Tour auto je starší sestra Tour de France. Auta jako tady hned tak nepotkáte

Mille Miglia, Targa Florio, Le Mans… O všech těchto legendách mezi vytrvalostními závody už jste nejspíš slyšeli a dost možná jste je i navštívili. Tour Auto je méně provařený, ale o to víc fascinující podnik. Letos jsme vyrazili právě na něj a tisíce kilometrů nepoznanými kouty sladké Francie ve společnosti závodních legend minulosti stály za to.

Šestého července 1899 se v Paříži odehrála nenápadná premiéra. Nadšenci z deníku Le Matin a francouzského autoklubu (Automobile Club de France) uspořádali pro pionýry motorismu první ročník závodu Tour de France Automobile, který o čtyři roky předběhl svého cyklistického jmenovce.

Během sedmi etap objeli udatní závodníci notnou část Francie a zpět do Paříže se jako první v pořadí přiřítil jeden z průkopníků automobilového závodění René de Knyf s vozem Panhard et Levassor. Byla tak založena tradice náročného etapového závodu, který takřka rok co rok poutal pozornost všech Francouzů až do roku 1986.

Pokračování legendy

Během desítek let konání, navštívil původní podnik mnoho proslulých lokalit jako třeba výjezd na Le Turbie, trať tradičního závodu z Nice do Nice, či někdejší slavné závodní okruhy v Rouenu, Remeši či Clermont-Ferrandu. Závodníci se několikrát podívali také do okolních zemí, kde zažili dobrodružství na Monze, Nürburgringu či v Monaku a Spa Francorchamps. Na listině vítězů se objevovala známá jména formátu Gendebiena, Larousse či Ragnottiho.

Zatímco do poloviny 70. let v závodě vítězily sportovní prototypy známé z jiných vytrvalostních podniků, později se jeho charakter změnil a od počátku 80. let bylo Tour Auto součástí mistrovství Evropy v automobilových soutěžích, tedy klasickou rallye. To už se ale historie tradičního svátku francouzských motoristů chýlila ke konci. Renesance nastala v roce 1992 ve zcela novém, avšak o to atraktivnějším formátu, připraveném známým organizátorem historických podniků Patrickem Peterem.

Soutěž je totiž pořádána ve zcela unikátním formátu, kombinujícím prvky setinových rally, klasických rychlostních zkoušek a závodů na okruhu a do vrchu. Na tři sta soutěžních posádek historických vozů vyrobených do roku 1973 je rozděleno do pěti tříd, z nichž tři jsou ostré compétition a jedou tedy na čas, zbývající dvě označené dvě régularité na předem daný rychlostní průměr. Posádky různě starých, ale vesměs fyzicky náročně ovladatelných aut musí během každého z pěti soutěžních dnů zdolat okolo 500 kilometrů, z nichž nemálo je opravdu ostrých. Často v zimě, dešti, po tmě…

Také přejezdy mezi jednotlivými testy přesnosti, rychlostními zkouškami či okruhy se jezdí vysokými průměry od 50 do 58 km/h, takže není čas ztrácet čas. Dopravní policisté jsou během soutěže příkladně benevolentní… Na startu je k vidění pestré spektrum světových značek aut vyrobenýc h mezi roky 1951 až 1973, přičemž podmínkou účasti je kromě zaplacení startovného (kolem 9 000 eur) také účast daného typu v závodě.

Vzácné kusy

Výlučné postavení ve startovní listině mají domácí, tedy francouzské konstrukce dnes už zhusta pozapomenutých znače Delahaye, Panhard, René Bonnet, Jide či BSH. Tyto skvosty jinde v akci neuvidíte a svým způsobem jsou vzácnější než rovněž závodící Ferrari 250 různých verzí, Fordy GT40 a Maserati 250 F.

Startovní pole se pochopitelně hemží také zajímavými osobnostmi. Úlohy předjezdce se ujal ve Francii nesmírně populární Derek Bell, zářilo i jméno několikanásobného vítěze velkých cen F1 Thierry Boutsena, který si vedl skvěle se Shelby Cobrou a samozřejmě mnoha domácích borců včetně Henriho Pescarola, čtyřnásobného vítěze Le Mans.

Bylo osvěžující pozorovat i četné jihoamerické posádky vozů Ferrari či Maserati z 50. let, které braly tento výlet do Evropy jako úžasné retrodbrodružství a užívaly si jej zdaleka nejen za volanty svých aut.

Nelehký úděl motoristických fandů

V Praze jsme s fotografem Petrem sedali do auta urvaní po dalším týdnu, kdy bylo práce více než zdrávo, a tak nějak jsme si vůbec nebyli jisti, že chceme vyrazit. Jen si představte deset hodin večer a tu nekonečnou ubíjejíci dálavu před sebou. Bude to stát za to? Ptali jsme se sami sebe mlčky všeříkajícími pohledy.  Ale ano, pojeďme...

