažmo síly v Evropském parlamentu, si žádají, aby to nebylo tak striktní a tvrdé,“ komentuje Tomáš Jungwirth Březovský, vedoucí klimatického týmu AMO.
„Rozhodně to ale nevede k celkovému zpochybnění cesty ke klimatické neutralitě v roce 2050. Komise spíš připouští, že to nebude tak rychlé a ambiciózní,“ zdůrazňuje Jungwirth Březovský.
Česko kritizuje, ale s cílem prakticky počítá
Přestože jde o významný ústupek z hlediska klimatické politiky, zdaleka neznamená „konec Green Dealu“, jak jej slibují někteří čeští politici z řad vlády i opozice.
ČR navíc s takto nastaveným cílem pro rok 2040 již počítá ve svém klimaticko-energetickém plánu, který schválila vláda na konci loňského roku. Ten zmiňuje hodnotu 86 procent, které by Česko při efektivním plánování a zavádění opatření na snižování emisí mohlo dosáhnout.
Jaké klimatické závazky má Česko – a proč na tom záleží?
— faktaoklimatu.cz (@faktaoklimatu) April 28, 2025
Státy světa se prostřednictvím Pařížské dohody shodly na potřebě snižovat emise skleníkových plynů, které jsou hlavní příčinou globálního oteplování. Česká republika je signatářem Pařížské dohody – a své cíle ve snižování… pic.twitter.com/cJaFYcfvPy
Technicky to představitelné je, stále ale chybí klíčové technologie, uvedl na uzavřeném setkání pro CNN Prima NEWS vysoce postavený zdroj obeznámený s vyjednáváním.
Právě proveditelnost je pro Česko klíčovou otázkou. Upozorňoval na ni na posledním setkání ministrů pro životní prostředí, kde se cíl pro rok 2040 řešil, také Petr Hladík (KDU-ČSL). „Potřebujeme znát dopad na každý sektor i kalkulaci potřebných investic (…),“ řekl na konci dubna novinářům ve Varšavě.
Skeptické jsou i další státy EU
Podobně se ptají i další státy, které namísto otázky, jak vysoký cíl by si EU měla stanovit, řeší, jak je možné snížení emisí dosáhnout. Současné scénáře snižování emisí totiž ze značné části spoléhají na technologie, které jsou zatím v plenkách. A chybí tím pádem jistota, nakolik efektivní budou.
Po méně ambiciózním cíli volaly podle deníku Luxembourg Times také Itálie a Polsko, „kritická“ vůči němu zůstává i Francie.
⚡Vyšel nový Eurobarometer (velmi obsáhlý, základní report má tentokrát 296 stran). Zajímavých výsledků ukazujících názory české veřejnosti je tam tentokrát hned několik.
— Jan Krajhanzl (@JanKrajhanzl) February 6, 2025
☢️Začněme postojem k jádru a obnovitelným zdrojům, grafy přikládám. Potvrzuje se to, co už tolikrát: Češi a… pic.twitter.com/IJeUnweCiy
Naopak k relativním příznivcům patří Německo – to se podle koaliční smlouvy nové vlády Friedricha Merze kloní právě k verzi „flexibilních“ 90 procent. Další země EU se vyslovily pro „ambiciózní“ cíl, aniž by specifikovaly, jak vysoký by poměr snížení emisí měl být.
Peter Liese, vlivný německý europoslanec z Evropské lidové strany (EPP), největší politické skupiny v EU, uvedl pro deník Luxembourg Times, že 90procentní cíl je extrémně ambiciózní. „Nemyslím si, že ho můžeme podpořit, pokud nebude zahrnovat velké možnosti flexibility,“ řekl.
Na druhé straně podporu bez větších výhrad má od Estonska, Finska, Lucemburska, Nizozemska, Španělska a Švédska.
Pohled byznysu: část pro, část proti
„Flexibilita“ 90procentního cíle v praxi znamená, že namísto držení se postupného snižování emisí napříč různými sektory, jako jsou doprava, zemědělství nebo těžký průmysl, nyní Komise zvažuje způsoby, jak těmto odvětvím ulevit.
To znamená netlačit na jejich dekarbonizaci, ale najít způsoby, jak snižovat uhlíkovou stopu Evropy jinými způsoby – i kdyby to mělo být díky účetnímu triku.
Cíl pro rok 2040 totiž je terčem kritiky byznysu v Česku i dalších evropských zemích. Neznamená to nicméně, že by neměl podporu – v jeho prospěch se naopak v otevřeném dopise vyjádřilo na 150 zástupců firem, od Googlu přes Danone po H&M Group. V dřívější výzvě 90procentní snížení emisí podpořilo dokonce na 400 velkých podniků.
