Trénoval Zátopka, chloubu rudých let. Haluza ale trpěl v lágrech, komunisté ho mučili elektřinou
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Jan Haluza byl prvním trenérem legendárního Zátopka.
Komunisté ho mučili elektřinou a věznili v lágrech.
Odmítl vstup do KSČ, čelil pak vykonstruovaným procesům.
Proč Haluza svému slavnému žákovi nikdy nic nevyčítal?
Před 15 lety zemřel Jan Haluza, první trenér Emila Zátopka. I sám legendární sportovec o něm říkal: „Kdyby nebylo Haluzy, nebylo by ani Zátopka.“ V důležitých časech se však jejich osudy výrazně lišily – zatímco Emil dobýval svět a vyhrával olympijské medaile, jeho bývalý učitel trpěl coby politický vězeň v jáchymovských uranových dolech, byl mučen elektrickým proudem, komunisté mu hrozili trestem smrti.
Nejdřív ho připoutali k železné posteli a surově bili. Pořád, pořád, pořád. Přes chodidla, do krve, do masa, pořád.
ČTĚTE TAKÉ: Rudá věž smrti. Děsivé uranové peklo zabíjelo ve jménu komunismu hrdiny, umělce i mistry světa
K napojení na skupinu Milady Horákové se jim však nepřiznal.
Tak to zkusili jinak.
„Podíváme se, co vydrží srdce sportovce.“
A do Jana Haluzy, skvělého atleta a prvního Zátopkova trenéra, který za války na gymnáziu učil tělocvik třeba herce Radovana Lukavského, začali v uherskohradišťské vazební věznici pouštět elektrický proud. 220 voltů, festovní dávku.
Srdce se mu svíralo, mozek přestával fungovat, nohy se chvěly.
Víc. Víc. A víc.
Jenže Haluza to vydržel.
Na ten nesmysl s Horákovou jim nepřistoupil.
Čtěte také
Jen proto mu nedali na krk oprátku, roku 1949 pouze potvrdili trest za údajnou hospodářskou špionáž – šest let žaláře. Nezasloužil si je přitom ničím jiným, než že před tím jako oblíbený člen Československé strany lidové odmítl vstup do KSČ.
Zatímco jeho někdejší svěřenec Zátopek na přelomu 40. a 50. let dobýval atletický svět, po třech fantastických zlatech ho olympijské Helsinky pasovaly na sportovního boha, jeho velký mentor Haluza trpěl v jáchymovských lágrech, mlel uranové kameny, jen tak tak přežil tyfus.
Jan Haluza, Zátopkův první a jediný trenér (Zátopek: "Nebýt Haluzy, nebylo by Zátopka:")
— Poslední skaut™ (@Posledniskaut) April 22, 2019
V různých komunistických vězeních a lágrech strávil osm let a zažil nelidské mučení.
"Vrcholový sportovec musí vydržet víc," řekli mu estébáci při mučení. https://t.co/nCpMOLhDfU pic.twitter.com/p0VOFlJ4nw
Určitě si nejednou vzpomněl na slova, jimiž v Uherském Hradišti vítal politické vězně brutální komunistický vyšetřovatel Alois Grebeníček: „Vy sviňáci, teď vám ukážeme, co jsme se naučili od Němců.“
Ukázali.
To tedy ukázali.
Čtěte také
Bolest je milosrdná, radil Zátopkovi
Se Zátopkem se poprvé potkali na jaře 1942. Vystudovanému právníkovi Haluzovi bylo sedmadvacet, platil už nějakou dobu za hvězdu, coby atlet se mohl pochlubit devíti republikovými tituly. Devatenáctiletý Emil s běháním teprve začínal.
Právě laskavý, hluboce věřící Moravák do něj dostával úplné základy. Dva roky spolu běhali, absolvovali dohromady několik štafetových závodů. Probírali všechno možné, starší parťák mladého dříče nezištně povzbuzoval, učil jej správně se rozcvičovat.
Čtěte také
„Padli jsme si do oka, okamžitě jsme si porozuměli. Snad v tom byla jakási sympatie dělnická, jeho tatínek byl dělník a můj vlastně taky,“ vybavoval si s odstupem Haluza.
I jeden z nejlepších běžců historie po sametové revoluci tohle těsné pouto potvrzoval, v rozhovorech rád opakoval, že nebýt Haluzy, nebylo by ani Zátopka. Rozhodně nešlo pouze o zdvořilostní kompliment, zkušenější sportsman snaživého jinocha výrazně formoval. Učedníka se nebál ani chválit, ani kritizovat, vlastně jej svým způsobem lidsky vychovával. Předal mu grátis mnohé cenné rady.
Mimo jiné o bolesti.
„Je milosrdná,“ tvrdil mu. „Jak trvá bez přestávky a je jí moc, otupí se sama.“
Jenže někdy v roce 1944 se Zátopek rozhodnul, že už trenéra nepotřebuje.
Začal běhat sám.
A Haluza se jen pár let poté, po Únoru 48, měl o bolesti dozvědět v uherskohradišťském vězení ještě ledacos nového…
Čtěte také
Jak vyzrát na mučení elektřinou
Komunisti o něj opravdu dost stáli. Za členství v KSČ mu slibovali post ředitele Baťových závodů. Odmítl. Pro Paměť národa po sametové revoluci vyprávěl, že mu to nemohli odpustit. Jeden z fanatických bolševiků mu údajně hrozil: „Kdyby došlo ke zvratu proti nám, tak nejdřív odstřelím tebe a teprve pak bych šel já.“
Jenže rudá parta to tu po válce chytla pevně do rukou, žádný zvrat nepřipustila. Haluzu zatkli 27. září 1948, chvíli po něm byla za mříže na několik týdnů odvlečena i manželka Věra. Bratr Rudolf, římskokatolický kněz, si odseděl dva roky.
