Bylo to jako pohádka. Když jsem poprvé přišel do kabiny Rapidu, znal jsem všechny jenom z televize. Antonín Panenka pro mě zůstane nejlepším fotbalistou, se kterým jsem kdy hrál. Tak vzpomíná v rozhovoru pro CNN Prima NEWS na českou a československou legendu Gerald Willfurth, jeho bývalý spoluhráč z 80. let minulého století.
Ačkoliv je mezi nimi skoro 14 let věkového rozdílu, nejen na hřišti si skvěle rozuměli. Willfurth těžil z přesných přihrávek autora nezapomenutelného lobu ve finále mistrovství Evropy 1976 proti Německu. Obdivoval jeho kopací techniku, a tak si i po 40 letech vybavuje, jak dostával od Panenky přesné přihrávky. Prý nejpřesnější a nejlepší v životě.
Nyní se Antonín Panenka a Gerald Willfurth, který odehrál za Rapid 317 soutěžních utkání, setkali ve Vídni. I během utkání kvalifikace Ligy mistrů mezi domácím Rapidem a Spartou Praha si měli o čem povídat.
Pane Willfurthe, viděl jste penaltu Antonína Panenky ve finále mistrovství Evropy 1976 v Bělehradě proti německému brankáři Seppu Maierovi?
Jistě. Kdo ji neviděl? Bylo mi necelých čtrnáct a sledoval jsem to v televizi.
Co jste na ni tehdy jako nadějný fotbalista říkal?
Neuvěřitelné. Říkal jsem si, jak někdo může takto kopnout penaltu, a ještě ve finále mistrovství Evropy. Když jsem pak Antonína viděl, že je takto kopal i u nás na stadionu Rapidu, pochopil jsem to. Tonda měl neuvěřitelnou techniku a k tomu také skvělé oko. Takže uměl dokonale vyhodnotit situaci. Přímými kopy byl vyhlášený. Vždyť v Rakousku se při jeho působení v Rapidu říkalo, že pokud bude „přímák“ kolem pokutového území a kopne jej Antonín, bude to na 90 procent gól.
Vy jste do Rapidu přišel ve stejné době jako Panenka. Jaké to pro vás, o 14 let mladšího, bylo? Překvapení? Nebo spíše pohádka?
Spíš jako pohádka. Byl jsem totiž ještě hodně mladý a přišel jsem do kabiny, kde byli lidé, které jsem znal jen z televize. Proto to pro mě bylo tak zvláštní. Teď už to mohu říct: Antonín Panenka byl pro mě nejlepším fotbalistou, se kterým jsem kdy hrál.
Říkal jsem si, jak někdo může takto kopnout penaltu, a ještě ve finále mistrovství Evropy. Když jsem pak Antonína viděl, že je takto kopal i v Rapidu, pochopil jsem to. Tonda měl neuvěřitelnou techniku a k tomu také skvělé oko.
Skutečně? Není to jen diplomatická odpověď?
Ale kdepak, ne ne. Doopravdy ho považuji za nejlepšího fotbalistu, se kterým jsem kdy nastupoval. Velmi jsem z jeho hry profitoval. Bylo neuvěřitelné, co předváděl. Přestože se nedíval do mého směru, nebo do směru, kam jsem běžel, vždy tam dokázal poslat krásnou přihrávku. Tím pro mě bylo jednoduché a také velmi krásné s ním hrát. Skoro vždy věděl, kam poběžím, a mohl jsem si být skoro jistý, že tam budu mít míč.
Ale na první společný zápas jste si od příchodu do Rapidu museli počkat více než rok. Buď jste ho střídal, nebo jste přišel na hřiště, když už tam nebyl…
To je sice pravda, ale rád jsem si počkal. A vyplatilo se mi to. Protože bylo fakt velmi snadné a zábavné s Tondou hrát. Když jsem běžel podél pravé postranní čáry, věděl jsem, že až doběhnu k soupeřově pokutovému území, budu tam mít míč. Tak přesné přihrávky jsem prostě neviděl a pak už ani nezažil. To mě fascinovalo, stejně jako fakt, že měl obě nohy skoro stejně dobré. Jako by mu bylo jedno, jestli kope pravou, nebo levou nohou. Pro mě byla jeho přesnost obzvlášť důležitá, protože jsem jako rychlý hráč, který nabíhal na špici do útoku, vždy potřeboval míč včas a přesně. A Antonín mi to „plnil“.
Antonín Panenka a Gerlad Willfurth na stadionu ve Vídni Zdroj: Vít Chalupa
Takže jste nepovažoval za smůlu, že jste přišel zrovna v Panenkově době? Nezabíral vám místo?
Ne, ne. Ani jsem to tak nikdy nebral. Naopak jsem si z toho vzal, že hraji s výjimečným, neobyčejným hráčem. Věděl jsem, že jeho jméno a především jeho výkonnost mi pomohou v rozvoji. A proto jsem se nikdy nezlobil, že jsem zpočátku tolik nehrál. Tušil jsem, že se mi to při mém mladí vrátí, protože jsem se od něj pořád učil. Jak řeší některé akce, jak zahrává standardní situace, že dokáže poslat nečekanou, ale o to zajímavější nahrávku.