Po strojově odřízené noci uleháme na dvě hodiny zbytí kdesi na dohled Le Mans. První závodníci mezitím už opustili nádherný Grand Palais, kde se před startem konala výstava a brífink a za mrazivého kuropění vyrazili v minutových intervalech západním směrem. Až na výjimky v okolí velkých aglomerací se závod jede po venkovských silnicích nižších tříd, takže není nouze o krásná místa na focení.

Přisáváme se s naším rodinným vozem letošního roku výroby za náhodné soutěžící a hned zkraje zjišťujeme, že pomalé to tedy rozhodně nebude – po vesnicích nějakých 70–80 km/h a mimo ně zpravidla, co to dá, což je pro nás v případě silnějších vozů při vší snaze nestíhatelné tempo.

Akce je ovšem šikovně koncipována tak, že řada zkoušek má svůj start na diváky obležených náměstích a podobných místech. Velkolepost podniku v celé jeho kráse a syrovosti si poprvé uvědomujeme v Le Mans, kam postupně doráží celé startovní pole, aby změřilo síly na slavném okruhu v Le Sarthe. Jsme zmrzlí (počasí nic moc) a utahaní, ale tohle je krása.

Krása mladší než na Mille Miglia a divočejší i hmatatelnější než na různých okruhových závodech. Celý cirkus dorazí prvního dne do půvabného atlantského přístavu La Baule. Nazítří sice není tepleji, ale přece jen vylézá sluníčko, které spolu s bouřlivým jarním Atlantikem vytváří závodu úžasnou kulisu. V rozhovorech probíráme kde co, imponuje nám obrovská profesionalita pořadatelů a vůbec schopnost dát dohromady na organizaci tak kolosálně náročný podnik.

Věšíme se na fantastické BMW M1 v tradiční bavorské trikoloře a dýcháme tu spálenou nádheru všemi póry i smysly. Mimochodem BMW bylo pro tento ročník jedním z hlavních sponzorů TA a ve startovním poli i mezi pořadateli to bylo vidět.

Historická BMW na Tour Auto

Život je krátký a pro takovéhle zážitky stojí za to překonat i mnohé těžkosti. Během dne pozorujeme ostré „erzety“ na venkovských cestách. Pozor, pánové, tady jde legrace stranou, většina závodníků jede jako o život. Při představě, že tak činí po mnoho hodin v pěti po sobě jdoucích dnech na mě jdou mrákoty. Dobrodružství pokračuje ďábelskou jízdou směrem do vnitrozemí, aby bylo po návštěvě okruhu Val de Viennes završeno v metropoli departementu Auvergne, Limoges.

V neopakovatelné atmosféře nočního depa seznáváme, že řada vozů utrpěla nemalé šrámy, drtivá většina však v dostizích pokračuje. Ráno opět vyprovázíme pestrobarevné pole strojů vklínění láskyplně mezi Porsche 911 RSR a Ligier JS2 s formulovým třílitrem Cosworth DFV.

V podvečer nás zbité a upocené vítá Bordeaux, známá metropole dobrého vína a fotbalu v ústí řeky Garonne do Atlantského oceánu. Ještě rychle 70 km mrknout na nejvyšší dunu v Evropě Dune de Pilat, kde slunce padá do nekonečného moře tak nějak romantičtěji. Už ale hybaj na kutě, zítra je taky (závodní) den.

Počasí nám přeje a nechceme se tentokrát moc honit. V klidu tedy po obědě kotvíme na parkovišti u známého okruhu Paula Armagnaca v Nogarru a celé odpoledne se kocháme, popíjíme a pospáváme. Večer do nesmírně malebného Pau, okouzlující perly podpyrenejské Francie. Spíme u starších manželů jako z Psycha a domem se line aroma směsice kočičích a psích konzerv a jejich konzumentů.

Vzhůru do hor a domů!

Posledního dne ještě kousek plujeme pelotonem stoupáních do pyrenejských pasů a přetavujeme si, co při stoupání na zdejší Col de Tourmalet asi musí zakoušet cyklisté na Tour de France. Auta to zvládají celkem v pohodě, stejně jako piknikující občané tohoto pestrobarevného kraje.

Závodníci pak pálí dál do hor až do pitoreskní a duty free Andorry, jedné z nejmenších zemí světa zakousnuté do hor na francouzsko-španělském pomezí. Vítězství Fordu Shelby Cobra z roku 1965 se tak nějak dalo čekat, zážitky z kočování rozmanitou francouzskou krajinou však dojmy z výsledného pořadí bohatě přebíjí. Muzea a výstavy jsou fajn, ale vidět všechno to benzinové zvěrstvo v pohybu je zážitkem z úplně jiné dimenze. Tak zase příště, au revoir!

Tagy: