Olšanské hřbitovy v obležení koček? Díky krmičům už ne, pochvalují si úředníci

Na Olšanské hřbitovy v Praze začala Adéla Trávníčková chodit kvůli uctění památky svých prarodičů. Po deseti letech pak na hřbitově našla dvě koťata. Ta se ukázala jako pomyslná špička ledovce. Kolonie toulavých koček jsou totiž na Olšanských hřbitovech už desítky let. Proto se Adéla i s maminkou rozhodla jednat. „Přiznám se, že začátky byl docela zoufalé a tzv. na punkáče, neměly jsme spojení na žádné spolky, domlouvaly jsme tehdy pomocí lístečků na jednom krmícím místě a tím jsme se dostaly k paní Pospíšilové, pražské odchytávačce, která nám tu začala pomáhat chytat první léta kočky,“ vypráví v reportáži nad článkem Adéla Trávníčková.

Důvod, proč se Trávníčková rozhodla toulavé kočky nepřehlížet, byl podle ní prostý. „Přišlo mi to důležité. Tím, že je krmíte, o nich máte přehled a pozorováním, kdo vám chodí na krmné místo, můžete zjistit počet, pohlaví a následně začít odchytávat, kastrovat. Samozřejmě tomu zvířeti pomůžete přežít den, kdy je nakrmené.“ Z počátku kočky krmila s maminkou tajně. Reakce lidí byly kladné – především ve chvílích, kdy je viděli kočky krmit. Také jim však mizely misky i boudičky, které vyhazovali především návštěvníci, ale i pracovníci Správy pražských hřbitovů. To se po letech změnilo. „Dopracovali jsme se k velice nadstandartnímu vztahu se správou hřbitova, kdy nám maximálně vyšla vstříc. Ale to už byla většina koček po kastraci – myslím, že i pro správu hřbitova to bylo velmi příjemné zjištění, když jsme se sešli a já jsem jim tuhle informaci sdělila. O to ta domluva byla samozřejmě snazší,“ říká Trávníčková.

Přehlížet problém není řešení

Podle mluvčí Správy pražských hřbitovů Oldřišky Dvořáčkové byl s kočkami na tak velkých hřbitovech, jako jsou Olšany, problém odjakživa a zdál se být neřešitelný. „Před několika lety jsme zaregistrovali činnost paní Adély Trávníčkové, která kočky chodila monitorovat, chodila je odchytávat, umisťovala ty, které byly vhodné k umístění. A na základě této aktivity, kterou jsme zaznamenali, jsme se rozhodli, že tvářit se, že problém neexistuje, není řešením, a naopak to jediné správné řešení je navázat aktivní a účinnou spolupráci s lidmi jako Adéla Trávníčková je a myslím si, že výsledkem toho je, že v dnešní době máme přehled o tom, kde jsou krmná místa, kolik je tady koček, v jakém jsou zdravotním stavu, a především se ta populace díky tomu velmi výrazně snížila,“ říká v reportáži Dvořáčková.

Díky vzájemné spolupráci dnes pracovníci hřbitovní správy vědí, kde jsou boudičky i krmná místa – v obou případech vytipovaná tak, aby kočky nepohoršovaly či nerušily pozůstalé. Zároveň však likvidují misky s krmením, které se objevují mimo tyto oblasti. „Kdokoliv z návštěvníků přinese zbytky jídel nebo granule a bohužel nám je vysype na místo, kde by mohlo dojít k poškození pískovcových hrobů, nebo to jsou hroby, které jsou zaplacené. Díky všem opatřením zmizely stížnosti na pohyb koček, který tady bude vždycky a my ho nedokážeme jinak koordinovat, než jak se to děje do dneška,“ uzavírá Dvořáčková.

Populace toulavých koček na Olšanských hřbitovech se díky Adéle Trávníčkové, která spolupracuje s kastračním programem Feliti, podařilo zredukovat nejméně o polovinu. Částečně přirozeným úbytkem, částečně umístěním koček do nových domovů. Ty, které na hřbitovech zůstaly, se umístění kvůli své plachosti nedočkají. „Před těmi více než 10 lety tu bylo 45–⁠50 koček, teď jsme na polovičním stavu s tím, že jsou všechny opravdu prokastrované. Ta kočka tady bude vždycky, vždycky se nějakým způsobem obstará, nachytá si ptactvo, možná nějaké myši, ale údajně tady ty kočky jsou už desetiletí. Co vím od starších dam, tak v 60. letech je sem chodil krmit tatínek jedné z nich. Je to problém desítky let starý,“ dodává Trávníčková.

Kastrace jako řešení

Ne všem krmičům v Česku se však daří najít společnou řeč s těmi, na jejichž pozemku jsou kolonie toulavých koček. „Určitě je to místo od místa různé, já sama mám taky zkušenost, starám se o jeden průmyslový areál, kde je to taky léta z části opuštěné, z části pronajaté a taky někdo ty kočky rád má, někdo ne, někdo jim tam pomáhá, někdo nám ta krmičská místa ničí a podobně. Určitě je strašně důležité domluvit se se správci objektů, domluvit se na těch obcích, aby o nás lidé věděli a ta spolupráce byla jednodušší,“ říká v reportáži nad článkem Jarmila, která má pod sebou v rámci kastračního programu Feliti okolo 140 krmičů po celé republice.

