Ať každý vidí, že je král mrtev. Vítěz nad Přemyslem Otakarem II. jeho tělo vystavil ve Vídni
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Přemysl Otakar II. padl v bitvě na Moravském poli.
Vítěz nechal královo tělo měsíc vystavit ve Vídni.
Proč se ostatky panovníka dočkaly tolika přesunů?
Antropologický výzkum potvrdil smrtelnou sečnou ránu.
Přemysl Otakar II. padl ve svých přibližně 45 letech v bitvě na Moravském poli u Suchých Krut v dnešním Rakousku 26. srpna 1278. Jeho vliv v Rakousích byl tak silný, že vítězný Rudolf I. Habsburský nechal jeho tělo na celý měsíc vystavit ve vídeňském klášteře. Každý z Přemyslových stoupenců se tak mohl přesvědčit, že král železný a zlatý je skutečně mrtvý.
Svátek svatého Rufa, který v liturgickém kalendáři připadá na 26. srpna, byl pro země Koruny české dvojnásob nešťastný. S odstupem necelých 70 let přišli obyvatelé českých zemí v tento srpnový den hned o dva významné krále – nejprve v roce 1278 na Moravském poli padl Přemysl Otakar II., aby pak na prahu stoleté války v roce 1346 stejný osud, jen u francouzského Kresčaku, potkal i Jana Lucemburského.
DÁLE ČTĚTE: Od bitvy na Bílé hoře uplynulo 400 let. Nastala po náboženské pranici doba temna?
I když se smrt obou českých králů v bitevní vřavě v lecčems podobala, její význam pro České království se dramaticky lišil. Zatímco dobrodruh a válečník Jan Lucemburský svou účastí v bitvě u Kresčaku po boku francouzského krále Filipa VI. spíš než v zájmu českých zemí jednal v duchu tehdy rozšířeného bonmotu „bez Boha a krále českého není boje žádného“, smrt Přemysla Otakara II. na Moravském poli započala období zmatků a bídy. Přemyslova říše se fakticky rozpadla, jeho syn Václav byl držen coby rukojmí a zemi pět let spravovali, spíše však plundrovali, Braniboři.
Největší bojová síla střední Evropy
Bitva na Moravském poli byla vyvrcholením dlouholetého soupeření Přemysla Otakara II. a římského krále Rudolfa I. Habsburského o Rakousy, Korutany a Štýrsko a zejména o to, kdo se stane římským králem a posílí tak svůj vliv ve střední Evropě. Kurfiřti dali v roce 1273 přednost Rudolfovi, ten pak uvalil na Přemysla klatbu a přinutil ho vzdát se alpských držav. Scéna k rozhodující bitvě u Suchých Krut na planině na pravém břehu řeky Moravy byla připravena.
Rakušané měli sice před bitvou se svými zhruba 30 000 muži nad 25tisícovým českým vojskem mírnou převahu, jejich 300 těžkých jezdců se ale nemohlo rovnat síle rytířstva pod Přemyslovou korouhví. Tisícovka Přemyslových družiníků a obrněné jízdy české, polské, braniborské a dolnobavorské šlechty v té době představovala největší bojovou sílu ve střední Evropě.
Skutečný rytíř vpád do boku ignoruje
Přemysl Otakar II. byl nejen obávaným soupeřem Rudolfa I. Habsburského, ale především rytířem ve smyslu, který tomuto pojmu dával vrcholný středověk. Když se proto v odpoledních hodinách 26. srpna 1278 v boku české sestavy objevil obrněný rakouský šik vedený Ulrichem z Kapellen, odmítal tomu nejen uvěřit, ale hlavně přizpůsobit bitevní taktiku. Pravý rytíř přece na soupeře vyjede čelem a podlé útoky ze zálohy ignoruje!
Čtěte také
Vpád do boku rozjetého železného válce Přemyslových jezdců s domluveným pokřikem „Utíkají! Utíkají!“ způsobil v českém vojsku zmatek. Protivník se navíc objevil ze směru, odkud mohly na bojiště dorazit posily. Zálohy Přemyslova vojska vedené českým šlechticem Milotou z Dědic ale namísto toho, aby se pokusily o vyztužení narušené obrany, začaly ustupovat.
