Pouzar: Gretzkyho jsem nachytal při fintě s vodkou. V NHL jsem po bitce ani nesešel schody
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Pouzar: Gretzkyho jsem nachytal při fintě s vodkou.
Po bitce v NHL jsem ani nesešel schody do kabiny.
McDavidův tým postrádá hvězdy mého Edmontonu.
Vzpomínky na slavné spoluhráče
Jaroslav Pouzar je jednou z největších legend českého hokeje. Třikrát vyhrál Stanley Cup, býval oblíbeným spoluhráčem Waynea Gretzkyho. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS vzpomíná na Edmonton Oilers z 80. let, které fanoušci vyhlásili nejlepším týmem historie NHL. Odhadl, zda si na slavný pohár mohou sáhnout i dnešní Oilers vedení Connorem McDavidem.
Vsadil jsem se s kamarádem, že McDavid s Edmontonem dříve nebo později vyhraje Stanley Cup. On tvrdí, že ne. Kdo z nás má podle vás pravdu?
To je těžké. V Oilers máte McDavida s Draisaitlem, snad ještě Boucharda. Ale jinak? Za mých časů hráli za Edmonton vedle Gretzkyho i Messier, Anderson, Coffey, Kurri, Tikkanen. Polovina mužstva se dala označit za skutečné hvězdy! Šlo o kluky kolem dvacítky, skvělé bruslaře a techniky. O fakt výjimečný tým. To u McDavidova výběru nevidím.
ČTĚTE TAKÉ: Vyhrál MS v hokeji i Wimbledon. Drobný byl úžasný obojživelník, emigroval po facce komunistovi
I v jeho éře se ale tým dvakrát dostal do finále play off.
Poprvé to s Floridou nedopadlo jen o kousíček. Vlastně pouze o gól v sedmém střetnutí. Loni to ale se stejným protivníkem skončilo 2:4 na zápasy, to už tak těsné nebylo. Pokud vám dokáží rozhodovat utkání jen dva hráči, je to málo. V základní části to samozřejmě stačí – tam si to soupeři tolik nehlídají, každý hraje na své body. Není to tak týmové, spíš individualistické. Jakmile ale přijde play off, musíte hrát jinak.
Teď úplně citujete svou slavnou řeč z kabiny Edmontonu po prohraném finále s New York Islanders.
Protože je to pravda! Když jsem byl roku 1983 s Oilers ve finále poprvé, prohráli jsme s Islanders 0:4 na zápasy. Každý to hrál na sebe, každý chtěl být hvězda. O rok později jsme začali líp – se stejným protivníkem jsme vyhráli 1:0. Ve druhém utkání jsme ale dostali 1:6. Všichni seděli v kabině posr…, přiběhli trenéři s majitelem a začali nás trochu jebat. Přihlásil jsem se: „Sice moc neumím anglicky, rád bych ale klukům něco řekl. Jen jim, vám ne.“
Trenéři s majitelem odešli ven, já začal: „Hele, základní část je něco jiného. Tam si každý hrajte na sebe. Semenko s Hunterem, klidně se pořád s někým rvěte, mlaťte. V play off ale ne. Tady musíme hrát jako tým. Je jedno, kdo dá gól. Gretzky, Kurri, Pouzar, kdokoliv… Musíme hlavně vyhrát. Je mi už třicet, takže mi na zisk poháru moc času nezbývá.“ Po tomhle proslovu jsme vyhráli třikrát za sebou a Stanley Cup byl náš.
Čtěte také
Jak na vás Kanaďani v kabině koukali, když jste si troufnul coby Čech zpoza železné opony vzít slovo v tak důležité chvíli?
Oni mě brali. Jim bylo dvacet, mně třicet, byl jsem pro ně dědek. Tenkrát to bylo tak, že se NHL začala radikálně omlazovat, veteráni najednou vyklízeli pozice. Vidíte – teď je to zase jinak, starší hráči už jsou znovu v kurzu; podívejte na Ovečkina, který hraje v NHL snad 30 let… Když už jsme u Ovečkina – v jednom kuse slýchám, jak ho někdo srovnává s Gretzkym… Strašně mi to leze na nervy. Ovečkin Gretze překonal v jediné střelecké disciplíně. V jediné! Jinak je všude daleko za ním. S Gretzkym nemůžete srovnávat ani jeho, ani třeba Jágra. Nikoho.
