Snětivý: Karel IV. byl největší osobností našich dějin. Z Prahy chtěl nový Řím

Když bylo Karlu IV. patnáct, v Itálii se ho pokusili otrávit. Jak blízko bylo tehdy k tomu, aby zemřel už takhle mladý?
Podle jeho vlastního životopisu se tak stalo na velikonoční neděli 31. března 1331, tedy už třetí den po příjezdu do Pavie, kterou tehdy držel jeho otec Jan Lucemburský. Princově družině byla podána otrávená snídaně, on se jí však naštěstí ani nedotkl, neboť chtěl být nalačno kvůli mši a svatému přijímání. O této pohnutce nepochybuji, Karel byl totiž opravdu zbožný. Další okolnosti se však dají jen těžko ověřit.

Jaké?
Karel sám si prý všiml „člověka krásného a hbitého“, který „se tvářil němým“. Ten si teprve třetí den mučení „vzpomněl“, že umí mluvit, a jako osnovatele atentátu označil milánského vládce Azza Viscontiho. V Itálii šlo Karlovi o život vícekrát. Nemohu se zbavit úžasu nad krutostí jeho otce, který ho do této jámy lvové hodil už v tak mladém věku. Pravda, byla jiná doba, Karel se musel otrkat. Jako otec dvou synů bych ovšem něco takového nikdy neudělal. Potvrzuje to můj názor, že Jan byl sice chytrý a schopný, ale současně také nelítostný muž, bezskrupulózní i na svou dobu a na své postavení. A rovněž se domnívám, že Karla po celý život bral spíše jako soka než jako syna.

Dokázal mu Karel odpustit?
O jejich skutečném vztahu můžeme jen spekulovat. Určitě v něm nechyběla oprávněná hořkost syna vůči otci, který ho v raném dětství dvakrát držel ve vězení. Který posléze několikrát udělal kroky proti Karlovým zájmům, či dokonce v rozporu s předchozími dohodami. Jan s českým prostředím, do nějž řadil i Karla, nikdy plně nesrostl. A byl si vědom toho, že jeho prvorozený syn je mimořádně silná osobnost.

Byla u Karla ve vztahu k otci, slavnému válečníkovi, zapotřebí velká osobní odvaha?
Ano. A Karel ji vícekrát prokázal. Za svou neústupnost ostatně zaplatil, třeba když Jan vykázal jeho první manželku Blanku z Valois do Brna nebo ho dočasně zbavil úřadu moravského markraběte. Jan i se svým dědictvím naložil způsobem, který Karla a jeho bratra Jana Jindřicha výrazně poškodil. O tom, že Otec vlasti byl formát, svědčí také skutečnost, že měl rád svého nevlastního bratra Václava Lucemburského, který po Janovi dostal lucemburské vévodství, a dokonce za něj platil dluhy. Přitom by jej za to, že ho Jan takto zvýhodnil, mohl nenávidět. Karel i zde prokázal svou velkorysost.

Za života si přitom vážně užil své. Podle některých pověstí byl přece otráven ještě dvakrát!
Myslíte legendu o tom, jak ho měla otrávit Anna Falcká?

Ano, jedna z jeho manželek to prý udělala omylem, když mu podala přípravek k povzbuzení mužství.
Domnívám se, že jde o dobový drb nezakládající se na pravdě. Pikantní historky o takovéto otravě, případně o umilování se k smrti, se mimochodem vztahují i k Elišce Rejčce, k té dokonce dvakrát – objektem měl být nejprve druhý manžel Rudolf Habsburský, poté dlouholetý milenec Jindřich z Lipé. Karel ovšem žádné afrodisiakum nepotřeboval. Děti plodil po celý svůj dospělý život, ba i kolem šedesátky, což byl věk, který se tehdy považoval za kmetský. Nepodložené zprávy o otravě, které šířili zahraniční kronikáři jako Matteo Villani z Florencie, se sice skutečně vztahují k roku 1350, kdy byl Karel ženatý s Annou Falckou, šlo ale o mylné vysvětlení panovníkových závažných zdravotních problémů. Zavinilo je něco úplně jiného: úraz utrpěný pravděpodobně během rytířského turnaje.

