TEST: Alfa Romeo Giulia je automobilový dinosaurus, kterého nutně potřebujete mít
Spolu s končící Mazdou 6 je tradiční Alfa Romeo jedním z posledních mohykánů mezi sportovně střiženými sedany mimo německé prémie. Giulia není holka pro každého, ale ryzí řidičské auto, které umí chytit za srdce i smysly. Výrobce sice tvrdí, že model má do důchodu daleko, pravda je však taková, že až Giulia jednou skončí – a že to nebude zase tak dlouho trvat – žádná další taková už nebude.
Ve světě teď frčí seriál Yellowstone oslavující tradiční hodnoty Severní Ameriky, což je něco podobně nekorektního jako vlastnictví Alfy Romeo Giulia – většině lidí se to líbí, ale málokdo by na ranči v drsné Montaně s těmi drsnými chlapy a ženami chtěl žít.
Znáte hezčí automobilový znak? Zdroj: Robin Běhal
Kované Alfy na ústupu
Nedávné vtělení koncernu Fiat a tím i Alfy Romeo pod hlavičku převážně francouzského koncernu Stellantis přineslo pozvolný nástup sdílených podvozkových platforem i další techniky do vozů s hadem křížem ve znaku. Už dva roky se docela úspěšně prodává kompaktní SUV Tonale a ještě letos vyjede ještě menší crossover Milano, další příbuzný modelů od Citroënu, Opelu a Peugeotu.
ČTĚTE TAKÉ: Tonale vypadá jako Alfa Romeo, ale jezdí jako něco úplně jiného
Jakoby v úplně samostatné stáji ale dosud „řehtají“ i původní italští plnokrevníci: čtyřdveřová Giulia a praktičtější SUV Stelvio. Oba letité typy sdílí velkou část techniky v čele s podélně uloženými motory vpředu a primárně zadním pohonem. Právě sedan Giulia je i po osmi letech ve výrobě jedním z nejhezčích aut na trhu. Prudce elegantní vůz s cenou přes milion je dobrý tak akorát pro dva, na převážení pytlů cementu, babičky nebo jízdních kol ale rychle zapomeňte.
Alfa je navenek velká tak akorát, v praxi je to spíše čtyřdveřové kupé než klasický sedan pro pět lidí. Zdroj: Robin Běhal
Kabina jako nutný doplněk zevnějšku
Jestli se někde pozná, že Alfa už má nějaký ten křížek na hrbu, dozajista na to přijdete uvnitř. Poslední výkřiky na poli konektivity, komfortní elektroniky a asistenčních systémů prostě musíte hledat jinde.
Atmosféra uvnitř je nicméně velmi milá a útulná. Fajn jsou sedadla s dobrým bočním vedením, kvalitní a voňavé jsou i materiály na přístrojové desce. Také dílenské zpracování se jeví na zcela důstojné úrovni.
Multimediální displej ovládaný pěkně postaru kolečkem mezi sedadly umí jen to základní, na druhou stranu se dobře ovládá a snadno se spáruje s telefonem. Do konceptu zcela zapadá i pořádná „old school“ páka automatu a masivní kovové „lopaty“ manuálního řazení pod volantem.
Namísto spousty konfigurovatelných výmyslů má Giulia jen tři jednoduché režimy pohonného ústrojí D, N a A, seřazené logicky od sportovního po nejklidnější. Otravné hlídání jízdního pruhu vypnete snadno tlačítkem stejně jako systém stop/start.
Jestliže vpředu se sedí parádně, dozadu se normální člověk nevejde a kufr je také dost miniaturní.
Příplatkové digitální budíky umí nabídnout grafiku Alf ze 60. let. Zdroj: Robin Běhal
Charakterní pohon
Když pominu sportovní přeplňovaný šestiválec 2,9 litru s výkonem 510 koní, který stojí tak trochu mimo obzor aspoň minimálně racionálního spotřebitele, je volba pohonu Giulie celkem jednoduchá.
