Afričané učí mladé Čechy fotbal a říkají: Na MS jste selhali, protože tým Koubka nerespektoval
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Afričtí trenéři: Češi na MS selhali kvůli týmovosti
Kritika mnohých českých koučů: Chybí jim zkušenost z aktivní kariéry
Problémem je byznys agentů i přehnaný tlak rodičů
Proč čeští hráči na šampionátu postrádali odvahu?
Nigerijec Stanley Ibe a Ghaňan Eric Kwame Adjei kdysi hráli českou ligu a v Praze zůstali i po skončení kariéry. Jeden trénuje děti v Čakovicích, druhý mládež na Meteoru. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS mluví o tom, že za krachem české reprezentace na MS může být hlubší problém – pochybná kvalita zdejších koučů a nefunkční systém trénování žáků či dorostu. Reprezentanti podle nich navíc kouče nerespektovali. Proč by nás měl zajímat názor Afriky? Třeba proto, že devět z deseti afrických týmů letos na MS postoupilo ze základní skupiny. Češi ne.
Mistrovství světa skončilo pro reprezentaci ostudou, trenér Koubek krátce po vyřazení rezignoval. Co říkáte tomu, jak to pro Čechy dopadlo?
Adjei: Myslím, že český problém vězel v kabině. Když jsem se díval na nároďák, neviděl jsem jednotu. Prostě jste neměli opravdový tým. Tak to ve fotbale chodí: k úspěchu dojde mužstvo, jehož fotbalisté jsou na stejné vlně, kteří v sobě mají totožný cíl. Jde přitom o úkol pro trenéra: dostat to do jejich hlav. Přesvědčit svěřence, že každý z nich je pro tým důležitý. Že s každým z nich počítá: „Vím, že jsi kvalitní. Pro zápas vyberu určitou jedenáctku, zároveň ale vím, že kdykoliv ukážu na tebe, budeš připravený.“ Bohužel – tahle týmovost mi u Koubkova výběru chyběla.
Čtěte také
Co pro ni může trenér udělat?
Adjei: Spoustu věcí. Jako asistent jsem byl v Meteoru u mužstva devatenáctiletých, které prohrálo 2:8 s Teplicemi. Kouč s hráči odmítl promluvit, tak jsem za nimi zašel, sednul si mezi ně v kabině a řekl jim: „Kluci, já vím, jak se cítíte. Neobviňuju vás, je to chyba nás, trenérů.“ Po tomhle zápase jsem dosavadního kouče nahradil. A kluci neprohráli v šestnácti utkáních po sobě. Před každým z těch zápasů jsem kluky přesvědčoval, že jsou lepší než soupeř. „Ať ti druzí klidně vstřelí první gól. My jsme ale lepší! Taky se trefíme. Jednou, dvakrát, třikrát.“
Ibe: Dodal jsi jim kuráž.
Korejci se radují z vítězství nad českým týmem v úvodním zápase mistrovství světa ve fotbale. Zdroj: AP
Adjei: Nejen to: je důležité dát hráčům najevo, že jste také součástí týmu. Jakmile vstoupím do kabiny, s každým hráčem si potřesu rukou. Po tréninku sedím v kabině, s každým si plácnu, fórkuju. Nesmí se stát, aby trenéři opouštěli stadion jako první. Musíte tam přijít jako první, odcházet jako poslední. Bavit se s kluky.
Ibe: Bohužel – z českého prostředí znám kouče, kteří vedou trénink, a přitom se na kluky skoro ani nepodívají. Celou dobu zírají do mobilu.
Adjei: To je špatně. Chci, aby věděli: Kouč je jedním z nás.
Čtěte také
Tohle na vás český nároďák nevyzařoval?
Adjei: Na mě to z televize dělalo dojem, že kouč nároďáku neměl kabinu na své straně. Dokonce si myslím, že jeho povely vůbec nerespektovali. Viděli, že jeho systém nefunguje, jen neměli způsob, jak to změnit. Jen si vzpomeňte na zápas proti Jihoafrické republice. Češi byli v prvních patnácti minutách jasně lepší. Pak se ale ve druhém poločasu stáhli do hlubokého bloku. Proč? Proč proti tak nevýraznému protivníkovi? A všiml jsem si i dalších neblahých věcí.