O další otravě se šuškalo i v souvislosti s Karlovou smrtí roku 1378. Byla to jen fáma?
Otravu zcela vyloučit nemohu, ani tentokrát tomu však osobně nevěřím. Karel zemřel ve věku 62 let, na tehdejší dobu požehnaném, jehož se většina lidí nedožila. Podle pramenů byla bezprostřední příčinou zlomenina krčku stehenní kosti, k níž se přidružil zápal plic. Kromě toho Otce vlasti už dlouhou dobu trápila dna, jistě i následky zranění z roku 1350. Eufemisticky tedy spíš řekněme – přišla jeho hodina.

Občas je zpochybňováno, že byl Čech. Myslím, že jde o tažení těch, pro které jsou národ nebo Čech sprostá slova, protože nevědí, kam patří.

Traduje se o něm ještě nějaký nepravdivý mýtus?
Občas je zpochybňováno, že byl Čech. Myslím, že jde o tažení těch, pro které jsou národ nebo Čech sprostá slova, protože nevědí, kam patří. Karel byl Čech po matce. I tím, jaký vztah k našim zemím měl, jak je pozvedl. Víc není třeba dodávat. Z méně zásadních omylů jmenujme pletení košíků, které se dostalo i do filmu Noc na Karlštejně. Zmiňovaný Villani tentokrát správně píše, že Karel při audiencích někdy držel v ruce vrbové proutky a nožíkem je rozřezával. Šlo ale o procvičování prstů, aby nedošlo k jejich opětnému ochrnutí – to nastalo už předtím, následkem onoho těžkého úrazu v roce 1350. S pletením košíků to nemělo nic společného.

Karla IV. si rádi idealizujeme. Copak neměl i nějaké slabé stránky?
Osobně bych měl vůči němu jedinou zásadní výtku: že nedokázal důsledně vychovat svého syna a následníka Václava IV. Mezi Karlovy poklesky bychom dále mohli počítat i intriku s takzvaným Lživaldemarem, samozvaným a Karlem nastrčeným braniborským markrabětem. Někdy se naznačuje, že mohl hrát jistou roli v náhlé smrti protikrále Günthera ze Schwarzburgu, o tom ale nejsou žádné důkazy. Naopak se bezpečně ví, že Karel nebyl zcela věrný svým manželkám; prokazatelně doložený je však jediný levoboček.

K Přemyslovcům patří vraždy, otroci, záhady. Ale i britská královna Alžběta II.

Rozhovor

Před 1000 lety vládli naší zemi Přemyslovci. Jejich éra je běžně spojována s vraždami, smilstvem a otrokářstvím, méně se už zdůrazňuje, že šlo též o dobu hojnosti. Panovníci dávné dynastie před námi dodnes skrývají mnohá tajemství, málo se třeba ví, že jejich příbuznou je i současná britská královna Alžběta II. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS o tom vypráví Josef Pepson Snětivý, jemuž spolu s Otomarem Dvořákem nedávno vyšla kniha Krajinou prvních Přemyslovců.

Taky se mluví o tom, že mohl za pogrom v Norimberku, jemuž podlehlo kolem 500 Židů.
Norimberský pogrom, který nijak nezpochybňuji ani neomlouvám, bývá Karlovi opravdu často vyčítán. Kritika původně přicházela z Německa; horlivě se k ní připojují ti, kteří nemohou uznat, že by něco českého mohlo být dobré a chvályhodné, a za každou cenu hledají, jak by mohli pohanit vlastní národ. Obětí pogromu je mi líto. Karlův „předběžný pardon“ však nijak nevybočil z dobového nazírání na Židy, které tento panovník jinak spíše chránil – byl si vědom jejich schopností a ekonomického přínosu.

