Svědek z Černobylu: Okupanti v okolí vraždili i děti, my jsme je vyhnali bez boje
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
- Slavutyč: Město zrozené z katastrofy, ale...
- Město čelilo invazi. Jak se bránilo?
- Drony nad Černobylem: Hrozba pro Evropu?
- Z mongolských hranic: Kdo páchal zvěrstva?
Rusové si zahrávají s jadernou katastrofou, když i na město Slavutyč poblíž Černobylské elektrárny posílají drony. Útok z letošního října způsobil výpadek v dodávkách elektřiny pro sklad vyhořelého jaderného paliva. „Válka k nám došla hned na počátku invaze, ale stal se zázrak a transportéry i tanky jsme tehdy ze Slavutyče vyhnali pokojnou demonstrací. V nedaleké obci Jahidne však ruská armáda ve stejné době mučila a vraždila civilisty, obětí se stalo i dvanáctileté dítě,“ vypráví pro CNN Prima NEWS Volodymyr Shulha, jeden z hlavních inženýrů v kritické infrastruktuře města ležícího na běloruských hranicích.
Dvacetitisícová Slavutyč (Славутич) je nejmladším městem na Ukrajině. Vznik sídla má pohnutou historii a je svázán s největší jadernou katastrofou na území Sovětského svazu z roku 1986. „Slavutyč vyrostla pro evakuované zaměstnance a likvidátory havárie v Černobylské jaderné elektrárně, a samozřejmě i pro jejich rodiny. Přesídlila sem většina obyvatel z radiací zamořeného města Pripjať, které leželo přímo u paty elektrárny,“ vypráví 55letý Volodymyr Shulha (Володимир Шульга). Je jedním z hlavních inženýrů v kritické infrastruktuře, jenž v městském podniku Slavutyč-Vodokanal zodpovídá za dodávky vody i kanalizační síť.
Někteří proruští sousedé vyhlížejí okupanty
Ve Slavutyči vždy žila silná ruskojazyčná menšina. „Za prací sem přicházeli lidé z celého Sovětského svazu, hlavně odborníci z míst, kde už tehdy stály nebo se budovaly jaderné elektrárny,“ vypráví hlavní inženýr. „Většina obyvatel města nyní odhodlaně stojí za Ukrajinou. Prakticky každé zdejší rodině již ruská invaze nějak ublížila, takže ve Slavutyči teď třeba spatříte hodně invalidních válečných veteránů. Ale bohužel, pořád tu máme i skupinu občanů, kteří čekají na příchod Rusů,“ líčí Volodomyr Shulha.
Od představitelů ukrajinských měst jsou takové věty slyšet zřídkakdy, ale hlavní inženýr si za odhadem stojí: „Není jich nějak moc, je to menší skupina, ale pořád tu žije s námi, a jen dělá, že spí. Ve skutečnosti tito lidé reálně vyčkávají na příchod ruské armády a zároveň udržují kontakty se svými příbuznými v Rusku.“ Je to jakási pátá kolona v ukrajinském vnitrozemí, která fandí Kremlu. I když nyní výhradně za zavřenými dveřmi svých bytů.
O něco hlasitější je prý skupina apatických občanů. „Od těch někdy slyším, že je vlastně jedno, kdo Ukrajinu řídí. Když přijdou Rusové, tak prý prostě přijdou Rusové, a moc se toho nezmění,“ tlumočí Shulha názory některých sousedů. „To se ale hodně pletou, protože Rusové na okupovaná území přinášejí teror stalinského typu a jeho obětí se může stát úplně kdokoli. I když bude ze všech sil tvrdit, že vždycky pevně stál na ruské straně.“
Volodymyr Shulha, jeden z hlavních inženýrů v kritické infrastruktuře města Slavutyč, které leží na běloruských hranicích a poblíž Černobylské jaderné elektrárny. Zdroj: Ivan Motýl
Ruské drony ohrožují Černobyl
Město Slavutyč u běloruských hranic je s Černobylem spojeno pupeční šňůrou. Zamořený Pripjať zůstává městem duchů, někdejší i současní zaměstnanci atomové elektrárny našli domov ve Slavutyči, vzdušnou čarou 45 kilometrů od Pripjati. A Rusové teď posílají drony i sem. Zcela záměrně, protože dobře vědí, že Slavutyč je energetickým a zároveň i mozkovým centrem Černobylu. „Útok dronů na rozvodnu ve Slavutyči letos 1. října způsobil tříhodinový výpadek proudu v jaderné elektrárně,“ vypráví Volodymyr Shulha. Bez vnějšího napájení se ocitl i takzvaný nový kryt elektrárny, který brání radioaktivním únikům ze zbytků čtvrtého reaktoru zničeného výbuchem v roce 1986.