Na Jeníka, muže znalého zákonů, křičeli ve vazební věznici nesmyslná obvinění, třeba že jeho skupina plánovala rozsáhlý protistátní puč, k tomu že chtěla rozkrást zbraně z několika různých podniků. Jindy by se takové hlouposti možná smál. Na samotce, kde člověk v nekonečném čekání začne pochybovat i o vlastním jménu, jej však humor brzy přešel.
Výsledkem zinscenovaného procesu byl nakonec šestiletý flastr.
I ten zněl hrozně.
Jenže jen s ním se nespokojili, vzápětí jej totiž mínili přidat i ke skupině kolem doktorky Horákové. A to už mohlo být opravdu zlé.
Čtěte také
Právě tehdy došlo v říši sadistické bestie Grebeníčka na už zmíněnou elektřinu. Napoprvé na ni vyzrál – z bot s plíšky se po zapnutí proudu nenápadně vyzul. Když na to ale zdejší mlátičky přišly, nechaly přinést vysokou, pevnou obuv s pořádným šněrováním. Z ní už se Haluza jen tak nedostal. Jakmile pustili elektřinu, byla to čirá hrůza.
Nepředstavitelná. Nepopsatelná. Nelidská.
Vlastně měl při té hrůze ohromnou kliku. V Praze byli mezitím s vyšetřováním Horákové tak daleko, že už žádného nebožáka z Uherského Hradiště nepotřebovali. Místo šibenice si tedy ještě užil další soud v Brně, pár cel po republice.
A putoval do Jáchymova.
Čtěte také
Ty komunistický chudáčku, křičel v lágru
Osudy dvou někdejších kamarádů se v té době mohly jen těžko víc lišit. Zátopek se díky svým obrovským úspěchům stal symbolem, hrdým vývozním artiklem rudého režimu. Překonával světové rekordy, stal se několikanásobným mistrem Evropy, v olympijských Helsinkách postupně opanoval trať na pět a deset kilometrů, maraton. Světový sport na začátku 50. let neměl větší hvězdu. Činil se ovšem i jinak: vstoupil do KSČ, v novinách schvaloval rozsudek nad Horákovou.
Haluza?
V lágru Bratrství byl ve stejné době absurdně obžalován ze špionáže, zase mu jednou hrozil špagát. Tak daleko to sice nedošlo, týden však musel vydržet v nízké, temné podzemní kobce bez jídla a pití, jen s kbelíkem v rohu. Nakazil se tyfem. Půl roku dral peří na Borech, vzápětí ho převezli zpět na Jáchymovsko, kde fáral uran na Rovnosti. Mezi ostatními mukly byl při těžké práci hned několikrát blízko smrti, i na obávaném Nikolaji byl znovu na týden vsazen do temné a mokré kobky.
U lágrové vrchnosti nebyl zrovna oblíben. Názorně to ilustruje jeho vzpomínka pro Deník Sport: „V roce 1952 tam byl nějaký náčelník, který když se dozvěděl, že Zátopek vyhrál tři olympijské tituly, začal to vykřikovat zrovna, jakmile jsem šel okolo. Tak mu povídám: Ty komunistický chudáčku, budeš tu vykládat přede mnou, že Zátopek vyhrál? Přede mnou to neříkej. Věděl jsem, že vyhraje!“
Čtěte také
Jak jen to šlo, nedal se. Snad mu pomohla přežít i ta sportovní zaťatost, kterou v sobě musí mít každý vytrvalec. Na svobodu se dostal až roku 1954, jenže ani potom to pro něj nebylo snadné. Přišel o bydlení ve Zlíně i o rozkradené medaile, život mu ztrpčoval stálý dohled StB. Odevšud ho vyhazovali, místo právničiny kopal kanalizace, pak se tři roky živil fáráním na Ostravsku.
Kontakt se Zátopkem obnovil pořádně až v 80. letech.
A – věřte, nevěřte – nikdy mu nic nevyčítal.
Čtěte také
„Krutá léta byla mezi námi vždy taktně překračována mlčením. Protože jsem sám prožil tolik zlého, vím, co by Emila čekalo, kdyby se za mě postavil. Je známo, jak dopadl, když v roce 1968 odsoudil sovětskou okupaci. Degradovaný nádeník daleko od lidí. V roce 1948 by jej bez milosti zničili. Není tady co odpouštět,“ uvedl smířlivě po sametové revoluci pro Katolický týdeník.
Je svým způsobem paradoxní, že Jan Haluza po vší té uranové dřině přežil nejen zrůdný komunistický režim a většinu svých dávných trýznitelů, ale i žáka Emila. Zemřel přesně před patnácti lety, v úctyhodných sedmadevadesáti.
Jako nositel Řádu Tomáše Garrigua Masaryka.
Jako někdo, jehož životní postoje ocenil i papež Benedikt XVI.
Jako muž, který v konečném součtu vyhrál víc než olympijské medaile.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Jasné opovržení, nebo jen grimasa? Setkání Ronalda s Infantinem rozproudilo debatu
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
