Češi se na stadionech rvali už za Masaryka. Sudí byl mrkev, pršely i vulgarity, říká historik
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Fotbalové násilí existovalo už před sto lety.
Fanoušci za Masaryka neměli dresy ani fankluby.
Rozhodčí čelili nadávkám do mrkve či mlhy.
Jak se změnila účast žen na fotbalových stadionech?
Národ za pár dnů poblázní fotbalové mistrovství světa, zajímat se o něj budou skoro všichni od dětí až po babičky. Kde se vzala česká posedlost fotbalem? Jakými fanoušky byli naši pradědové, taky se na tribuně uměli rozvášnit? Historik Martin Pelc v rozhovoru pro CNN Prima NEWS tvrdí, že fanouškovských skandálů srovnatelných s nedávnou ostudou na Slavii byli Češi schopni už před 100 lety.
Poprvé se národní tým zúčastnil mistrovství světa v roce 1934, došel až do finále. Dokázal fotbal už tehdy pobláznit republiku?
Mistrovství světa v Itálii bylo asi první událostí, kdy sport strhl skutečně celý národ, od velkých měst až po odlehlé horské vesnice někde na Slovensku. Pokud byl v obci jediný rozhlasový přijímač, srotila se u něj při zápasech celá vesnice. Jako se dnes shromažďujeme před velkoplošnými obrazovkami, poslouchaly se přenosy společně z tlampačů na návsi. V roce 1934 to u nás vypadalo skoro jako během Nagana. Dobové zprávy líčí, že když tramvaje při zápase projížděly kolem hospod, kde se poslouchal rozhlasový přenos, souprava záměrně zpomalovala, aby lidé zaslechli průběžný stav.
ČTĚTE TAKÉ: Vzpomínka na mé první MS ve fotbale. Nenáviděl jsem Helmuta Kohla a prohrál kvůli Millovi
Podobalo se Naganu i přivítání stříbrného týmu zpátky ve vlasti?
Značně. Slávy se zúčastnila pražská honorace, primátor, ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy Franz Spina, mimochodem německé národnosti. Kvůli přivítání Františka Pláničky a jeho spoluhráčů se na Václavském náměstí a v okolních ulicích sešly vyšší statisíce lidí.
Srazil nás skandál s Mussolinim
Dnes by se na mistrovství světa hrané někde v Evropě vypravily desítky tisíc českých fanoušků. Cestoval na šampionát někdo i v roce 1934?
Ano, lidé putovali do Itálie v malých skupinách i jako jednotlivci. Jakmile se Československo dostalo do semifinále a finále, organizovaly se velké zájezdy, zvláštní vlaky. Konkrétně na finále proti domácímu výběru byly na stadionu v Římě dva tisíce československých fanoušků. To je dost. Cesta samotná nebyla na dobové poměry z nejlevnějších, lidé si však stěžovali spíš na předražené pivo v Itálii. Zajímavé je, že vstupenky na finále MS 1934 se za cenově nedosažitelné nepovažovaly.
Fanoušci na fotbale v roce 1939. Fotografie z časopisu Pestrý týden. Zdroj: Se svolením Martina Pelce
K zápasu o titul mistra světa, ve kterém Čechoslováci ještě deset minut před koncem vedli 1:0, se jinak váže velký skandál s politickým podtextem. Těsně před finále údajně navštívil švédský rozhodčí Eklind v lóži domácího diktátora Mussoliniho. A v samotném utkání pak Italům výrazně pomohl několika podivnými verdikty. Na jeho nadržování soupeři se shoduje téměř veškerá zahraniční literatura, mluví o něm též dobové prameny včetně těch německých, které neměly sebemenší důvod být nám nakloněny.
Čtěte také
A co skandály jiného typu? Znal třeba český fotbal i za Masaryka korupční aféry?
Tehdy obecně nebyl tak komercionalizovaný. Po zavedení profesionalismu docházelo spíš na skandály s přetahováním hráčů. Fotbalista podepsal smlouvu s nějakým klubem, jinde mu však nabídli víc, tak se to pokusil vzít zpět. Aféry vznikaly i kolem samotných přestupů – ve 30. letech se klubová věrnost považovala za skutečnou hodnotu, změna dresu kvůli lepšímu platu se mezi rivaly neodpouštěla.
Fotbalisté Sparty v roce 1938 Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Letošní ligu zakončila hrozná fanouškovská ostuda na Slavii. Dělo se něco takového i v dávné historii?
U veřejnosti panuje představa, že když se ještě na fotbal chodilo v kloboucích či cylindrech, diváci se vždy chovali slušně. To je však mýlka. Jinak to bylo vlastně už i s těmi cylindry – v nich se před první světovou válkou chodilo za fotbalem možná na Slavii či na Spartu, což byly kluby podporované vyššími a středními vrstvami. Jinde, hlavně na předměstských hřištích a v průmyslových oblastech, to ale už před rokem 1914 zdaleka tak vybrané nebylo. A pokud to srovnám s nedávným skandálem na Slavii, tak se i tehdy odehrávaly podobné, někdy možná i horší incidenty.
Čtěte také
I horší?
Tisk o tom kvůli určité autocenzuře nepsal, před Němci nebylo záhodno prezentovat českou společnost jako rozhádanou. Výjimečně se však zpráva o podobném výstřelku přece jen objevila. Typicky třeba v roce 1913 při zápase mezi Vysočany a Libní, před Velkou válkou dvou průmyslových oblastí v těsné blízkosti Prahy. Na zápase údajně panovala velmi napjatá atmosféra, popralo se asi 300 diváků. Násilnosti se přenesly do okolních ulic, mezi zraněnými hráči byl jeden dokonce převezen do nemocnice. I tohle patřilo ke koloritu předměstských zápasů v průmyslových oblastech. Ještě po první světové válce bychom několik podobně drsných zápasů našli třeba v Kladně.
Fanoušci na fotbale ve 30. letech. Z časopisu Pestrý týden. Zdroj: Se svolením Martina Pelce
My si přitom prostředí na fotbale před sto lety představujeme docela roztomile, jako z Mužů v offsidu od Karla Poláčka.
Dynamika násilností na fotbale se přesouvala. Třeba ve 30. letech byla nejhorší situace na venkovských hřištích, typicky na jižní Moravě, kde noviny týden co týden přinášely zprávy o nějakých násilnostech. Kolem roku 1939 už ale mohlo hrát roli něco, co se dnes nazývá „blbou náladou“ ve společnosti.
Pozor, přijedou italští démoni
Promítala se do fotbalového násilí i národnostní otázka?
Čekal jsem, že za první republiky muselo k největším excesům docházet při zápasech českých a německých týmů. Kupodivu tomu tak ale nebylo. Excesy se ve velké míře děly v mezinárodních zápasech, velkou roli v tom sehrál Středoevropský pohár, nejvýznamnější kontinentální soutěž své doby. Návštěvnost se na některých zápasech poháru blížila až k 60 tisícům diváků, byl o něj vážně mimořádný zájem.
Čtěte také
České týmy se při něm dostávaly do tuhých bojů s rakouskými, maďarskými, a především italskými kluby. Zatímco třeba v Maďarsku to bylo ze strany fanoušků ostré spíše ve verbální rovině, nejvíc se to mlelo v Itálii, zejména v Turíně. Při zápasech docházelo k házení kamenů po hráčích, jednou to krvavým zraněním odnesl i náš brankář Plánička. V Itálii na to byli tamní hráči zvyklí, kolem hřiště stály vysoké drátěné zátarasy. Naše divácká kultura však byla jiná. Jakmile tedy Italové přijeli sem, byli šokováni, že v Československu žádné bariéry nejsou. Byli přesvědčeni, že na ně čeští fanoušci musí při zápasu zaútočit.
Svým způsobem k tomu tady bylo zaděláno – Italové se prezentovali fyzickým a tvrdým fotbalem, Češi oproti tomu vyznávali tzv. Dunajskou školu, technickou hru založenou na různých prostrkávačkách. A česká média italské hráče mnohdy až démonizovala… Faktem je, že postupem doby se italské zvyky přejímaly i u nás. Od sezony 1934-35 se povinné, přibližně dvoumetrové ploty zaváděly i pro všechna zdejší prvoligová hřiště.
Diváci zápasu mezi Slavií a Viktorií Žižkov v roce 1926 Zdroj: Se svolením Martina Pelce
Křičelo se za první republiky na rozhodčího?
Ano, k tomu máme hodně nezávislých svědectví, od spisovatele Karla Poláčka, ale i ze slovníkové literatury. Na rozhodčího se hodně hulákalo, že je mrkev nebo že je mlha. Kromě toho na něj pršely i vulgarity. Známe dobové karikatury, které ztvárňovaly verbální i fyzické útoky na rozhodčí. Zmiňovaly se i nejhrubší možné nadávky.