Černobylská elektrárna musela spustit krizový systém a dodávky elektřiny nahradit nouzovými dieselovými generátory. „Rusové si nemohli nevšimnout, že útok na zařízení ve Slavutyči bude mít pro Černobyl takové důsledky,“ komentoval útok na energetické zdroje ve Slavutyči i prezident Volodymyr Zelenskyj. A přidal podrobné informace, jak si Moskva zahrává s jadernou katastrofou. Poškození vyhaslé elektrárny je totiž stále hrozbou i pro země Evropské unie. „Jednalo se o úmyslný útok, který ohrozil také sklad vyhořelého jaderného paliva, v němž je uloženo 80 procent veškerého paliva nahromaděného během provozu jaderné elektrárny. Palivové kazety o celkové hmotnosti přes 3250 tun,“ připomněl světu ukrajinský prezident.
Čtěte také
Oběti v uniformách ze Slavutyče
I vojáci s trvalým bydlištěm ve Slavutyči nyní umírají na bojišti. Webová stránka městského úřadu, která přináší seznam obětí, se sice jmenuje Hrdinové neumírají, ale matky i manželky padlých si o heslu často myslí svoje.
Jen namátkou, letos 18. července zahynul na frontě v Doněcké oblasti 32letý Andrij Suša (Андрій Суша) ze Slavutyče. Při plnění bojového úkolu, jak říká strohý vojenský raport. A 30. července 2025 město pohřbilo vojáka, který první den ruské invaze bránil Černobylskou jadernou elektrárnu. Jmenoval se Ivan Roj (Іван Рой) a padl ve věku pouhých 22 let. Rusové ho v areálu elektrárny zatkli 24. února 2022 a poté se mu podařilo přežít 23 měsíců v ruském zajetí. Když svitla naděje na návrat domů a byl vybrán do transportního letu s internovanými vojáky, kteří měli být vyměněni za ruské zajatce na Ukrajině, letoun Il-76 se 24. ledna 2024 zřítil ještě na ruském území. Zahynulo 65 zajatců, přičemž jejich ostatky Kreml vydal až téměř rok po nehodě, v prosinci 2024. A Ukrajina pak dlouhé měsíce s pomocí vzorků DNA potvrzovala jejich totožnost.
Volodymyr Shulha, hlavní inženýr v městském podniku Slavutyč-Vodokanal, vypráví i o těžce zraněných zaměstnancích této strategické firmy, která zajišťuje pro Slavutyč vodu a odvádí splašky: „Mladí kluci, všechny jsem je dobře znal, a teď jsou z nich invalidé, které válka poznamenala na zbytek života. Ale pro mě jsou tito veteráni především ohromní hrdinové.“
Oběti ze Slavutyče. Vojáci, kteří padli na bojišti. Zdroj: Městský úřad Slavutyč.
Sovětská Slavutyč, výkladní skříň režimu
Slavutyč je panelákové sídlo, sovětský režim na jeho výstavbu v roce 1986 povolal význačné architekty s cílem vybudovat reprezentativní multikulturní město, jež bude symbolizovat jednotu Sovětského svazu a stane se i mementem za oběti jaderné havárie.
Katastr budoucího města byl rozdělen na třináct čtvrtí, které projektovali architekti z Estonska, Lotyšska, Arménie, Ázerbájdžánu, Gruzie i dalších sovětských socialistických republik tehdejšího SSSR. A sovětské město Slavutyč měl obývat uvědomělý sovětský člověk.
„Taková byla doba. Vyrůstali jsme v systému, který se tvořil v Kremlu, takže Moskva byla i pro mé rodiče něčím krásným, úspěšným a zároveň pro venkovana z Ukrajiny vlastně nedosažitelným. Žili jsme tu po celé generace pod nadvládou Rusů a lidé postupně zapomínali i na hladomory, které nám způsobil Stalin. Rodiče přitom jen se štěstím přežili ten z let 1946 až 1947,“ zmiňuje Shulha druhý ukrajinský hladomor. Ten první se odehrál ve třicátých letech a dohromady si vyžádal miliony obětí.