Na stole nyní leží několik možností, které může Komise navrhnout. Nejpravděpodobnější ale jsou takzvané mezinárodní uhlíkové kredity, jak pro server Politico uvedla španělská místopředsedkyně Komise pro zelenou transformaci a konkurenceschopnost.
Vypustit emise doma, „zachytit je“ v Brazílii
Nejedná se ale o žádnou novinku, podotýká Jungwirth Březovský. Stejný princip se používal už na přelomu tisíciletí a počítá s ním také Pařížská dohoda, pod kterou je podepsáno celkem 194 států světa.
Podle tohoto článku státy mohou nakupovat kredity od ostatních zemí, které mají takzvaně negativní emisní stopu a odstraňují více emisí, než samy vyprodukují.
NEW: For months, Carbon Brief has been investigating #CarbonOffsets
— Carbon Brief (@CarbonBrief) September 25, 2023
Today, we publish a special series interrogating every aspect of this often murky practice
To start, here’s an in-depth Q&A on whether carbon offsets can help to tackle climate changehttps://t.co/xmHQg599LW pic.twitter.com/exMabNTSLt
Fungovalo by to následovně: Jeden stát – například Česko – by zaplatil za projekt, který sníží emise v jiné zemi, třeba v Jižní Americe. Mohlo by jít o solární farmu, která by nahradila znečišťující uhelné elektrárny, anebo obnovu lesa, jenž uhlík z atmosféry přirozeně zachytává díky fotosyntéze.
Stát s takovým projektem by tím pádem vykompenzoval CO2, které vypustila cementárna v Česku. A namísto toho, aby si sám započetl snížení uhlíku do vlastního emisního cíle, připsalo by se toto snížení Česku.
Systém není transparentní, varuje expert
Ve hře tím pádem je nutně i to, nakolik se budou chtít státy EU spolu s Českem na snižování emisí v jiných zemích spoléhat.
„Potíž je v tom, že se k tomu Evropská unie stavěla dlouhodobě skepticky,“ říká Jungwirth Březovský. „Systém nefunguje moc dobře ani transparentně na to, abychom věděli, že ke snížení emisí došlo,“ vysvětluje.
Analysis: Clean energy just put China’s CO2 emissions into reverse for first time | @laurimyllyvirta
— Carbon Brief (@CarbonBrief) May 29, 2025
Read here: https://t.co/ta8oawNCqV pic.twitter.com/tbhRqpCbaA
Pokud Evropská unie nyní na obchod s mezinárodními uhlíkovými kredity přistoupí, bude to „zásadní změna v její pozici,“ doplňuje analytik. Dosud totiž EU usilovala o to, aby veškeré snižování emisí bylo přičitatelné jednotlivým státům – a to jak v rámci Unie, tak v rámci Pařížské dohody. Nyní by jej bylo možné jednoduše zaplatit u někoho jiného.
Důsledek? Odtok peněz do jiných regionů
Výsledně tak účet za snižování emisí nebudou platit primárně podnikatelé, ale členské státy a v konečném důsledku daňový poplatník, říká Jungwirth Březovský. Přestože do spotřebitelských cen by se pravděpodobně promítlo i navýšení nákladů podniků, v takovém případě by peníze Čechů i ostatních Evropanů alespoň zůstaly „doma“.
Není ve své podstatě klíčové, kdy lidé vypustí do atmosféry poslední tunu CO₂, pro růst průměrné globální teploty je klíčové, kolik tun skleníkových plynů bude vypuštěno celkem.
— faktaoklimatu.cz (@faktaoklimatu) May 29, 2025
Pozor graf pracuje s daty do roku 2019. Ročně lidstvo vypustí ~40Gt CO₂ pic.twitter.com/K4wgvUYEdx
„To je i jedna z výhrad, která momentálně zaznívá: Místo abychom tyto peníze využili pro dekarbonizaci našich vlastních sektorů, tak je budeme posílat jinému státu za ‚účetní transfer‘, aniž bychom za to něco dostali zpátky,“ doplňuje. Právě prostředky na transformaci jednotlivých sektorů, ať už průmysl, dopravu nebo energetiku, jsou přitom podle něj velmi potřeba a není jich nazbyt.
„Je proto otázka, jestli za to dostaneme něco zpátky – kromě toho, že si budeme moct vykázat nějaké procento snížených emisí,“ uzavírá.