Jakých?
Adjei: Kouč Koubek hrál systém se třemi obránci, přestože na to neměl hráčský materiál. Taky až příliš často točil sestavou. Do každého zápasu poslal úplně jinou jedenáctku.
Ibe: Pokud děláte tohle, znamená to, že svým hráčům nevěříte. Jak pak chcete uspět? Do tří zápasů nasadil od začátku osmnáct hráčů! To je fakt moc.
Trenér národního mužstva Miroslav Koubek Zdroj: Profimedia
Český fotbal si v trenérech pohoršil
Někdy se říká, že jsme na MS jeli se slabým týmem. Měli jsme tam ale kanonýra Schicka, jednoho z nejlepších bundesligových obránců Coufala, kometu francouzské ligy Šulce, opory z Anglie. Zas tak mizerné mužstvo to tedy asi nebylo, ne?
Adjei: V tom týmu hráčská kvalita byla. Jsme ale zpátky u toho, jak z takto kvalitních fotbalistů stvoříte tým. Jak jim dáte najevo, že jim věříte. Trenérský aspekt je ve fotbale ohromně důležitý. A z mého pohledu se bohužel zdá, že právě v tomhle český fotbal poslední dobou ztrácí.
Stanley Ibe (vpravo) v časech, kdy hrál první ligu za střížkovské Bohemians. Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Jak to myslíte?
Adjei: Několikrát jsem byl tady Stanleymu vypomoci u jeho týmu starších žáků. A musím říct, že to dělá fantasticky. Nedivím se. Stanley to sám dřív hrál, byl i v první české lize, fotbalu rozumí. Když trénujete děti, je důležité, abyste měl aktivní hráčskou zkušenost. V Česku přitom poslední dobou sleduji trend, že trenérské licence dostávají lidé, kteří sami nedokáží přihrát na dva metry. Laptopoví trenéři! Odcházejí kouči ze staré školy, místo nich přicházejí tihle. Když jsem si dělal trenérskou licenci B od UEFA, bylo nás tam pětadvacet. A jen pět z nás to dřív hrálo. Při praktických zkouškách jim to s balonem vůbec nešlo. Jen si pomyslíte: „Bože můj…
Ibe: Jasně, na vrcholové úrovni najdete u seniorů skvělé trenéry, kteří dřív nebyli aktivními fotbalisty. My ale mluvíme o trénování dětí. A ty by měly být vedeny a rozvíjeny někým, kdo vlastní zkušenost s hraním má.
Čtěte také
Adjei: V Česku je strašně moc lidí, kteří trénují děti podle toho, co najdou na YouTube. Jenže takhle to nejde dělat. Musíte tréninkový proces tvořit a upravovat podle toho, jaké máte hráče, s jakými možnostmi pracujete. Když někdo dělá cvičení špatně, pak je třeba mu ukázat, jak je to správně.
Ibe: Problémů s trenéry v Česku bychom ale našli víc. Napadá mě hlavně jeden: malým fotbalistům dokola opakují: „Hlavně to neztrať! Neudělej chybu! Nepouštěj se do žádných velkých věcí!“ Takže kluci se pak bojí chodit jeden na jednoho, tvořit. Radši to budou nakopávat dopředu…
Adjei: Výsledek? Vybavíte si z českého národního týmu nějakého hráče, který by byl na MS schopen přejít soupeře jeden na jednoho?
Stanley Ibe (vpravo) v časech aktivní kariéry, při zápase proti Spartě. Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Snad Šulc ve vrcholné formě.
Adjei: Snad. Ve francouzské lize. V nároďáku na MS ale ne, protože tam se hrálo stylem „bum! a běž…“ Víte, pamatuju si, že když jsem přišel z Afriky do Evropy, v televizi jsem sledoval tým Monaka. Jejich obránce Patrice Evra dělal jednu chybu za druhou, trenér ho ale dál a dál stavěl. Věřil mu. A Evra se postupně zlepšil natolik, že to nakonec dotáhnul až do velkoklubu Manchester United.
