Tatínek zemřel. Prosím, ať maminka přežije. Lékařka z JIP popsala příběhy z nemocnice

Lékařka se právě vrátila domů z 24hodinové služby v nemocnici. Po telefonu mi líčí, co všechno musí na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny ve fakultní nemocnici zvládat. „Naše oddělení přešlo na plně covidovou péči. Máme pacienty v nejtěžším stavu, na umělé plicní ventilaci, s hemodialýzou, nyní máme i dva pacienty na tzv. ECMO,“ vysvětluje. (ECMO je mimotělní podpora oběhu – pozn. red).

Od chvíle, kdy se v Česku objevily první případy covidu, se práce zdravotníků razantně změnila. Nejhorší podle lékařky je, že obrovský zápřah trvá už hrozně dlouho. Jde jak o fyzickou stránku, tak i stále častěji v poslední době, o tu psychickou.

Zdravotníci musejí chodit ve „skafandrech“ a manipulovat i se 150 kg těžkými bezvládnými pacienty. Ale především jsou dnes a denně svědky rodinných tragédií. Představte si, jaké to musí být, když několikrát do týdne vidíte umírat lidi, kteří by ještě mohli řadu let žít. Když vidíte, jak jejich blízcí pláčou.

„Každý pacient má svůj příběh a svoji rodinu. Není raritou, že nám v nemocnici leží manželé vedle sebe. Nebo že volá dcera a říká: Můj tatínek zemřel v jiné nemocnici, prosím, ať maminka přežije. Zemřel nám mladý člověk a když volala jeho příbuzná, tak plakala, že jeho matka zemřela tři hodiny před ním v jiné nemocnici,“ vypráví chvějícím se hlasem lékařka.

Někdy máte pocit, že onemocnění si žije svým životem. Potom cítíte hroznou bezmoc.

Když zdravotníci poznají, že některému pacientovi už nemohou pomoci, snaží se zprostředkovat setkání s příbuznými. „Rodina by měla mít možnost se se svým blízkým rozloučit. I když je pacient v hlubokém bezvědomí, přítomnost rodiny umožňujeme a provázíme je v jejich nejtěžších chvílích. Sestřičky pomohou rodině s oblečením do ochranných obleků a snažíme se zajistit maximální soukromí, jak to jen prostředí intenzivní péče umožňuje. Být svědkem takových návštěv je psychicky náročné,“ vysvětluje lékařka.

Zdravotníkům podle ní nepřidává ani vědomí, že covid dopadá těžce na lidi, kteří by jinak nestonali. „Je to velmi zákeřný virus. V průběhu roku hledáme v literatuře, jak léčit, jaké způsoby používat. Ale někdy máte pocit, že onemocnění si žije svým životem. Potom cítíte hroznou bezmoc,“ popisuje.

Doktoři chodí do nemocnice minimálně šestkrát do měsíce na 24hodinové služby a do toho na 8hodinové směny. Sestřičky se střídají v režimu 12hodinových směn. Na obvyklou pracovní dobu, která je 40 hodin týdně, můžou v nemocnicích zapomenout. „Když vám přivezou na příjem dva pacienty v kritickém stavu, nikdo v tu chvíli neodejde. Ani když má za sebou 12 hodin, zdravotníci to v sobě mají,“ říká lékařka.

Důležité je vypnout

Pro lékaře i sestry je důležité ve volném čase vypnout a odpočívat. Ale zapomenout na smutné okamžiky a smrt jde někdy těžko. Řada sestřiček a lékařů má doma malé děti. „Když přijdou sestřičky domů po 12hodinové směně, tak se místo odpočinku zpravidla musí věnovat rodině, musí uvařit, vyžehlit, učit se s dětmi. Na druhou stranu to dává alespoň na několik hodin zapomenout, co se odehrává za dveřmi covidových oddělení. „Odpočinek, odreagování a přepnutí na jiná témata je velmi důležité v rámci udržení si psychického zdraví,“ míní lékařka.

O to víc je zdravotníkům líto a cítí bezmoc, když vidí, jak se část společnosti chová nezodpovědně a doslova kašle na všechna opatření. „Většina našich pacientů se nakazila v rámci rodiny, známých, sousedů. Mysleli si, že se přece znají a nic jim nehrozí. To se mýlili. Přitom stačí dodržovat tři R a mít rozum. Respirátory, ruce a rozestupy. Funguje to,“ radí lékařka.