Touha po mstě i krvi. Na poslední veřejnou popravu v Praze přišlo 30 tisíc diváků
Oběšení protektorátního náměstka pražského primátora Josefa Pfitznera sledovaly před 80 lety tisíce občanů, včetně školáků. „Ortel nad zrádcem vykonán před tvářemi 30 000 lidí dvě hodiny po rozsudku,“ informoval o popravě deník Svobodné slovo. Poprava proběhla 6. září 1945 v 18 hodin a 30 minut, šibenice stála na dnešním náměstí Hrdinů u budovy pražského vrchního soudu. Tehdejší zájem Pražanů o veřejnou popravu státní orgány nemile překvapil. „Následná poprava K. H. Franka už se proto odehrála ve dvoře pankrácké věznice. A jen pro vybrané publikum, které dostalo vstupenky,“ říká pro CNN Prima NEWS historik Jan B. Uhlíř, přední odborník na dějiny protektorátu.
Veřejná exekuce přitahovala Pražany jako magnet. „Už dávno před popravou shromažďovaly se davy lidu na náměstí Hrdinů před pankráckým soudem. Někteří přišli už zrána,“ líčila reportáž z průběhu popravy, která vyšla v Rudém právu, deníku československých komunistů. Akt oběšení se přitom měl odehrát až k večeru.
Hlavně spatřit smrt v přímém přenosu. Reportáž pokračovala: „Tramvaje byly přímo ověšeny lidmi. Lidé stáli i na rámech a na spojkách mezi tramvajemi, drželi se tabulek. Šibenice, celkem tři, byly postaveny na nejvyšším místě náměstí. Popravčí lešení bylo potaženo rudou látkou.“
Kolik přišlo diváků, 30 nebo 100 tisíc?
Další popravu na veřejném prostranství Praha naštěstí nezažila již 80 let. Ponuré a obludné divadlo, které probouzí nejnižší pudy a do 21. století určitě nepatří. Svět se ale veřejných exekucí dosud úplně nezbavil a k popravám před publikem stále dochází v Číně, Severní Koreji, Afghánistánu nebo Íránu.
Ve čtvrtek 6. září 1945 se k veřejné exekuci rozhodla i nedávno obnovená a do jisté míry i demokratická Československá republika. Měla to být celá série exekucí, ale státní orgány překvapila masová účast lidí již na první z poprav. „Ortel nad zrádcem vykonán před tvářemi 30 000 lidí dvě hodiny po rozsudku,“ popisoval národněsocialistický deník Svobodné slovo popravu protektorátního náměstka pražského primátora Josefa Pfitznera. Reportáž podněcovala národ k co nejtvrdší odplatě za léta nacistické poroby.
Svobodné slovo uvádělo účast 30 tisíc Pražanů, ale historici Detlef Brandes a Alena Míšková v nové monografii o Pfitznerovi uvádějí, že podle některých oficiálních zpráv se na pankráckém náměstí Hrdinů (nebo také Soudním náměstí) sešlo až 100 tisíc lidí. Rozloha prostranství to umožňuje a snímky davů, které na náměstí pořídila v září 1945 Československá tisková kancelář, připomínají zaplněnou Letnou při sametové revoluci v roce 1989.
Poslední veřejná poprava v Československu, 6. září 1945 byl oběšen protektorátní primátor Pfitzner. Na exekuci přišlo na 30 tisíc Pražanů. Zdroj: ČTK
Volání po smyčce katově
„Nazval bych to typickým aktem tehdejšího pojetí spravedlnosti. Lid chtěl na vlastní oči spatřit, jak stát dokáže tvrdě potrestat nenáviděného náměstka pražského primátora Josefa Pfitznera,“ přemítá badatel Jan B. Uhlíř, odborník na dějiny druhé světové války. A také soudní znalec při procesech spojených s neonacismem, který svědčil například u soudního líčení se slovenským extremistou Marianem Kotlebou. „Je pravda, že Pfitznera opravdu můžeme označit jako hlavního germanizátora Prahy. Zároveň ale platí, že o rozsudku smrti bylo rozhodnuto už před vlastním soudním líčením. Z dnešního pohledu tak bylo Pfitznerovi upřeno právo na spravedlivý proces.“
Praha ale netoužila po spravedlivém procesu. Sudetoněmecký rodák z Petrovic na svazích Jeseníků Josef Pfitzner (1901 až 1945) vystudoval historii, plynně mluvil česky a mezi válkami byl považován za určitý typ mostu mezi německou a českou historiografií. Postupně však propadal „kouzlu“ nacismu a v roce 1938 začal s politickou kariérou, když byl zvolen pražským zastupitelem. Po německé okupaci v březnu 1939 pak v Praze osobně přivítal Adolfa Hitlera a záhy se stal náměstkem primátora. A také prodlouženou rukou nacistické ideologie ve vrcholném orgánu pražské městské správy.
„Pražský lidový soud vynesl dnes po 15. hodině první rozsudek nad jedním z vrahů našeho národa, který svůj hnusný a prokletý život potřísnil krví nevinných českých lidí,“ začínala emotivní reportáž v deníku Svobodné slovo, orgánu národních socialistů. Tedy strany, kterou byl odchován i první poválečný prezident Edvard Beneš, jenž byl jistou dobu (1926 až 1935) i předsedou partaje. „Na obludnost těchto zločinů je fyzická smrt malým trestem,“ ukazovalo Svobodné slovo na exnáměstka Pfitznera. A objevila se i slova, že na podobné zrádce musí padnout „smyčka katova“.