Ibe: To je přesně ono. Jedním z problémů českého fotbalu je, že tady jako hráč prostě nesmíte za žádnou cenu udělat chybu. Máte to v hlavě, tak radši hrajete co nejjednodušeji.
Adjei: Jen se podívejte na českou ligu: Jediní kreativní hráči jsou tam obyčejně cizinci. Češi si netroufnou jeden na jednoho, místo toho jsou z nich běžci. Běhat, běhat, běhat… Čeští trenéři velmi často po svých svěřencích vlastně ani nechtějí, aby hráli ofenzivně. To má velký dopad, protože právě díky dobrým koučům rostou dobří hráči. Jenže…
Čtěte také
Jenže?
Adjei: Pro kouče se tu rozdává příručka od někoho, komu je 32 let a sám fotbal nikdy nehrál. On vás má učit, jak správně trénovat mládež? Signál, který nám vyslal výsledek nároďáku z MS, zní takto: V Česku se nerozvíjejí správně nejen hráči, ale ani trenéři. Když půjdete na kurz správného trénování, uvidíte dvacet kluků při nácviku střelby – tři jsou aktivní, ostatní čekají v řadě. Nudí se. Vedle přitom stojí další dva trenéři, o něčem se spolu baví. Proč ty kluky nerozdělí na více skupin? Proč je obírají o radost ze hry? Ať je zapojený každý, aby na tréninky chodili rádi, bavilo je to. Slyšel jsem o jednom pražském týmu, kde teď končí šest kluků, protože jim tréninky přijdou nudné. To je prostě špatně. Musíte být na hráče náročný, zároveň je to ale musí bavit. Proto je tak důležité nedělat tréninky pořád stejné, snažit se to zpestřovat.
Čtěte také
Ibe: Snaha o to, aby to kluky bavilo, má i jinou podobu. Když s Čakovicemi prohrajeme, spousta lidí čeká, že přijdu do šatny a kluky seřvu. Vůbec ne. Řeknu jim: „Hej, hlavy vzhůru, hráli jste dobře! Příště to třeba vyjde.“
Adjei: Na dětské úrovni by hlavně vůbec nemělo jít o výsledky. Kluci by se měli hrou bavit, měli by se učit. Jenže když pak vidím, jak jsou tady rozvíjené třeba děti ve Spartě a Slavii, přijde mi to strašné – tam jde totiž hodně o to, jestli vyhrajete nebo prohrajete. Lákal jsem přes otce jednoho šikovného kluka z klubu Loko Vltavín k nám do Meteoru. V týdnu, kdy k tomu mělo dojít, mi ten otec říká: „Ericu, nezlob se, ale ozvala se i Sparta. A to je větší klub.“ Pokrčil jsem rameny, jen jsem se mu pokusil vysvětlit, že jeho kluk je na Spartu moc mladý. Že tam bude pod strašným tlakem, přijde o radost z fotbalu. Stejně ho tam vzal. A co se stalo? Po dvou letech se ukázalo, že kluk tam nehraje, protože se podle Sparty nezlepšuje. Prý na to nemá. V tomhle věku přitom ještě neodhadnete, jestli se někdo dostane na profesionální úroveň. Škoda… Máte kluky nechat se fotbalem bavit, herně se zlepšovat. Ostatní se ukáže časem. Bohužel – tenhle chlapec zůstává ve Spartě a jen čeká na den, kdy mu řeknou, aby zítra už nechodil. Pokud tou dobou nebude dost mentálně silný, s fotbalem skončí úplně.
Eric Kwame Adjei (v bílém) proti jabloneckému Luďkovi Pernicovi Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
A zbytečně.