Ani McDavida?
Typově jde o jiné hráče. McDavid je rychlý, technický, pořád to ale není Gretzky. Wayne možná nebruslil tak svižně, měl to ale úžasně srovnané v hlavě. Jak dokázal přihrát! I absolutně naslepo. Měl neskutečný cit pro hru. Všichni obránci se ho báli. Měl to od Boha.
Až vyhraješ Stanley Cup, vezmi ho k nám do baru
V kabině toho moc nenamluvil, že?
Vůbec. To ale nikdo z tehdejších Oilers.
Ani Messier, po kterém je dnes v NHL pojmenovaná cena pro nejlepšího lídra?
Messier? Řekl bych hlavně, že si trošku o sobě myslel… U nás obyčejně fakt žádné proslovy nebyly potřeba, ani od trenérů mezi třetinami. Každý věděl, co má hrát. Měl jsem štěstí na mimořádné spoluhráče, a to i v brance. Gólmanům Grantu Fuhrovi a Andymu Moogovi jsem říkal „Black and White“, oba chytali super. Pořád mám před očima, jak jsem v Edmontonu přivezl vyhraný Stanley Cup do baru mého libanonského kamaráda a Grant Fuhr se tam fotil s nějakým miminem, které usadil přímo do poháru. Možná to byl svérázný chlapík, hlavně ale fajn člověk. A s tím pohárem v baru Orlando se to tenkrát vůbec povedlo.
Povídejte.
Když jsem tam po příchodu do Edmontonu začal chodit na pivo, ten Libanonec se zeptal: „Vy jste Pouzar, že jo?“ Příště už byla v rohu židle s mým dresem, nikdo jiný si tam nesměl sednout. Nakonec mi od té hospody dal klíče, dokonce jsem mu tam jednou dělal i za barem, abychom přitáhli lidi. Sám jsem samozřejmě nic neplatil. Když jsem se ho ptal, jak mu to mám vrátit, odpověděl: „Až vyhrajete Stanley Cup, přines ho sem.“ A tak se i stalo. Mělo to slušnou reklamu v novinách, takže když jsme ten pohár s Gretzkym, Messierem a Andersonem přivezli k Orlandu, bar byl obklopen snad dvěma stovkami dětí. A protože Libanonec pro tuhle příležitost udělal obrovský dort, postupně jsme ho nakrájeli a s Andersonem to na tácu odnesli ven těm dětem.
Čtěte také
Jaký byl zblízka Gretzky?
Super! Při cestách k zápasům na hřištích soupeřů jsme od klubu dostávali kalorné, na obědy jsme chodívali individuálně. My ale vyráželi dohromady právě s Gretzem a s Finem Jarim Kurrim. Waynea lidi v restauracích samozřejmě všude poznávali, pořád po něm chtěli podpisy. Odpovídal: „Počkejte, až dojím, pak se vám podepíšu.“ Nikdy je neposlal do háje. Musel mít nervy z ocele, jeho popularita po celém kontinentu byla neuvěřitelná.
Vy jste ho přitom po příchodu z Evropy moc neznal, že?
Vůbec! Já tenkrát ani nevěděl, kde je Edmonton... V dvaaosmdesátém jsme hráli mistrovství světa ve Finsku, přišel za mnou televizní komentátor Slepička s edmontonským hlavním scoutem Barrym Fraserem. Prý, jestli by se mi nechtělo do Oilers. Proč ne?