Třeba papež Klement VI. Karlovi vyčítal účast v rytířských soubojích a oblékání podle nejnovější módy. Když k tomu přičteme císařovu zálibu v dobrém jídle a pití, dá se zpětně označit za marnivého požitkáře?
Karel vynikal lidskostí – a lidské slabosti ani vášně mu nebyly cizí. Kromě toho, Klement VI. byl tím posledním, kdo by mohl v tomto ohledu kárat. Jeho nepotismus a záliba v okázalém luxusu vybočovaly i ze standardu, který si avignonští papeži nenastavili zrovna asketicky. Tím Klementovi nijak neubírám na vzdělanosti a zásluhách, také on patří k největším osobnostem 14. století. A přátelský vztah mezi nimi je dobře znám, ačkoli docházelo i k situacím či vyjádřením, kdy si navzájem nic nedarovali.

Bitva bitev, krev po kolena. Napoleon do smrti vzpomínal na moravský zázrak

Reportáž

Přesně před 200 lety zemřel geniální vojevůdce Napoleon Bonaparte. Své poslední dny strávil ve vyhnanství na ostrově Svatá Helena – zneuznaný, zahořklý a ponížený. Plný vzpomínek na časy, kdy byl pánem Evropy. Kdy dosáhnul na svůj největší a nejmilovanější triumf. Na vítězství u Slavkova.

Za Karlovu slabou stránku lze svým způsobem označit jeho různé zdravotní problémy. S čím vším se musel vypořádat?
Předně se dnou, kterou jsem už zmínil. Tedy s typickou chorobou nejvyšší společenské vrstvy, jež ho sužovala v závěru života. Jinak šlo zejména o následky četných zranění. Nejvážnější bylo to rovněž již zmíněné, které utrpěl v roce 1350 během rytířského turnaje; byl sražen na zem, utrpěl zranění čelisti, a především páteře. Tehdy mu šlo opravdu o život, následky byly trvalé. Vykonávat panovnické povinnosti sice od jara 1351 opět mohl, nikdy se však už nezbavil charakteristického nahrbení a poruchy hybnosti, kdy zřejmě nedokázal otáčet hlavou.

Čím pro vás osobně vlastně je?
Největší osobností našich dějin. Nejen s ohledem na jeho životní dráhu, ale i kvůli jeho roli zakladatele a skutečného „rozmnožitele říše“, a v jejím rámci zejména zemí Koruny české. V mnohém předběhl svou dobu. Vůbec se nebál nových věcí.

Karel jako zakladatel podle mého názoru osciluje mezi sebevědomím a pokorou.

To lze vyčíst i z památek, které se nám z jeho éry zachovaly. Prozrazují stavby jako Karlštejn a Karlův most i po staletích něco o jeho povaze?
Karel jako zakladatel podle mého názoru osciluje mezi sebevědomím a pokorou, nešetří rozmáchlými gesty, ale současně má vždy na mysli také praktickou stránku věci. A to i v případě sakrálních staveb a areálů. Tím spíše u hradů nebo počinů dopravních či hospodářských – úžasným je například Velký rybník, teprve nedávno přezvaný Máchovým jezerem. Karel byl bezesporu též skvělý organizátor a měl čich na lidi, ať už to byli rádci a hodnostáři, nebo umělci a architekti.

Nemyslím, že Ježíše opravdu přibili hřebem z Milevska, říká teolog Vinš

Rozhovor

Došlo v Milevsku skutečně k nálezu století? Teolog Petr Jan Vinš je ohledně objeveného hřebu, kterým podle výzkumníků mohl být přibit Ježíš Kristus ke kříži, poněkud opatrnější. „Raději bych to tímto směrem nerozhecovával,“ říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS generální sekretář Ekumenické rady církví v ČR.

Spolupracoval při budování i s astrology a kabalisty?
Také jejich radám bezpochyby naslouchal. Hlavní pro něj však byly dva aspekty: jednak praktická stránka věci, jednak reprezentace – a to ať už se týkala katolické církve, Českého království či Římské říše, jeho rodu, nebo i vlastní osoby. Právě k tomu se vztahuje kritika, které opět nerozumím. Podle ní Karel sice udělal záslužné věci, ale jen proto, aby oslavil sebe a svůj rod. Vidím v tom typické české hnidopišství: místo, aby byl kritik vděčný, že pro něj někdo něco udělal, „objektivně“ si klade otázku:„Co z toho ten člověk měl, že pro mě něco udělal?“ Aby se takovým lidem vyhovělo, musel by vladař setrvávat v přísné anonymitě, takže by nikdo nevěděl, komu za ten či onen počin připsat zásluhu. To je podle mého názoru hloupost a nevděk.

Je pravda, že z Nového Města pražského chtěl vystavět Nový Jeruzalém?
Formuloval bych to trochu jinak: Karel se při výstavbě Nového Města pokusil o zhmotnění koncepce Nového Jeruzaléma. Ve Zjevení svatého Jana se o něm mluví dvakrát a jde o symbolické město, tvořené skupinou Ježíšových následovníků. Ti vstoupili na nebesa, aby v Božím království vládli s Ježíšem. Nový Jeruzalém má i fyzickou podobu krychle se stěnami vysokými téměř 560 kilometrů, popisováno je dvanáct bran a jejich orientace. Zjevení je dodnes asi nejzáhadnější a nejkontroverznější knihou Nového zákona, je stále znovu a z různých úhlů pohledu vykládáno – a velkou pozornost přitahovalo zejména v pozdním středověku, kam spadá i Karlova doba. Jeho pohled na symbolický význam Nového Jeruzaléma a na proporce či tvary se pak odrazil v budování Nového Města pražského, zejména v rozmístění některých kostelů. Nemenší ambice spočívala v záměru učinit z Prahy „nový Řím“, tedy nové centrum celé Římské říše. Procházka mezi kostely, které založil na Novém Městě, je díky tomu fascinujícím dobrodružstvím.

Alžbětu odchod rošťáka Harryho bolí. Své city ale skrývá, jinak by nastal chaos

Rozhovor

Přes 68 let. Tak dlouho už vládne britská královna Alžběta II., o jejímž životě vznikl úspěšný seriál Koruna. Byť jej u televize sleduje i řada členů panovnické rodiny, jeho děj se od reality leckdy liší. Znalec královských rodů Jindřich Forejt v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, jak to v Buckinghamském paláci funguje doopravdy. Mluví i o tom, kdy bylo Alžbětě nejhůř, jak vycházela s Churchillem, co mělo navždy zůstat utajeno a taky zda jednou spolu s ní neodejde i monarchie.

Důležité stavby tu prý nechal vybudovat do kříže.
Ano. Propojíme-li kostely Panny Marie, sv. Jeronýma a slovanských patronů v klášteře Na Slovanech s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově, na pomyslné čáře leží kostel sv. Apolináře. A propojíme-li kostel sv. Kateřiny Alexandrijské s kostelem Zvěstování Panny Marie Na trávníčku, vede toto propojení opět přes kostel sv. Apolináře, který je tak průsečíkem kříže. Můžeme v tom vidět tzv. posvátnou geometrii, tedy nauku, ve které se různým tělesům a obrazcům přisuzuje filozofický význam. Apokalyptickými vizemi Zjevení sv. Jana se ostatně nechal inspirovat nejen při budování Nového Města, ale též při výzdobě Karlštejna.

Právě Karlštejn jistě nevnímal jen jako ryze praktickou stavbu. Jaké je tedy mystické pozadí tohoto hradu?
Praktickou stránku Karlštejna bych nepodceňoval, osvědčil se i jako pevnost, která odolala husitskému obléhání v roce 1422. To, že byl na konci třicetileté války dobyt Švédy, je už odrazem pokročilejší vojenské techniky. Možná vás překvapí, že když byl za Ferdinanda II. převeden do užívání českých královen, zastavila ho císařovna Eleonora „soukromníkovi“, šlechtici Janu Kavkovi z Říčan. Něco takového by Karel nikdy nedovolil a ani by to nedokázal pochopit.

V případě Karlštejna šlo o chrámovou pevnost, o pokladnici, kde drahocennost materiální vyjadřovala bohatství duševní.

Jak to?
Pojal Karlštejn jako zcela mimořádnou stavbu. Jak píše kolega Otomar Dvořák v naší knize Krajinou Karla IV., šlo o chrámovou pevnost, o pokladnici, kde drahocennost materiální vyjadřovala bohatství duševní. A kde důmyslné vztahy architektonických proporcí a umělecké výzdoby zachycovaly nejen historii víry a spasení, ale celý odvěký kosmický řád. Hierarchie světa stoupá od Studniční věže, kde je skryta šachta do podsvětí, přes Mariánskou věž, která je principem pozemského života a světské vlády nad ním, až po nejvyšší a nejmohutnější Velkou věž s kaplí sv. Kříže. V ní je zobrazen vesmír. Podobně jako v bájném Blaníku i tam spí „boží vojsko“ – ať už jako jedinečná galerie portrétů od Mistra Theodorika, nebo ve formě ostatků, částí skutečných fyzických těl.

Zvony mají duši. Ve zvonici lidé žasnou i pláčou, vypráví zvoník od svatého Víta

Rozhovor

Tomáš Stařecký je hlavním zvoníkem v katedrále sv. Víta, na Prahu se ze slavné zvonice dívá už 40 let. Živé zvonění je přitom rarita, lidské paže většinou dávno zastoupila elektřina. Na Hradčanech to pořád dělají postaru, jako před několika staletími. Každý ze zhruba dvaceti zvoníků tak zvoní přinejmenším stokrát za rok.

Proč je Karel sbíral?
Nešlo jen o nějakou podivínskou zálibu. Podle víry ve Vzkříšení by se totiž musel při Posledním soudu právě zde, v kapli hradu Karlštejna, shromáždit zástup vznešených svatých duchů, aby si rozebral kousky svých kostí, vlasů, zubů či jiných tkání, neboť v bibli se praví, že „budou vzkříšeni i se svými těly“. Taková „milost“ by pak při „skonání věků“ ochránila český národ.

Co všechno bylo mezi poklady, které císař na Karlštejnu shromáždil?
Nejen skutečné relikvie, ale i bizarní položky typu nilského krokodýla, považovaného za draka, kterého zabil sv. Jiří. Nic z toho ovšem neumenšuje význam a velikost Karlštejna, kterou – řekl bych – si dnes už příliš neuvědomujeme.

Karlštejn známe všichni. Okouzlilo vás i nějaké méně proslulé místo spjaté s Karlem IV.?
Určitě. Je jich přehršel. V Praze jde hlavně o kostely, ty jsou obecně mému srdci nejbližší. Fascinující je také Hladová zeď, jakož i pozůstatky opevnění skrývající se ve dvorcích domů ve Vítězné ulici. V Čechách bych jmenoval Loket, místo tak krásné, že je měl rád i Karel, ačkoli tu byl jako malé dítě vězněn. Dále Žebrák, byť zde Otci vlasti zemřel maličký synek Václav. Nebo Bezděz a okolí, kterému se říká Máchův kraj, ale klidně bychom jej mohli nazývat Karlovým. A nakonec pyšné hrady Radyni a Kašperk, případně naopak místa posmutnělá a zasněná: Klášterní Skalici a Rabštejn nad Střelou. Na Moravě Veveří, ačkoli tento mimořádný komplex je spjatý spíše s jeho bratrem Janem Jindřichem. A nádhernou, sluncem zalitou Pustiměř, kde se zachovala spousta krásy.