Dnes je mezi některými fanoušky Sparty a Slavie vyložená nenávist. Jsou slávisté, kteří by ani nejeli tramvají přes Letnou…
…což by se ve 30. letech nestalo, protože i Slavia měla stejně jako DFC Praha stadion na Letné. (úsměv)
Čtěte také
Ale co ta nenávist?
Rozhodně neexistovalo, že by bylo fanouškovské násilí natolik ritualizované jako nyní. Nebyly oficiální fankluby, ani žádná chuligánská subkultura. Pokud přece jen došlo k nějakému fanouškovskému násilí, pak bylo vesměs bezprostřední reakcí na dění na hřišti. Rozhodčí třeba odpískal nespravedlivou penaltu, přehlédl brutální faul; a už to bylo. Je pravda, že i z první republiky víme o případech na nižších úrovních, kdy třeba policie na Slovensku po jednom problematickém zápase prošacovala vybrané fanoušky a našla u nich nejen boxery, ale i revolvery. Diváci tedy evidentně dopředu s nějakým střetem počítali – a byli na něj připraveni.
Diváci v Olomouci na Andrově stadionu, otevřeném v roce 1940 Zdroj: Se svolením Martina Pelce
Barvy jako v Anglii
Říkáte, že ve 30. letech neexistovaly oficiální fankluby. Chodili fanoušci na stadion alespoň v klubových barvách?
Právě že vůbec! Na stovkách fotografií z té doby jsem hledal fanouška oblečeného v něčem, co by alespoň připomínalo dres. A nenašel jsem ho. Absence tohoto zvyku se mi potvrdila při čtení reportáže karikaturisty Jana Fischera, jednoho z autorů komiksových Rychlých šípů, o jeho návštěvě fotbalového zápasu v Anglii z roku 1934. Ohromeně popisoval, že fanoušci Arsenalu a Tottenhamu na rozdíl od československých chodí na zápasy v barvách svého klubu. V karikaturách ukázal, jak si Angličané na stadion nosí i patřičně zabarvené deštníky, používají různé povzbuzovací prostředky typu řehtaček apod.
Čtěte také
V Československu to rozhodně nebylo běžné. Kultura vlajkonošů k nám přišla až v 60. letech, jak se můžeme dočíst například v unikátních pamětech sparťanského fanouška Františka Prücknera. Ten popisuje, že když sparťanští příznivci přijeli před 60 lety na Slovensko s vlajkami, místní na ně koukali jako na zjevení. Anglie byla ve fanouškovské kultuře zhruba o 40 let napřed. Což ostatně platí i o profesionalismu – první profesionální kluby tam měli už v 80. letech 19. století, zatímco v Československu až od roku 1925.
Fanoušci na fotbale před 100 lety Zdroj: Se svolením Martina Pelce
Jak se v té době českému fotbalistovi žilo, pokud byl hvězdou?
Určitě nebyl fanoušky pronásledován jako dneska. Lidé své oblíbence nemohli sledovat v reálném čase, éra televize či dokonce sociálních sítí přišla až mnohem, mnohem později. Ono to bylo jiné i v dalším ohledu – nejlepší fotbalisté si sice vydělali relativně slušně, i tak ale šlo jen o nadprůměrný plat, spíše si přilepšili různými bonusy za góly a vítězství, nebo díky benefitům z reklamy; mohli pak například dostat levněji hodinky, auto. Dnes obdivujeme Slavii 30. let, vítěze Středoevropského poháru z roku 1938, všichni její hráči přitom měli až do příchodu Josefa Bicana své zaměstnání. Někdo dělal v továrně, jiný na úřadě, kde šéfovali slávističtí příznivci. Byli vedeni například v Elektrických podnicích hlavního města Prahy, ve všelijakých magistrátních společnostech. Chodili normálně do práce, na mezinárodní zápasy byli samozřejmě bez problému uvolňováni.
Josef Bican (vpravo) Zdroj: Archiv Zdeňka Zikmunda
Kdo byli jejich předchůdci, kteří koncem 19. století na českém území s fotbalem začínali?
Úplně na začátku byl fotbal záležitostí vyšších vrstev, které měly na sklonku 19. století čas i peníze, aby se téhle hře vůbec mohly věnovat. Jen si to představte – tovární dělník by po 12 hodinách dřiny už nenašel dost sil, aby se ještě honil za mičudou; raději si odpočinul v hospodě. Fotbal se na českém území začal koordinovaně rozvíjet v polovině 90. let, kdy tu hrála mimo jiné i šlechtická jedenáctka. Pod vedením knížete Fürstenberga v ní trénovali na Císařské louce Lobkowiczové, Nosticové, Thunové, Kinští, Buquoyové, Ringhofferové či Schönbornové.