Původně jsem myslel, že tam z Budějovic půjdeme spolu s obráncem Mírou Dvořákem, protože jsme do té doby hráli celý život spolu. Míra ale nakonec zamířil do Philadelphie. No, a já ke Gretzkymu, kterého jsem si – popravdě řečeno – na MS 1982 ani nevšimnul. Jasně, měl tam spoustu bodů, já ale cizí hráče nikdy moc neštudoval… Takže jsme s manželkou a dcerou v roce 1982 přiletěli do Edmontonu, vítal mě nejdřív kapitán Lee Fogolin, pak televizní štáb. Hned se mě s mikrofonem v ruce na něco ptali, já pořádně nevěděl na co, rozuměl jsem jenom „Gretzky“, tak jsem řekl: „Jo, to je dobrý hráč…“ V kabině se pak kluci strašně tlemili. Prý: „Jo, Gretzky, to je dobrý hráč…“
Je pravda, že se vás ptal, jestli máme v Československu splachovací záchody a kartáčky na zuby?
Jasně. Chápejte – když se tenkrát v Kanadě učili zeměpis, tak měli Evropu na mapě skoro celou červenou. Pro ně jsme byli všichni Rusové. Nerozlišovali Čechy, Poláky, Slováky, Rumuny. Tady to jejich pohledem bylo zkrátka Rusko. A o Rusech si mysleli, že jsou jak opice lezoucí po stromech.
Rozhovor jsem se učil nazpaměť
V Oilers jste měl víc zajímavých spoluhráčů. Třeba už zmíněného Kurriho.
To je vynikající kamarád. A super hráč. Jako všichni. Když jsme měli v Edmontonu setkání 30 let po vyhraném Stanley Cupu, všem jsem poděkoval, že se ke mně jako ke klukovi z Československa chovali tak skvěle. Měl jsem z toho tehdy trochu strach, neuměl jsem jazyk, ohromně mi ale pomohli. Tahali mě do hospody, furt se pokoušeli se mnou komunikovat. Pro mě to bylo ze začátku šílené – bolela mě kebule z toho, jak jsem ničemu nerozuměl. Na utkání po hřištích soupeřů jsem si nějakou dobu vozil učebnici angličtiny. Dopadlo to tak, že mi ji kluci v letadle vzali a začali se z legrace učit česky. Úžasně se bavili tím, jak naše slova nedokázali vyslovit. Pro mě pak už nemělo smysl ji tahat s sebou.
Dneska to kluci mají lehčí. Do zámoří chodí dřív, mladý mozek se cizí jazyk naučí líp. Já ve třiceti navíc už neměl tolik času, byl jsem tam s rodinou. Mimo to víte, že v tomhle věku budete za oceánem ještě tak tři, čtyři sezony, víc ne. Nebyla to sranda. Neuměl jsem si říct o tkaničky, o nabroušení bruslí. Když jsem před zápasem potřeboval vyměnit chrániče nebo prasklé kšandy, jenom jsem ukazoval. Psychicky je hodně náročné, jakmile sedíte v kabině a padne vaše jméno, přitom vůbec netušíte, o čem je řeč. Vždyť já se třeba i naučil jeden rozhovor dopředu úplně nazpaměť, pak jsem se jenom modlil, aby novinář neprohodil otázky a já nevypadal jako blbec. Proto mě hrozně štve, když dnes vidím zahraniční hokejisty nebo fotbalisty v české lize, kteří se odmítají učit česky. S námi se takhle nikdo nemazal!
Čtěte také
Pokračujme s vašimi slavnými spoluhráči. Jaký byl zblízka Paul Coffey, jeden z nejlepších obránců historie NHL?
Fajn chlap. Velký elegán, hodně na sebe dbal, musel mít všechno tip ťop. Pokud se nepletu, po kariéře někde dělal prodejce aut, taky pomáhal Oilers s obránci. Viděli jsme se na už zmíněném setkání po letech.
Jaké bylo potkat staré známé?
Super. Lidi nás vyhlásili nejlepším týmem staleté historie NHL, to bylo hodně příjemné. I když je pravda, že někteří kluci už byli plešatí a tlustí, takže jsme se museli vzájemně zase představovat (smích). Třeba zrovna Coffey, nebo Gretzky, Tikkanen a Kurri se vizuálně moc nezměnili. Například Huntera jsem ale nepoznal.
Hunter býval tvrďák. A asi ještě víc se soupeři báli hromotluka Davea Semenka, vrchního Gretzkyho bodyguarda. Jaký byl mimo led?