Adjei: Na nás trenérech je, abychom v mladých lásku k fotbalu povzbuzovali, ne ji dusili. Měl jsem hráče, který za mnou přišel utrápený, protože nehraje dobře, nedává góly. Načež přišel zápas na Tempu, kdy nedal penaltu a sebevědomí mu ještě kleslo. Večer jsem mu proto poslal textovku, abych ho ubezpečil, že mu věřím a že je i nadále jedním z těch, na které spoléhám. Odpověděl: „Kouči, tohle je přesně ta zpráva, kterou jsem potřeboval. Děkuju.“ Den před dalším zápasem jsem mu napsal ještě jednou: „Než půjdeš spát, zkus si v hlavě vizualizovat zítřejší utkání. Představ si, že dáváš gól. Že na jiný nahráváš. A ono to přijde.“ Začal zápas a tenhle kluk opravdu jeden gól dal, na další nahrál. Tady vidíte, jak velkou roli hraje, pokud hráči zvednete sebevědomí. Když mu dáte najevo, že je důležitý. Bohužel – i tohle se v Česku hodně často podceňuje. Výsledek jsme viděli při MS.
Ibe: Škoda. Kolikátí jste byli na světě za Baroše, Poborského? Třetí? A kolikátí jste teď? Přitom to není zas tak dlouho. Srovnatelné týmy jako Rakousko nebo Švýcarsko na mistrovství měly co nabídnout. U českého nároďáku to bohužel neplatilo.
Adjei: Je za tím i jiný problém.
Čtěte také
Jaký?
Adjei: Fotbal je tu velký byznys pro agenty. Když můj syn Kofi spadal do věkové kategorie pod 15 let, dával góly, hodně toho naběhal, připisoval si krásné asistence. Pak ho ale jednou kouč nepostavil do prvního zápasu sezony, jako náhradník byl na hřišti asi pět minut. OK, bral jsem to, trenérovi bych do jeho rozhodnutí nikdy nemluvil. Příště měli přátelák proti Slavii, na který se Kofi hodně těšil. Zase ale skončil na střídačce. Trenér ho nasadil až někdy v průběhu hry, načež Kofi zkazil jednu přihrávku, takže ho po deseti minutách zase vystřídali. Nikdo to nechápal. Co za tím bylo? Roli samozřejmě hráli agenti a jejich zájmy. Chtěli dostat několik svých hráčů do Mladé Boleslavi a do Slavie, takže hrát museli vyvolení. Kofi? Agenta neměl… I tohle je český fotbal. Vidíte Daridu na mistrovství světa a – ano, je to zkušený hráč, ale bohužel už pomalý. Takže na šampionátu nemá co dělat. Proč tam tedy je? Nemůžu si pomoct – nějakému agentovi se to asi hodilo. I nominace do národního týmu je tady jen byznys.
Eric Kwame Adjei v zápase proti Spartě Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Čeští trenéři neumí číst hru
Upřímně – naše povídání je docela depresivní.
Adjei: Něco vám řeknu. V Česku jsem hrál na všech možných úrovních. V přeboru, divizi, nejvyšší lize. Fotbal v této zemi jsem poznal opravdu dobře. A dřív to podle mého tak zlé nebylo. Když jsem působil ve střížkovské Bohemce, vedl nás Luboš Urban. Od něj jsem se toho naučil strašně moc. Nikdy nebyl negativní, nikdy na hráče nepřenášel nervozitu, své obavy. Bojím se, že lidé jeho typu jsou teď v českém fotbale v menšině. Je tu spousta trenérů, kteří všechno teoreticky znají. Na papíře. Ve skutečnosti jim to ale žádné úspěchy nepřináší. Všichni najednou hrají systémem 3-5-2, dokonce i český nároďák. Ptám se: Proč? Proč na tom tak lpí, i když to zjevně nefunguje? Kdykoliv proti nám hraje někdo 3-5-2, hned kluky v Meteoru ujišťuju, že vyhrajeme. Soupeřovi trenéři totiž vůbec netuší, že tohle rozestavení má i velké slabiny. A plán B nemají. Nedokáží číst hru.
Ibe: Přesně. Bojím se, že i umění číst hru je poslední dobou slabina českých trenérů.
Adjei: Když jsem sledoval český zápas proti Mexiku, nevěřil jsem vlastním očím. Co tam třeba dělal Douděra? To nemáte levého obránce? Mexičané to samozřejmě přečetli, hráli přes tuhle stranu.
Čtěte také
Ještě nějaké problémy českého fotbalu vás napadnou?