Dalo by se říct, že pro vás byl Antonín Panenka jako učitel?
Vlastně ano. Hodně jsem od něj odkoukal, naučil se. Dost mi toho předal. Za jednu z nejdůležitějších věcí však považuji to, že jsem zjistil – a dost to pomohlo –, že i takto zkušený a skvělý hráč musí stále trénovat, pracovat na sobě. Viděl jsem i v jeho fotbalově pokročilejším věku, jak se při tréninku vždy snažil, pořád zkoušel vymýšlet nové triky, jak zahrát přímý kop. Nechal si postavit zeď a pokoušel se ji překonat z nemožných úhlů a pozic.
Za jednu z nejdůležitějších věcí, kterou jsem se od Antonína Panenky naučil, považuji to, že jsem zjistil, že i takto zkušený a skvělý hráč musí stále trénovat, pracovat na sobě.
Jak Antonín Panenka vystupoval v kabině jako člověk? Byl zábavný? Zapadl do kolektivu?
Byl to i skvělý člověk, který se hodil do kabiny. Všichni jsme věděli, že se na něj můžeme spolehnout. To považuji za ještě důležitější, než jaký byl na hřišti. Když jsem se s ním setkal poprvé, byl přesně takový, jakého jsem si ho představoval, než jsem přišel do kabiny Rapidu. Vždy zachovával klid, pomáhal a nabádal nás, abychom „nedivočili“, setřepával z nás nervozitu. Už bych se jen opakoval v tom, že se na něj dalo vždy spolehnout. Byl jedním z nejzkušenějších a podle toho se choval.
Jak jste v 80. letech 20. století, v době tzv. studené války mezi Východem a Západem, brali, že mezi vás přišel člověk ze socialistického Československa?
Jasně, že jsme věděli, odkud přišel. Ale nebyl to pro nás problém. V osobní rovině vystupoval velmi klidně. Možná proto, že vyšel z takových poměrů, které u vás tehdy panovaly. Byl to parťák, který se hodil do kabiny a nikdy nic nezkazil. Vybavuji si, že ani moc nemluvil, ale vždy jsme věděli, co si myslí, co chce.
Jak na tom byl s němčinou?
Nikdy jsem u něj necítil jazykovou bariéru. Fotbalové věci měl ze své bohaté kariéry zažité, takže pro něj bylo snadné se s námi na všem dohodnout.
Měl v Rapidu nějakou přezdívku?
Tondo! Tak jsme mu vždy říkali. Přivezl si to z Prahy a řekl nám, abychom na něj volali Tondo. Z čeho to vlastně vychází? To bude od Antonína, že?
V Česku i v bývalém Československu se vždy říkalo, že základem úspěchu je fungující kabina, skvělá parta v týmu. Platí to i v Rakousku?
Samozřejmě. Přestože jsme měli tenkrát v kabině Rapidu různé hráče, i velké hvězdy, měli jsme také jednu z nejlepších part. Vždyť Rapid patřil na začátku 80. let mezi nejlepší evropská mužstva, což by nebylo možné, pokud bychom spolu nevycházeli. A Antonín do toho přinášel klid, který třeba jiní neměli. A to bylo důležité především při těžkých mezinárodních zápasech. Nikdy si nepřipouštěl, že by mohl být na hřišti problém, a to přenášel i na nás, čímž nám hodně pomáhal. Například tím, že se nikdy neschovával. Někteří hráči se při nepříjemnostech na hřišti takzvaně schovávali, ale on nikdy.
Co vám zůstává v hlavě při vzpomínkách na Antonína Panenku? Nějaký výjimečný zápas? Nějaká historka?
Vlastně nic takového. Spíš to, že to byl zcela kompletní fotbalista, od kterého jsme se my mladí mohli hodně učit. Posouval nás výkonnostně dopředu. A jeho neuvěřitelná kopací technika mi navždy zůstane v hlavě.
Od listopadu patříte do prezidia Rapidu Vídeň. Přináší vám v současné koronavirové době tato pozice více stresu?
V současné době se fotbal posunul více do byznysu. Jako hráči jsme to všechno viděli jinak. Zajímáte se, co se děje kolem hřiště a mužstva a ostatní necháváte na funkcionářích. Doby minulé se s těmi současnými nedají srovnat. Myslím, že jsme tehdy na hřišti zažívali i více zábavy. Ale ta by měla být u fotbalu pořád.
Je pohárový dvojzápas Sparta Praha versus Rapid Vídeň pro vás Rakušany něco víc, než by byl třeba duel proti nizozemskému PSV Eindhoven?
Ano. Vždyť máme i společnou minulost. Navíc pro mě bude tento zápas ještě zajímavější, protože můj dědeček pocházel od hranic s Českem. Těšili jsme se na něj také proto, že na sebe narazí dva týmy podobné úrovně. A věříme – přestože je Sparta zřejmě mírným favoritem –, že postoupíme.