Fajn kluk. Opravdu. Při zápasech se hráči jako on měnili v někoho úplně jiného, normálně to ale byli příjemní lidi. Pamatuju si, že na tréninku jsme spolu sváděli urputné souboje. To se puk nahodil do rohu a my o něj měli zabojovat, pěkně do těla. Kluci věděli, že mám fyzickou sílu, všichni na nás ale civěli, jestli se mnou nepraští. No, nedal jsem mu nic zadarmo!
V kabině Oilers jste se potkal ještě s jedním vyhlášeným bitkařem – s Martym McSorleym.
Taky mimo led pohodový člověk. Tihle bitkaři jsou zkrátka sví. Před zápasem se s někým přátelsky baví, smějí se, pak si s ním při hře rozbijí hubu. Nikdy jsem to nechápal.
McSorleyho kariéra skončila, když přetáhnul Donalda Brasheara přes hlavu hokejkou. To už bylo hodně za hranou.
Muselo mu v hlavě něco zkratovat. Já to v televizi viděl, jak Brasheara zezadu sestřelil. Šílenost. Vidíte, v civilu byste ho rozhodně za blázna neoznačil.
Čtěte také
Jak Sather zlikvidoval zloděje
U Oilers jste nenarazil jen na zajímavé hráče, ale i na slavného generálního manažera a kouče Glena Sathera. Jaké máte vzpomínky na tvůrce edmontonského zázraku?
Tenkrát to byl ještě mladý chlap, něco kolem čtyřicítky. Býval to tvrďák, jako hráč se na ledě docela pral. Ledacos o jeho povaze vypovídá historka, jak si získal důvěru klubového majitele Petera Pocklingtona. Pocklingtonův dům jednou přepadli zloději, údajně se do toho ale při své návštěvě vložil Sather, který ty lumpy všechny zlikvidoval. Upřímně – nevím, jestli se to doopravdy stalo. Ale slyšel jsem, že se to takhle vypráví. Pocklington každopádně ze Sathera udělal generálního manažera i trenéra Oilers, což byla určitě dobrá volba. Kluci Sathera brali. Všeobecně měl velký respekt, nikdo mu do toho nekecal.
Měl jsem čest s ním jednou dělat rozhovor a tu auru jsem z něj rozhodně cítil.
Taky se s ním ale dalo mluvit. Když jsem přišel do Kanady, anglicky jsem moc neuměl. Horko těžko jsem se ho ptal: „Mr. Sather, co mám hrát?“ Odpověděl: „Neříkej mi Mr. Sather, já jsem Glen. A co máš hrát? Prostě jdi a hraj.“ Dokonce si ode mě pak nechal poradit.
V čem?
Dlouho jsem nemohl zapadnout do toho, co Oilers hráli. Šílel jsem z toho, když to obránce jen tak šlehnul po mantinelu. Jakmile jsem se dostal k puku, hned na mě všichni řvali: „Shoot out! Vyhoď to!“ Ty vo*e, kdybych to takhle hrál v Budějovicích, tak by mě tu zabili. V Kanadě se to tak ale hrálo, a já se s tím nedokázal srovnat. Proto jsem jednou v Torontu zašel za Satherem a na pokoji mu maloval, jak jsme to v Československu hrávali s bránícím levým křídlem. V Edmontonu jsme pak nedělali úplně to samé, ale něco podobného. A Gretzky v tom systému dával jeden gól za druhým.
Sather na mě dal i jindy. To když se útočníkovi Andersonovi přestalo dařit, nemohl dát gól. Sather na něj strašně tlačil. Jenže tohle neplatí na každého, někdo je pak v ještě větší křeči. Proto jsem Sathera nabádal, aby Andersona nechal být. Že uvidí, jak mu to tam začne padat. A taky že ano. Sather se pak za mnou zastavil a pronesl: „Puz, fucking right…“ Bylo mi třicet, i v nároďáku jsem už měl něco odehráno. Takže jsem už mentalitu jednotlivých hráčů přece jen dokázal odhadnout.