Adjei: Rodiče. Spousta z nich je nesoudných. Snažíte se jim poradit, oni ale mají v hlavě jen Spartu, Slavii nebo kluby typu Mladá Boleslav. Dobře, náš Meteor není tak velký klub jako Sparta, může být ale skvělým odrazovým můstkem dál. Když se podíváte na historii českého fotbalu, 80 % hráčů nejvyšší ligy pocházelo z klubů typu Meteoru nebo Čakovic. Jen zbývajících 20 % vzešlo z akademií velkých klubů. U reprezentace je podíl úplně stejný. Tohle ale spousta rodičů nechce pochopit.
V Africe je to s rodiči fotbalistů jiné?
Ibe: Úplně jiné. V Africe na zápasy nechodí.
Adjei: Mě otec viděl hrát jen jednou.
Čtěte také
Ibe: Nemají na to čas. Můj otec vlastně ani nechtěl, abych hrál fotbal. Hrál jsem důležitý zápas juniorské reprezentace s Tanzánií, dal jsem gól. Táta to nevěděl. Chlapi na něj u nás v Nigérii v bistru naběhli, aby to s ním oslavili, on ale nechápal, co po něm chtějí. Tak jen ukázali nad sebe na obrazovku. Až pak mu to došlo.
Adjei: Spoustě afrických rodičů se nelíbí, když jejich potomci hrají fotbal. Klukům v Česku proto říkám, ať si svých rodičů považují. Že je podporují, fandí, dováží na tréninky, kupují kopačky. Mně otec kopačky nikdy nekoupil. Své první kopačky jsem si pořídil za peníze z brigády. Čeští kluci mají oproti nám všechno.
Ibe: Což může být i na škodu.
Adjei: Může. Nejste pak tak hladový po úspěchu. Po tom, abyste na sobě dostatečně pracoval.
Čtěte také
V Česku je velká tradice ukřičených fotbalových otců. Od klandru hulákají na hráče, na rozhodčí, na všechny. Ani to se jinde nevidí?
Adjei: Zajímavou zkušenost jsem s tím měl v Rakousku, kde jsem hrával v osmnácti. U dětských kategorií dodržovali pravidlo, že se rodiče při zápasech nesměli přiblížit hřišti. Bylo zakázáno, aby na děti křičeli jakékoli herní instrukce. Tady je to jiné. Šel jsem se podívat na zápas mladších kluků Meteoru proti Bohemians a nějaký otec tam na svého potomka z tribuny pořád řval, jak to má hrát. Strašně jsem se naštval. Zašel jsem za ním a povídám mu: „Jsi snad trenér? Tak ho nech být!“ Trochu jsme se znali, viděl ale na mně, jak moc jsem vytočený. Tak toho nechal. Po zápase za mnou přišel a omluvil se. Došlo mu to. Příště už to prý neudělá.
Čtěte také
Ibe: Když jsem nastoupil v Čakovicích, rodičům jsem řekl: „Tady nestojím o vaše názory. Nechte kluky být. Já jsem tady kouč. Pokud jim něco chcete říct, nechte si to na doma.“ Pro český fotbal je to ale typické. Hráli jsme s Čakovicemi u soupeře na hrbolatém hřišti, v trávě bylo mnoho děr. Kvůli terénu jsme proto kluky nabádali, aby u naší branky hráli jednoduše, s gólmanem tentokrát radši moc nekombinovali. Poslechli. A rodiče z tribuny křičeli: „Proč to kopeš pryč? Nahrajte si to!“ Můj asistent už to nevydržel a vyjel na ně, aby zmlkli. „Nevíte nic o tom, co jsme po nich chtěli. V kabině jste nebyli, tak je nechte být!“
Adjei: To naprosto chápu.
Ibe: A dneska už to chápou i ti rodiče. Tedy – u nás v Čakovicích. Jinde je to pořád naprosto běžné. A taky to dotváří současnou pozici českého fotbalu.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Podá Pavel další žalobu? Do hlavy mu nevidíme, řekla Vaňková. Nedivil bych se, přikývl Hrnčíř
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