Čtěte také
Pomsta za germanizaci
„Někteří Pražané ho chtěli vidět viset, protože ho nenáviděli, jak germanizoval město. A Pfitzner byl skutečně tím, kdo chtěl z převážně české Prahy udělat německé sídlo. Postupoval iniciativně a za velké pozornosti médií. Jako první přejmenoval Pelléovu třídu v Bubenči, které dal nově jméno Generála Roettiga. Tedy po německém oficírovi, který padl v září 1939 při útoku na Polsko,“ vysvětluje historik Jan B. Uhlíř. „Dochovány jsou i snímky, jak Pfitzner při přejmenování této ulice hajluje a řeční společně s tehdejším tajemníkem Úřadu říšského protektora K. H. Frankem.“
Francouzský generál Maurice Pellé byl náčelníkem československého Hlavního štábu branné moci v letech 1919 až 1921. Generálmajor SS Wilhelm Fritz von Röttig byl prvním německým generálem padlým za druhé světové války. Badatel ale podotýká, že Pfitzner v Praze nikdy nepojmenoval žádné náměstí či ulici po Adolfu Hitlerovi. „Drtivá většina českých měst přitom Hitlera ochotně zařadila na seznam ulic, náměstí nebo parků,“ zjistil Uhlíř.
Poslední veřejná poprava v Československu, 6. září 1945 byl oběšen protektorátní primátor Josef Pfitzner, na snímku před procesem. Na exekuci přišlo na 30 tisíc Pražanů. Zdroj: ČTK
Tělo oběšencovo viselo hodinu
Na veřejnou popravu táhla Praha 6. září 1945 jako na pouť. A lid, který toužil spatřit oběšení vrcholného pražského nacisty, v něčem připomínal davy u popravy francouzské královny Marie Antoinetty (1793) anebo publikum u stínání hlav českým šlechticům na Staroměstském náměstí (1621).
Poslední minuty života i smrt Josefa Pfitznera sdílela roztodivná společnost. A třeba pozůstalí po obětech heydrichiády anebo po odbojářích popravených v německých věznicích snad mohli na náměstí Hrdinů pocítit i jistý díl zadostiučinění. Stát ale exekuci pojal především jako nechutné divadlo, na kterém mohl každý získat pocit, že i on zásadně přispěl k pádu nacismu.
„Zemřel zrádce, a nikdo nesmí zapomínati, že nešlo o Němce, nýbrž o zradivšího příslušníka Československé republiky,“ uvedlo Svobodné slovo v závěru reportáže. A dodalo: „Tělo oběšencovo, jak vyžadují staré policejní zákony, zůstalo viset na popravišti celou další hodinu. Tak se skončil život zrádce a nedávno ještě pána hlavního města republiky.“
Čtěte také
Poslední veřejná poprava v českých zemích
Historik Uhlíř srovnává: „Pokud to vezmu z pohledu práva, tak dnešní justici by z takového procesu musely vstávat vlasy na hlavě.“ Po válce se ovšem měřilo různými metry. I mnohem větší nacističtí zločinci, než jakým byl Pfitzner, si třeba odseděli jen několik málo let v kriminále.
Jisté je, že 30 až 100 tisíc účastníků na Pfitznerově popravě nikdo nečekal. „Proto můžeme mluvit o poslední veřejné popravě na území dnešní České republiky. Oběšení K. H. Franka v květnu 1946 se už odehrálo jen ve dvoře pankrácké věznice. Exekuce sice byla přístupná i lidem zvenčí, ale pouze na vstupenky, takže účast byla nesrovnatelně nižší než u popravy náměstka primátora.“
Někdy se o veřejné exekuci mluví i v souvislosti s oběšením Herty Kašparové, která byla za spolupráci s nacisty popravena v roce 1946 na louce za městem Třešť na Vysočině. I tam byla účast omezena vstupenkami.
Poslední veřejná poprava v Československu, 6. září 1945 byl oběšen protektorátní primátor Josef Pfitzner. Na snímku s K. H. Frankem při přejmenování Pelléovy třídy v Praze. Zdroj: ČTK
Spravedlnost bývá i slepá
Protektorátní náměstek Pfitzner se v pražském procesu snažil hájit různě. Prý měl neshody s K. H. Frankem i gestapem a SS. Svědky a zároveň zaměstnance magistrátu, kteří měli jeho slova potvrdit, ale soud odmítl vyslechnout. A i když ve vězení sepsal prohlášení, že vysídlení Němců z Československa bylo „nevyhnutelné“, popravě se nevyhnul. Rozsudek občas působí hodně obecně, třeba když obžalovaného viní, že propagoval nacionálně socialistické hnutí. A že nesprávnými rozhodnutími způsobil městu Praze majetkové škody.
Zasloužil si tedy Josef Pfitzner nejvyšší trest? „Nejsem právník, na to se mě neptejte. Po válce však byla spravedlnost často slepá, a to nejen v českých zemích,“ uvažuje historik Uhlíř. „Vždyť německý raketový konstruktér Wernher von Braun, jenž pro Hitlera vyvinul ničivou raketu A4 (V-2), které v Londýně v roce 1944 prokazatelně zabila asi 5 000 lidí, se stal po válce prominentním americkým konstruktérem vesmírných raket. A s prezidentem Kennedym se pak chlubili, jak společně dobudou Měsíc.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Budete litovat, hrozili Sověti. Havel stvrdil konec Varšavské smlouvy perem s nápisem NATO
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