Čtěte také
Bitka mě vyčerpala jak nic jiného
U spoluhráčů jste slovo měl, jak to ale bylo se soupeři? Mnozí čeští hokejisté popisovali, jak jim Kanaďani v 80. letech při zápasech nadávali do svinských komunistů. Vyčítali jim, že berou domácím hráčům práci.
Já měl problém hlavně s tím, že se občas se mnou pokoušeli prát. Jenže já boxovat neuměl, tak jsem jim vždycky dal radši českou kravatu – fláknul jsem s nimi o led, kde nás pak rozhodčí roztrhli. Pamatuju, jak jsem někdy v roce 1984 takhle fláknul s jedním chlapem z Calgary, který měl za úkol hlídat Gretzkyho. To bylo tak: Wayne dal 44 gólů ve 44 zápasech, pětačtyřicátým by překonal nějaký rekord. Jenže v Calgary ten blbec pořád všude s Waynem jezdil, nehnul se od něj, takže to nešlo. Povídám: „Wayne, projeď kolem mě, já mu ji prdnu, ty dostaneš přihrávku a dáš gól.“ Přesně to se pak povedlo! Wayneův hlídač z Flames byl nepříčetný. Vlítnul na mě, já mu nasadil českou kravatu. A když nás sudí rozebrali, tak neměl dva zuby. Asi mu je vyrazila hokejka, která se mezi námi v té mele šprajcla…
To musel zatleskat i Semenko.
Stejně jako ostatní si taky všimnul, že se nebojím. Vyloženě boxovat jsem ale neuměl, zkusil jsem to vlastně jenom jednou. V Chicagu, proti Alu Secordovi. To při zápase začala strkanice, a tenhle Secord najednou na mě, že jsem chicken shit. Tak jsem se nasr.., začal jsem do něj bušit. Ten koukal!
Jak to dopadlo?
Nezmohl se na nic. Ale můžu vám říct, že tak vyčerpaný jsem v životě nebyl. Bitka na ledě trvá třeba jen pár vteřin, jenže o veškerou sílu brzo přijdete, protože se za každou cenu snažíte udržet balanc na bruslích, abyste nespadnul. Strašné! Tenkrát byly na chicagském stadionu mezi ledem a kabinami schody. A já byl z té šarvátky tak vyčerpaný, že jsem po nich ani nedokázal sejít dolů! V kabině jsem si lehnul s nohama nahoru, myslel jsem si, že už nevstanu. Protože se tehdy za takovou věc vylučovalo do konce třetiny, po přestávce jsem se měl vrátit do hry. A já se normálně bál, že to nedám. Kluci mi navíc říkali: „Hele, dej si na toho Secorda pozor, to je magor.“ Naštěstí mi už dal pokoj.
Maškarní s Gretzkym
Vypadá to, že jste měli v Oilers dobrou partu. Chodili jste spolu třeba i na pivo?
S Kurrim a Willym Lindströmem, někdy i s Gretzkym. Občas se v kabině dohodlo, že jsme vyrazili všichni; například jakmile se nám zrovna na ledě nedařilo. Poseděli jsme hodinu, každý vypil dvě třetinky piva, šlo se domů. Jinde to bylo v 80. letech možná jiné, v Edmontonu se ale žádné obří mejdany nekonaly. Pamatuju si jenom ten halloweenský, kdy jsme se všichni sjeli v maskách u jednoho kluka doma. Šel jsem za starou, ošklivou bábu v paruce. Vůbec mě nepoznali! Ještě když jsem o půlnoci předstíral, že jako rodič houpu Glena Andersona, který tam byl v masce mimina, všichni na mě včetně něho doráželi: „Kdo proboha jsi?“ Až pak jsem se přiznal. Já v té masce už přijel, seděl jsem v ní v autě za volantem, tak ze mě asi šla po celém Edmontonu šílená hrůza.
Čtěte také
Za co šel Gretzky?
To už si nepamatuju. Každopádně srandu nezkazil. Taky měl smysl pro humor. Vybavuju si, co mi jednou provedl v Palm Springs. Šli jsme se tam ještě s Kurrim podívat na baseball. Jariho a mě to nebavilo, po deseti minutách jsme Waynea vytáhli radši do baru. A Gretzky to vyhecoval: „Dáme vodku, ne?“ Kývnul jsem. Když jsme pili třetí, čtvrtou, povídám mu: „Wayne, dej mi svou skleničku.“ Nejdřív nechtěl, pak kápnul božskou – zatímco já do sebe házel vodku, on obyčejnou vodu!