Čtěte také
I ostatní mužstva byla z velké části měšťanská, tomu odpovídala též struktura publika. Prvním zápasům přihlíželi diváci z přistavených kočárů, fotbal se z hráčského i diváckého pohledu demokratizoval až postupně. Zkraje to opravdu bylo jiné. Fotbal se sledoval spíše v tichu a klidu, obecenstvo si bralo příklad z operního publika.
Jak se to projevovalo?
Odpovídaly tomu jak ojedinělé výkřiky „bravo“, tak zvyk, že aplaudovat se má až po gólu, jako se tomu v opeře děje až po árii. Hojnější pokřikování se rozmohlo až časem, zejména na předměstských scénách a v průmyslových městech. Ještě ve 30. letech se ani na zápase Sparty se Slavií příliš aktivně nefandilo, diváci spíš reagovali na to, co se dělo na hřišti; i když dost hlučně, jak dokládají dochované nahrávky rozhlasových přenosů.
Fanoušci na fotbale v roce 1947. Ale to už byl - i podle reklamního nápisu - trochu jiný příběh, než mezi válkami... Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
V Poláčkově knize diváci při gólech vyhazují do vzduchu klobouky, to se mi líbí.
Přesně tak to bylo. Klobouky ve vzduchu máme zachycené třeba na fotografii z utkání Středoevropského poháru mezi Plzní a Juventusem. Pozor, klobouk už značil jistý sociální status, čepice byla oproti tomu spíš znakem dělnických vrstev. A i podle oblečení se tedy dá zpětně určit společenská struktura fanoušků jednotlivých českých klubů. Na dobových karikaturách je slávista vždy ztvárněn hezky v obleku, ve vestě s kravatou a buřinkou. Sparťan se sakem, ale s trochu pomačkanějším kloboukem. Fanoušek DFC má sice taky klobouk, ale i zřetelně židovské rysy. A příznivec Viktorky Žižkov se vyznačuje košilí bez límečku, místo klobouku žmoulá v ruce čepici. Sociálně příznakovými byly i některé fanouškovské pokřiky – například „hej rup“ s oblibou skandovali levicově zaměření příznivci.
Čtěte také
Ženy na stadion jen s mužským doprovodem
Proč vlastně vůbec říkáme příznivcům jednotlivých klubů „fanoušci“?
To je český unikát! Většina jazyků v Evropě přejala anglické slovo „fan“, případně má pro fanoušky svůj vlastní výraz – Poláci je překřtili na „kibice“, Italové na „tifosi“. Což je mimochodem slovo, které se původně používalo pro nemocné tyfem, vyvádějících v horečkách podobné věci, jako dnešní ultras a chuligáni... Čeština oproti tomu hravě počeštila anglické slovo „fan“ na základě zvukomalebnosti a fonetické podobnosti s domáckým označením Františka. Převzali to pak od nás i Slováci.
Říkalo se fanouškům původně jinak?
Vlna anglicismů se na české území převalila až po první světové válce, známe to i díky výrazům typu „tramping“, „camping“ apod. Předtím se u nás výraz „fan“ vztahoval výhradně k příznivcům z Anglie. Takže pokud chtěl nějaký Čech zdůraznit, že je zdejší fotbalový divák skutečně zanícený, použil slovo „enthusiasta“.
Čtěte také
Patřily k „enthusiastům“ za císařepána a k fanouškům za Masaryka i ženy?
Ve 30. letech byl podle fotografií podíl fanynek na zápasech zhruba 5-10 procent. Záleželo, na jakou část stadionu bychom se dívali. Na místech k sezení jich bylo o něco více, dorazily v rámci společenské reprezentace jako doprovod svého dobře postaveného manžela. Na místech ke stání jsme oproti tomu ženy téměř nenašli. Jednak proto, že tam nebylo možné zamezit nežádoucímu tělesnému kontaktu. A pak… Za první republiky stále ještě doznívalo to, co bylo běžné za Rakouska-Uherska – že žena má do společnosti vyrážet pokud možno jen v doprovodu svého muže nebo jiné ženy. Že by se měla vyhýbat místům, kde je vysoká koncentrace mužů. I v tomhle jsme od Pláničkových časů hodně pokročili.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Chystáte se na MS ve fotbale? Přečtěte si klíčová pravidla i praktické rady
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