Mýty kolem množících se koček: Loví jen nemocné ptáky a kvůli kastracím vymřou

Prima Mazlíček

Ani přeplněné útulky, které se, stejně jako kastrační programy, potýkají kvůli množství toulavých koček s nedostatkem financí, nejsou pro některé majitele „venkovek“ motivací ke kastracím. Podle některých je to proti přírodě, některým je to pak úplně jedno s tím, že příroda nebo auta se postarají. Jaké jsou dopady nekastrování přemnožených koček na přírodu i na jejich vlastní populaci?

Právě kastrace jsou důležitým nástrojem v případě řešení problému s množstvím toulavých koček – a to nejen na hřbitovech nebo v areálech velkých firem. „Kastrace je prazáklad řešení tohoto problému. Když kočku vezmete, vykastrujete, zaléčíte, pokud je potřeba, vrátíte zpátky do lokality a přikrmujete, tak ta smečka už se nerozrůstá, nedochází k žádným bojům, značkování kocourů a nerodí se koťata, která následně pak umírají nehezkou smrtí. Lokalita je stabilní, krmičky se o kočky starají, pokud tam přibude nějaká kočka, tak ji hned odchytí, vykastrují a je to vlastně stabilní smečka,“ vysvětluje zakladatelka Feliti Alena Pávková.

A proč se stále zmiňují krmiči? „Jsou důležití především proto, že pečují o kočky a starají se o prostředí, ve kterém se kočky rozhodly žít. Jsou to různé staré průmyslové areály, jsou to staré zemědělské areály, které jsou z části pronajaté, kde třeba ty kočky krmí, ale už neřeší, jestli se množí, jsou zdravé nebo nemocné. Proto je důležité, aby se o to starali jeden, dva lidé, kteří mají zájem kočkám pomoci, prokastrovat to tam, sledovat jejich zdravotní stav a přikrmovat,“ říká koordinátorka krmičů pod Feliti. „Je to především o těch lidech a o chuti pracovat se zvířaty a starat se o to, co se kolem nás děje. Že nám není lhostejné, jestli nám běhá přes pozemek nějaká kočka, která třeba za půl roku přinese koťata, a když to nikdo neřeší, tak se to šíří a koček je čím dál víc,“ dodává Jarmila

Povinnosti obcí

Nejde ale jen o průmyslové areály nebo hřbitovy. Před otázkou, co s toulavými kočkami, stojí i obce. Odpovědi na ni se pak často dožadují sami obyvatelé. „Obce se často tváří, že žádný problém není. Když už si ten problém připustí, tak to hodně záleží na tom, kdo na radnici sedí. Pokud je tam rozumný starosta, tak pochopí, že tím, že zavede kastrační program, pomůže nejenom lidem, kteří kočky mají rádi a chtějí jim pomoct, ale pomůže i lidem, které kočky nějakým způsobem obtěžují. Začne to tím, že se vykastruje základní smečka. Ano, na počátku je to trochu finančně náročné, ale pak už je tam spokojenost všech občanů a až tohle starostové pochopí, tak určitě kastrační programy zavedou a budou to řešit touhle humánní cestou,“ zamýšlí se v reportáži Alena Pávková. Jako nehumánní cesta se pak jeví situace, kdy obec vydá vyhlášku o zákazu krmení toulavých koček a čeká, že si zvířata poradí sama.

„Rozhodně postup, kdy obec vyhláškou stanoví zákaz krmení, případně jiný způsob regulace zvířat, ale nepostará se vedle toho o nějaké kastrační programy, adopční programy atd. a následkem toho hynou zvířata, je v rozporu se zákonem a opět může být obci uložena pokuta až ve výši 3 miliony korun,“ upozorňuje ve videu advokát Robert Plicka.

Ze zákona o obcích a krajích, z nového občanského zákoníku i zákona na ochranu zvířat proti týrání obcím jednoznačně vyplývá povinnost se o nalezená zvířata náležitě postarat a poskytnout jim péči. V tomto případě však mnohdy lidé naráží na argument, že obec útulek nemá, a tudíž se nemá o kočky jak postarat. „Samotná argumentace ze strany obce, že na to nemá dostatečný rozpočet, že na to nemá spolupracující útulek, případně že nezřídila útulek – toto je chybou obce, případně nějakého obecního zřízení rozpočtových pravidel, ale rozhodně za to nemůže být ‚sankcionováno‘ a trpět zvíře za to, že příslušná obec je ‚neschopná‘ si zajistit tuto péči,“ říká Plicka. Chybné je podle Plicky také argumentovat tím, že kočka je divoké zvíře, nebo využívat třicetidenní lhůtu na zpracování oznámení o toulavém či opuštěném zvířeti na území na obce.

Podle Aleny Pávkové se mohou vedení obcí obrátit buď na již fungující kastrační programy (včetně Feliti), nebo si založit své vlastní. „My jsme schopni jim domluvit spolupráci s veterinářem v blízkém okolí, jsme schopní jim dát nějaké know-how, jak to udělat, pokud je to možné, můžeme jim půjčit nějakou odchytovou techniku a nebo se můžou obrátit na nejbližší útulek, který jim určitě rád vyjde vstříc a pomůže jim určitě i s odchyty a s pokastrační péčí,“ dodává Pávková.