Váže se k některému z méně známých míst příběh, který vás mimořádně zaujal?
Nejsmutnější je pro mě již zmíněná smrt Karlova maličkého synka Václava na Žebráku. Císař se až mnohem později dočkal skutečného, stejnojmenného následníka Václava IV., který se však, ke zkáze Českého království, hrubě nevyvedl. Krásná je pověst o tom, jak byly Karlovi ukázány poklady kláštera v Opatovicích: Od opata prý tehdy dostal otázku, zda touží poklady jen vidět, nebo jestli k nim chce znát cestu. Měl představeného kláštera ujistit, že mu stačí tu nádheru pouze spatřit. Mniši díky této odpovědi Karlovi navlékli pytel na hlavu, spletí podzemních chodeb jej dovedli k nashromážděnému bohatství, mohl se jím na vlastní oči pokochat. Údajně pak o pokladu do konce života nikomu nic neprozradil. Neméně půvabné je líčení, jak ke Karlovi během spánku na hrádku v Lázních Toušeni přišla nábožensky ovlivněná inspirace. Toušeňský hrádek už bohužel zanikl, lokalita je však krásně upravená a stojí za návštěvu. V legendách vztahujících se ke Karlovým Varům a Podbezdězí zase hraje roli typická „karlovská rekvizita“: jelen. V prvním případě se díky naháněnému jelenovi povedlo najít léčivý pramen, ve druhém zase příhodné místo pro založení Velkého rybníka, dnešního Máchova jezera.

Které z důležitých staveb zbudovaných Karlem IV. už neexistují?
Je jich naneštěstí celá řada. V souvislosti s Novým Městem pražským jde o kostel a klášter sv. Ambrože či dřevěnou věž na Dobytčím trhu. Počítat k nim můžeme i záměr korunovační katedrály Panny Marie Sněžné, protože dnešní kostel je pouhým torzem. Na Pražském hradě jsou to bohužel již zcela přestavěné prostory Starého královského paláce a v Karlově pojetí výjimečné kaple Všech svatých – dnes kostel Všech svatých na náměstí U svatého Jiří. Šlo o skvělé ukázky panovnického paláce v případě prvním a kaple, která byla odrazem pařížské Sainte-Chapelle, v případě druhém. Palác prošel komplexní přestavbou, kaple ve své původní podobě zanikla požárem. Jím přebudovaný a okrášlený Vyšehrad vzal do značné míry za své vinou „božích bojovníků“. Tomuto areálu přisuzoval Karel zásadní význam a uchovával zde lýkové střevíce a mošnu Přemysla Oráče – samozřejmě jen napodobeniny, ty však hrály důležitou roli v jeho Korunovačním řádu.

Karel neváhal nejen stavět, nýbrž také bořit, pokud se mu někdo postavil na odpor nebo páchal zločiny.

A mimo Prahu?
I z monumentálního kostelu Panny Marie Milostné v Klášterní Skalici nám po řádění husitských národních hrdinů zůstalo torzo jediného pilíře. Hrádek Karlshaus u jihočeského Purkarce zanikl, protože Václav IV. už o něj nejevil zájem. Karel si ho budoval jako své soukromé – dalo by se říci rekreační – sídlo. Nesmíme opominout Moravu. Rozlehlý hrad Tepenec (původně Twingenberg či Karlsburg) chránil obchodní cestu spojující střední Moravu a Slezsko. Nelítostnou ránu mu zasadila bratrovražedná válka mezi syny Jana Jindřicha, Joštem a Prokopem. Mnohem později byl hradní kopec doslova pozřen kamenolomem. Stejně tak se nedochoval klášter benediktinek v Pustiměři na Hané. Karel ho založil spolu se svým nevlastním strýcem Janem Volkem mj. pro spásu duše Elišky Přemyslovny a jejích přemyslovských předků. Klášter byl v roce 1588 zrušen a jeho areál chátral, než ho dorazili Švédové za třicetileté války. Ale pozor – Karel neváhal nejen stavět, nýbrž také bořit, pokud se mu někdo postavil na odpor nebo páchal zločiny. Platí to pro hrady Potštejn, Žampach či Strašice, stejně jako hrádky s nejasnou lokalizací Melmatěj (Vimberk) a Chlukov.

Uvědomil jste si při putování po Karlově Česku o císaři něco, co vám do té doby nedocházelo?
Především jsem si prohloubil uvědomění toho, jak výjimečnou osobností byl. A také mě znovu ovládla lítost nad tím, že na jeho velkolepé dílo nedokázal nikdo navázat. Stopy jeho odkazu jsme s kolegou Dvořákem nacházeli v mnoha desítkách známých, méně známých i širší veřejnosti prakticky neznámých lokalit po celých Čechách a Moravě.