Mentální připojení Ukrajiny na Rusko
„Jsme na takzvané Levobřežní Ukrajině. Na levém břehu Dněpru, což je území, které kozácký hejtman Bohdan Chmelnický prakticky vydal Rusku již v roce 1654 takzvanou Perejaslavskou dohodou,“ vypravuje hlavní inženýr v kritické infrastruktuře Slavutyče. „Na chvíli jsme se chopili samostatnosti těsně po první světové válce, ale Rusové si Ukrajinu zase rychle podmanili. A pokud staletí žijete pod Moskvou, nebylo divu, že když země v roce 1991 získala nezávislost, mnoho lidí vůbec nemohlo pochopit, co se to vlastně děje.“
Nezávislost Ukrajiny umožnil rozpad Sovětského svazu. „Svoboda nám spadla do klína a nevěděli jsme, jak s ní naložit.“ Kdyby si prý již v roce 1991 museli Ukrajinci vybojovat svobodu i vojenskými prostředky, možná by se dnes o samostatnost nemuseli bát. „Po roce 1991 najednou musela Ukrajina rozhodovat sama o sobě, ale to jsme úplně nezvládli. A tak jsme dlouho zůstávali mentálně připojeni k Rusku, hlavně na východě země.“
Inženýr Shulha dokonce říká, že po určitém svobodném nadechnutí z devadesátých let se země na počátku milénia opět přimkla k Rusku. „Bylo naivní si myslet, že politickým odpojením se od Ruska přijde prosperita a svoboda. Západ šel na ruku Moskvě, zatímco Ukrajina ekonomicky strádala,“ líčí muž narozený v roce 1970, takže první krůčky samostatné Ukrajiny prožil v přímém přenosu. „Rusové se pak začali na Ukrajinu vracet. Velké ruské firmy, ruská církev, manažeři, odborníci, vznikaly tu silné proruské politické strany, jako například Strana regionů. A opět se všude tolerovala ruština, zatímco na počátku devadesátek jsme vsadili na ukrajinštinu.“
Čtěte také
Od rusifikace k válce s Ruskem
S plíživou rusifikací země to nakonec političtí představitelé Ukrajiny přehnali. A pohár vína přetekl. „Když v roce 2013 náš prezident prohlásil, že nepůjdeme do Evropy, tak národ vybuchl a byl z toho Euromajdan,“ líčí zlomový bod novodobých dějin. Ukrajinský prezident Viktor Janukovyč totiž v listopadu 2013 odmítl podepsat připravenou smlouvu o spolupráci mezi Evropskou unií a Ukrajinou. Janukovyč přitom tento dokument napřed podporoval a ve volebním programu hlásal spolupráci s EU. Pro první zahraniční návštěvu po svém zvolení v roce 2010 si dokonce vybral Brusel, nikoli Moskvu.
„Rusové této naší slabosti využili a jsme v situaci, ve které jsme,“ pokrčí Volodymyr Shulha rameny, když vypráví o vypuknutí ozbrojeného konfliktu na Donbase v roce 2014. Už první zranění a padlí na ukrajinské straně ale prý záhy začali posilovat ukrajinskou sounáležitost. A když se 24. února 2022 Putin rozhodl za dva nebo tři týdny „snadno“ obsadit celou Ukrajinu, plán rychle pohořel. Podle Shulhy právě díky vlastenectví a národní hrdosti porobované země.
Je sice hlavní inženýr, ale historii i současnost vykresluje barvitě jako literární klasik. Jako heroickou bitvu o svobodnou vlast. „Vlastně se dá říci, že v roce 2014 a především od února 2022 začala éra nové Ukrajiny. Poprvé od dob Bohdana Chmelnického jsme se úplně odtrhli od Moskvy a snažíme se vybojovat svobodu, kterou jsme ztratili po polovině 17. století.“
Jak demonstranti vyhnali tanky
A že se sovětská Slavutyč postupně měnila v hrdé ukrajinské sídlo, to jeho obyvatelé dokázali hned na začátku invaze. Ruská armáda město obklíčila 18. března 2022, vlastně ho odřízla od zbytku Ukrajiny: „Nastal totální blackout, a protože nemáme plyn, všichni jsme začali vařit před paneláky. To obklíčení nás ohromně spojilo, do té doby jsem ani přesně nevěděl, kdo všechno bydlí v našem vchodu.“ Zásoby však docházely a dvacetitisícové město stálo na hraně humanitární katastrofy.