„Naftu“ o objemu 2,2 litru můžete mít s výkonem 160 nebo 210 koní, benzinový dvoulitr dává 210, respektive 280 koní. K zadním, případně všem čtyřem kolům, přenáší točivý moment vždy osmistupňová automatická převodovka, která to má v hlavě fakt srovnané. Žádné elektromotory ani trakční baterie do podvozkové platformy Giorgio nepasují. Smůla.
No a když už má člověk jezdit pekelně nepraktickým krásným autem, asi by mělo být benzinové. Když už, tak už. Jako to z obrázků. Přeplňovaný čtyřválec souzní s osobností auta takřka dokonale. Pod plynem je vždycky tolik výkonu, kolik člověk potřebuje a vůbec má dobré vychování, pokud jde o sportování i pohodovou jízdu.
Motor neobtěžuje hlukem, přesto je příjemně hutně znějící. Výkon příjemně graduje prakticky od neutrálu, nejvyšší otáčky ale leží překvapivě nízko – 5 500 otáček je na čtyřdveřové GT trochu zklamání. Jde ale spíše o podvědomý pocit než o reálný hendikep. Dynamické parametry jsou každopádně působivé – na stovku se 1 545 kilo vážící sedan rozjede za 5,2 vteřiny, svištět můžete teoreticky až 240 km/h.
Při jemném zacházení se dá s benzinovou Giulii jezdit zhruba za 8,5 litru benzinu, když občas polechtáte plyn, odběr se blíží deseti.
Převodovka řadí skvěle i v automatickém módu. Zdroj: Robin Běhal
Jízda pro bohy
Alfy Romeo byly synonymem vynikajících jízdních vlastností i v dobách, kdy stála jejich kvalita za zlámanou grešli. Statistiky ukazují, že Giulia vyráběná od roku 2016 je velice bytelné a v zásadě bezproblémové auto, perfektní chování na silnici jí však zůstalo. Genialita jejího podvozku tkví ve sladění požadavků na sportovní i komfortní svezení a samozřejmě v klasické konfiguraci s podélně uloženým motorem vpředu a pohonem zadních nebo všech kol, jako v našem případě.
Předpokladem dobrého sportovního svezení je velmi tuhá karoserie, která dovolí měkčí naladění pružin při tužších tlumičích. V praxi auto i na velkých 19" kolech výborně filtruje nerovnosti a v zatáčkách neodskakuje jako mnohá SUV za tři miliony.
Pohon všech kol v kombinaci s chytrými diferenciály zajišťuje velmi dobrou trakci i za horších adhezních podmínek, což je v zimě znatelný rozdíl oproti základní „dvoukolce“. U testované verze Q4 jsou poháněna primárně zadní kola, přední se v případě potřeby připojují prostřednictvím mezinápravové spojky.
Řízení je skvělé – ani moc lehké, ani moc tuhé, ani moc strmé, ani příliš „dlouhé“. Projíždění zatáček je s Giulií i díky tomu tou vůbec největší slastí – jen co projedete jednu, už lačníte po další. Je přitom jedno, jestli jde o táhlý rychlý oblouk, utahující zákrutu, nebo ostrou „zasekávačku za roh“. Prostě paráda.
Takhle vidí ostatní řidiči Alfu nejčastěji. Zdroj: Robin Běhal
Konec přijde brzy
Každý správný muž by u sebe měl nosit nůž a také aspoň jednou za život vlastnit Alfu Romeo – dámy prominou. Giulia je k tomu ideálním modelem, protože od doby typu 75, který skončil v roce 1992, se žádný výrobek milánské firmy tolik nepřiblížil dokonalosti. Nejen té řidičské, ale také designové a kvalitativní, což je oproti minulosti velký rozdíl. Nedělejme si ale iluze – do roku dvou Giulia skončí a s ní bez náhrady vše, co symbolizovalo pravé italské Alfy nezasažené přílišnou zelenou racionalitou. Přehled výbav a ceník si můžete prohlédnout tradičně pod tímto odkazem.