Mluvilo se dokonce o zradě (poprvé na počátku 14. století v Kronice takřečeného Dalimila), ale spíše se v souladu s líčením Otakara Štýrského, autora Štýrské rýmované kroniky z roku 1314, jednalo o špatné vyhodnocení situace na bojišti, možná dokonce samotným Přemyslem Otakarem II. „Názor, že Milota svého krále zradil, se v současné době považuje spíše za spekulativní,“ potvrzuje historik Jan Biederman z Vojenského historického ústavu Praha. Podle něj bývá manévr Miloty z Dědic interpretován jako pokus o vlastní obchvat nepřítele z české strany.
Jisté je, že se český král, který stejně jako Rudolf Habsburský vedl své jezdce do bitvy osobně, octl v obklíčení. Historik František Palacký ve druhém svazku Dějin národu českého (Odeon, 1968, s. 86) popisuje, jak Přemysl Otakar II. se zbylými druhy dotíral na nepřítele, dokud pod ním nepadl kůň.
Česká moc v Alpách a na Jadranu
Přemysl Otakar II., král železný a zlatý, vládl v letech 1253-78 jako pátý český král. Za jeho vlády se české království rozšířilo především o jižní alpské země na území dnešního Rakouska, Slovinska a Itálie, takže hranice jeho panství sahaly až k Jaderskému moři. Do zástavy získal také Chebsko, které později trvale připojil k českým zemím.
Pomsta královského číšníka
Podle některých dobových pramenů (například souboru středověkých rakouských letopisů Continuatio Zwetlensis) byl oslabený a zřejmě i zraněný král zajat několika rakouskými vojáky v čele se štýrským šlechticem Bertholdem Schenkem z Emmerbergu, který Přemysla jakožto královský číšník osobně znal. Zajatý král měl nesporně ohromnou cenu jako živý, v tomto případě ale narazil na nesprávného soupeře. Berthold Schenk s ním měl nevyřízené účty, jeho bratr byl totiž na králův příkaz popraven.
Schenkovi muži Přemysla proti všem zvyklostem porazili na zem, probodli kopím a dobili dalšími 17 ranami. Potom mrtvého krále údajně svlékli ze zbroje a šatů a mrtvé tělo vláčeli za koněm po bojišti.
Jiné zdroje, jako třeba Štýrská rýmovaná kronika, uvádějí, že Přemyslu Otakarovi II. přilbici i hlavu rozsekla rána těžkým mečem vedená zepředu. Tuto teorii potvrzuje i výzkum antropologa Emanuela Vlčka, který na dochované lebce se zachovalou obličejovou částí našel zlomeninu, kterou způsobila mimořádně silná sečná rána. Podle Vlčka šlo jednoznačně o smrtelné zranění (Emanuel Vlček, Jak zemřeli: významné osobnosti českých dějin z pohledu antropologie a lékařství, Academia 1993).
Klid ani po smrti
Posmrtná pohana Přemysla Otakara II. ale neměla na bojišti skončit. Přemysl soupeřil s Rudolfem I. Habsburským o rakouské země a měl zde mnoho příznivců. I proto se jeho nabalzamované a vnitřností zbavené tělo na konci horkého léta celý měsíc vystavovalo ve Vídni v klášteře minoritů, aby se každý mohl přesvědčit, že český král skutečně padl.
Čtěte také
Na jaře dalšího roku bylo konečně dovoleno převézt tělo Přemysla Otakara II. do Čech, daleko se ale nedostalo. Kvůli církevní klatbě byly ostatky padlého krále provizorně uloženy ve znojemském klášteře a teprve roku 1296 je Přemyslův syn Václav II. nechal pohřbít v Anežském klášteře. Roku 1373 byly exhumovány Karlem IV. a přeloženy do nového hrobu v chrámu sv. Víta na Pražském hradě, a to pod opukový náhrobek z dílny Petra Parléře.
Jak připomněla ve své knize Smrt a pohřby slavných česká historička a spisovatelka Marie Michlová, mnohonásobná manipulace s ostatky způsobila, že tělo bylo znovu a znovu poškozováno, takže do moderní doby se kosti Přemysla Otakara II. dochovaly v horším stavu, než je tomu u jeho předchůdců nebo současníků. „V katedrále navíc poškodila ostatky pronikající voda. Prozřetelně byly proto označeny už ve středověku (snad už Václavem II.) nápisem na koruně a na zvláštní olověné destičce – ačkoliv tělesné pozůstatky se v té době takto běžně neoznačovaly,“ uvedla Michlová.
MOHLO BY VÁS TAKÉ ZAJÍMAT: Pět důvodů, proč je neporazitelný Jan Žižka českým Napoleonem