Rusové smyčku utáhli 26. března a začali obsazovat centrum města. „Naprostý šok. Na okraj náměstí přijela těžká technika, obrněné transportéry, tanky i spousta vojáků se samopaly a kulomety. Naši lidé ale vyšli spontánně do ulic, bylo nás tak asi do pěti tisíc a volali jsme, aby Rusové odešli,“ vzpomíná Volodymyr Shulha. Dobové záběry i fotografie jeho slova potvrzují. Dav „ozbrojený“ jen ukrajinskými zástavami zastavil vojenskou kolonu. „Byl to svým způsobem zázrak, ale zastavili jsme ruskou armádu bez jediné zbraně. Oni stříleli ostrými do vzduchu a házeli po nás dělobuchy, měli jsme jednoho středně těžce zraněného.“
Drama vrcholilo, nikdo nevěděl, co se může stát: „Poslali jsme domů maminky s kočárky, které také přišly podpořit demonstraci. Ale viděl jsem i polekané tváře za záclonami, někdo měl jen strach, jiní asi fandili Rusům, ale nakonec se podařilo nějak vyjednat, že armáda opustila centrum i město. To bylo neuvěřitelné vítězství.“
Do hovoru vstupuje Lucie Řehoříková z Nadace Partnerství pro Ukrajinu z Brna, která interview pro CNN Prima NEWS s hlavním inženýrem ve Slavutyči zprostředkovala a tlumočí. „Zajímalo by mě, jestli bychom se my Češi dokázali okupantům stejně odvážně postavit?“ Zřejmě ano, ale ne vždy takový odpor skončí bez obětí. Čechoslováci například 21. srpna 1968 dokázali na chvíli zastavit postup sovětské armády v centru východoslovenských Košic, ale za cenu sedmi civilních obětí. V Praze pak vlastními těly bránili budovu Československého rozhlasu, i tam se umíralo.
Ruská armáda ve Slavutyči nedaleko Černobylské jaderné elektrárny. Okupanti centrum města obsadili 26. března 2022, ale pod tlakem ukrajinských demonstrantů město záhy opustili. Na energetická zařízení ve Slavutyči, která v Černobylu napájejí například sklad vyhořelého jaderného paliva, ruská armáda zaútočila naposledy v říjnu 2025. Zdroj: Městský úřad Slavutyč.
Masakr civilistů v obci Jahidne
Když Volodymyr Shulha mluví o občanské odvaze, zároveň přiznává, že měli ve Slavutyči velké štěstí, neboť mohlo dojít k masakru. I ruská strana se ale zřejmě chtěla vyhnout bezhlavé střelbě do civilistů, což jinde neplatilo. V Buči nebo Izjumu ruští vojáci civilisty mučili, znásilňovali i vraždili. „A stejně tak tady u nás, situace se lišila obec od obce. Nejhorší masakr ruští vrazi spáchali v nedaleké vesnici Jahidne (Ягідне), kde řádili úplně stejně jako fašisté za druhé světové války,“ vypráví.
Masakr civilistů v obci Jahidne s necelými 400 obyvateli si vyžádal 17 obětí, přičemž tou nejmladší se stala zastřelená 12letá Veronika Kutzová (Вероніка Куц). Na 350 civilistů (včetně 77 dětí, z toho 5 kojenců) okupanti nahnali do stísněných prostor sklepů pod místní školou, kde mohli spát jen vsedě. Hygiena nulová a denní příděl jídla se rovnal dvoudecovému hrnečku s polévkou. V podmínkách, které připomínaly vyhlazovací tábor, zemřelo od 9. do 28. března 10 uvězněných starousedlíků. A oběti napřed vesnice nesměla ani pohřbít a těla byla ukládána do školní kotelny.
„O podobných zvěrstvech se vyprávěly hrůzné historky z války, ale že se jich bude dopouštět pravidelná ruská armáda, to by předem nikoho nenapadlo,“ pokračuje Shulha. „Mezi obětmi nebyl nikdo, koho bych osobně znal, ale byli to známí mých známých, takže to pro Slavutyč byly dvojnásob strašné zprávy.“
Čtěte také
Vrazi z mongolských hranic
Pogrom v obci Jahidne měla na svědomí 55. samostatná motostřelecká brigáda, čili vojenský útvar číslo 55115 Ozbrojených sil Ruské federace. Ta na Ukrajinu přijela vraždit ze svého posádkového města Kyzyl v ruské republice Tuva na mongolských hranicích, přičemž většinu příslušníků útvaru tvoří asijští Tuvané.
Velitelé jednotky i někteří vojíni byli ukrajinskou prokuraturou v nepřítomnosti obviněni z válečných zločinů a jejich portréty si lze prohlédnout v ukrajinské Knize katů, která dokumentuje zločiny ruské armády. „Možnou ruskou invazi jsme ve Slavutyči v předvečer války mnohokrát probírali, ale nakonec jsme se vždycky shodli, že to není možné,“ přemítá inženýr Volodymyr Shulha téměř čtyři roky od začátku invaze. „Že nás takzvaní bratři a sestry opravdu napadnou a budou na celou Ukrajinu házet bomby a vraždit civilisty, to se nezdálo být reálné. Ale stalo se to, což je pořád velmi těžké vůbec pochopit.“
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