O téhle stránce Gretzkyho osobnosti se v Česku moc neví. Nějak jsme se ho naučili vnímat spíš negativně.
Myslím, že to vzniklo na nějaké olympiádě, kde si na bůhvíco postěžoval. Novináři ho tenkrát pasovali na nepříjemného, hořkého člověka. Dost mi to vadí, ve skutečnosti je totiž velmi příjemný a sympatický. Po konci kariéry se navíc musel v nových rolích vypořádat s obrovským tlakem. Rozhodně to neměl jednoduché.
Za nás trenéra nedělali študovaní doktoři
Hokej se od jeho a vašich časů hodně změnil. Jak se vám líbí ten současný?
Paradoxní je, že zatímco Kanada od nás v průběhu času přebrala náš tradiční důraz na techniku, my od nich převzali rychlost. S tím, že hlavu a techniku už bohužel nemáme. Výsledek? V Kanadě mají spoustu technicky vybavených hráčů, v Česku už to neplatí. Možná bychom měli děti víc vést k tomu, aby trénovaly v tempu. Aby si odmalička byly schopné nahrát. Místo toho v žáčcích necháte dobrého bruslaře dávat spousty gólů, protože projede celé hřiště, nikomu nenahraje. Jakmile přejde do dorostu, najednou je v háji, protože hřiště už takhle lehce neprojede. Zničehonic zjišťuje, že nemá potřebnou techniku, neumí nahrávat.
To v sobě musíte mít odmala. Vidím hráče, jak nabírá rychlost? Tak mu dám buď svižnější přihrávku, nebo pomalejší, aby to dostal přímo na hokejku. My to většinou dávali na hokejku. Kdybych to fouknul Jirkovi Holíkovi nepřesně, tak by mě zabil. Odmalička nás učili kombinovat, mít při hře hlavu nahoru. Dneska to tak není.
Čtěte také
Jinak řečeno – současný hokej už není podle vašeho gusta.
Ztratil krásu kombinace, furt se jenom nahazuje a přetlačuje u mantinelů. Už z toho nemám takový zážitek. Víte, co je zajímavé? Za mých časů nebyli trenéři žádnými študovanými doktory. Netuším, jestli na to Scotty Bowman měl nějaké školy. Dneska má každé mužstvo fyzioterapeuta, kondičního trenéra, obrovské množství asistentů, analytiků. Spoustu hovadin, které bych si ještě před časem ani neuměl představit. Kdysi to musel jeden trenér zvládnout sám. Myslím, že původní kouzlo hokeje se tím trochu ztrácí.
Když už jsme u trenérů – co říkáte na to, že se v St. Louis Blues stal asistentem Václav Prospal? Můžeme mít časem po Ivanu Hlinkovi dalšího českého kouče v NHL?
A proč by ne? Za Václava jsem moc rád, že mu to takhle vychází. Hokej hrál dobře, rozhodně mu rozumí. Přeju mu hodně štěstí. Stejně jako našim klukům, co tam teď hrají.
Na které z nich se při hře rád díváte?
O Pastrňákovi se nemusíme bavit. To je Pan Střelec. Už si svou pozici vydobyl, nemusí tolik hrát dozadu. Když pak přijede do nároďáku, má trochu problémy – tady mu to ostatní neumí dát. I Hertl hraje pořád slušně, přestože měl velké problémy se zraněnou nohou. Nebo ten kluk, jak šel do NHL z Brna…
Nečas.
Jasně, Nečas. Ten se mi asi ze všech Čechů líbí nejvíc. Je rychlý, ale zvládá to i po technické stránce. I na mistrovství světa zahrál skvěle, byl asi nejlepší z nároďáku. S Coloradem může dokázat velké věci.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Skvělý start basketbalistek USK v Eurolize. Francouzské Bourges rozdrtila Fraser
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
