Veletoče v kalendáři. Jak KSČ slavila Cyrila a Metoděje a zrušila 28. říjen i Tři krále
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Jak KSČ ze světců Cyrila a Metoděje udělala revolucionáře a propojila je se Severní Koreou.
Proč komunisté v roce 1951 definitivně zrušili Svatodušní pondělí i další církevní svátky.
Jak se 28. říjen proměnil v Den znárodnění.
Proč chtěl Milan Uhde zrušit státní svátek věrozvěstů.
Jak naložit s křesťany Cyrilem a Metodějem v socialistickém kalendáři? A co s nimi po sametové revoluci? Když parlament v roce 1951, tedy v nejtužší gottwaldovsko-stalinské éře, schvaloval zákon o svátcích, řídil se i rčením „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. A ponechal slovanské věrozvěsty v kalendáři na úrovni památného dne, který nikdo neslavil. Jedním vrzem však režim zrušil svátek Tří králů a oslavy vzniku z 28. října degradoval na Den znárodnění. Cyril s Metodějem to ale neměli lehké ani po roce 1989. „Je to výron popřevratových emocí,“ nesouhlasil v roce 1995 se státním svátkem slovanských věrozvěstů předseda Poslanecké sněmovny Milan Uhde (ODS).
Československý i český kalendář zažil od vzniku republiky v roce 1918 spoustu veletočů. Slovanští věrozvěsti se v něm nicméně udrželi celých 108 let, zatímco s jinými svátky či významnými a památnými dny zacházeli politici všelijak. Cyril s Metodějem ovšem z kalendáře kupodivu nezmizeli ani během Protektorátu Čechy a Morava.
DÁLE ČTĚTE: Klaus: Válku s Hradem vyhrotil Macinka, je neohrabaný. Prezident však dělá nepřijatelné chyby
Po komunistickém převratu v únoru 1948 to měly nahnuté všechny svátky svázané s křesťanskou tradicí. Zásadním zlomem pro oficiální československý kalendář se stal rok 1951, kdy Národní shromáždění republiky Československé projednávalo zákon o státních svátcích, o dnech pracovního klidu a o památných a významných dnech. Dostanou se do nového socialistického kalendáře i svatí bratři ze Soluně?
Rudí revolucionáři Cyril a Metoděj
Nebylo o tom pochyb, protože režim Klementa Gottwalda zneužíval Cyrila s Metodějem již od roku 1948. A ze slavné katolické pouti do Velehradu autoritativní systém postupně učinil setkání loajálních představitelů římskokatolické církve, jak tomu bylo již například 5. července 1950.
Na pouti plamenně promluvil i komunistický ministerský předseda a pozdější prezident Antonín Zápotocký: „Touto poutí náš věřící československý lid i pokrokoví vlastenečtí kněží, kteří nezradili svůj národ, nepodléhají štvaní vatikánského a jiných kapitalistických rozhlasů, dokazují, že stojí pevně na půdě lidově demokratického zřízení a jsou odhodláni spolubudovat nový, radostný a šťastný život.“
Rudé právo o velehradské pouti z roku 1951. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Šťastný život vs. 7830 let vězení
Zápotocký sice 5. července 1950 rozprávěl o radostném a šťastném Československu, ale země prožívala éru nejhoršího útlaku. Předseda vlády přijel na Velehrad pouhý týden po zinscenované popravě Milady Horákové (27. června 1950), mimochodem matky 16leté dcery. Tentýž den nechal režim oběsit i další údajné členy protistátní skupiny (Jana Buchalu, Oldřicha Pecla a Záviše Kalandru) a k těmto čtyřem justičním vraždám záhy přibyly následné pobočné procesy. Celý proces s takzvanou skupinou Milady Horákové si nakonec vyžádal 10 trestů smrti, 48 doživotních trestů a další tresty odnětí svobody v souhrnné délce 7 830 let.
V rezoluci, kterou velehradské shromáždění přijalo 5. července 1950, účastníci poutě představili Cyrila s Metodějem doslova jako revoluční vůdce a bojovníky s imperialismem či ochránce Severní Koreje: „Ve šlépějích našich slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a věrni zásadě modli se a pracuj, stavím se s nadšením do řad budovatelů nového a šťastnějšího života. Právě v této vážné chvíli, kdy osnovatelé nové války přecházejí na Koreji od hrozeb k útočným činům, se hlásíme rozhodně a nadšeně do prvních řad obránců míru pod velením milovaného presidenta Klementa Gottwalda.“
Čtěte také
Bratři pro bratrskou solidaritu
Nebylo pochyb, že Cyril s Metodějem projdou i zákonem o státních svátcích, o dnech pracovního klidu a o památných a významných dnech, který byl v parlamentu projednáván v říjnu 1951. Prošli. Poslanci je však zařadili do nejnižší kategorie, a to mezi památné dny Republiky československé. A stejně dopadl i svátek Mistra Jana Husa. „Významné a památné dny republiky československé jsou dny pracovními,“ zdůraznil zákon. Občané se tudíž o takové svátky brzy přestali zajímat, protože jim neposkytovaly pracovní volno.
Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje nový zákon představil následovně: „Svátek Cyrila a Metoděje se stal v lidově demokratické republice dnem manifestací bratrské solidarity a přátelské spolupráce se slovanskými a ostatními lidově demokratickými státy.“ Křesťanství bylo potlačeno a Cyril s Metodějem měli nově utužovat soudružskou družbu Slovanů v rámci světové socialistické soustavy.
Svátky jsou kapitalistické přežitky
Strana si samozřejmě uvědomovala, že občané den Cyrila a Metoděje i ostatní křesťanské svátky ctili i kvůli pracovnímu klidu. A tak musela vysvětlovat. Snížení počtu svátků zdůvodnil deník ústředního výboru KSČ Rudé právo z 27. října 1951 následovně: „Stanovení dnů pracovního volna má velký sociální a hospodářský význam. Kapitalistický řád dovedl toho používat k svému prospěchu. Byl ochoten štědře souhlasit s velkým počtem dnů pracovního volna, protože neměl příliš velký zájem na zvyšování výroby a poněvadž tyto svátky – s výjimkou 28. října – nebyly dělnictvu placeny.“
Za první republiky mohl občan využít až 17 svátků, i když neplacených. Státní svátek, který musel zaměstnavatel proplácet, se za „tatíčka Masaryka“ oslavoval jediný. Výročí založení republiky, které připadlo na 28. říjen.
Čtěte také
Kdepak sedmnáct. Stačí sedm dnů volna
Už zákon „o úpravě svátkového práva“ z roku 1946 zavedl takzvané „opatření přechodného rázu“ a zrušil pracovní klid pro sedm církevních svátků a památných dnů z předválečné éry, například pro svátek Tří králů (6. ledna), Velký pátek (pohyblivý), Nanebevstoupení Páně (40 dní po Velikonocích), 7. března (narození T. G. Masaryka) a 28. září (sv. Václav). Komunistický parlament pak v říjnu 1951 výše uvedené svátky úplně vymetl z kalendáře a státní svátek založení republiky z 28. října ideologicky přetavil v Den znárodnění, který oslavoval znárodňovací dekrety z října 1945. Na T. G. Masaryka a předválečnou republiku měl národ rychle zapomenout.
V roce 1951 si tak občan naposledy užil deset volných dnů, od roku 1952 už mu jich zbylo jen sedm. „Vzhledem k tomu, že se stanoví nový státní svátek (9. květen), a s ohledem na celkové snížení počtu dnů pracovního klidu z 10 na 7, je třeba prohlásit čtyři dosud volné dny za dny pracovní,“ dohodli se nově poslanci a zcela vyškrtli z kalendáře Letnice čili Svatodušní pondělí (pohyblivý svátek slavený 50. den po Velikonocích) a svátek Všech svatých čili Dušičky (1. listopadu). A svátky Cyrila a Metoděje (5. července) a Mistra Jana Husa (6. července) degradovali na památné, tedy pracovní dny.
Na šichtu i na Vítězný únor, VŘSR a SNP
Lid dostal v roce 1951 jediný nový volný den, a to státní svátek 9. května svázaný s osvobozením Československa Sovětskou armádou. S platností od 1. ledna 1952 tudíž nový zákon dával občanům pracovní klid jen 1. ledna, na Velikonoční pondělí, 1. května, 9. května, na Den znárodnění (28. října) a na Vánoce (25. a 26. prosince). Celkově sedm volných dnů.
Zákon z října 1951 zařadil do kalendáře i nové významné dny, v normě podepsané premiérem Antonínem Zápotockým doslova stálo: „Náš lid vzpomíná i dalších událostí, které měly význam pro vznik nebo upevnění naší lidově demokratické republiky. Je to především výročí Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR) připadající na 7. listopad, únorové vítězství našeho lidu nad reakcí, které vyvrcholilo přijetím demise zrádných ministrů a rekonstrukcí vlády Klementa Gottwalda dne 25. února 1948, a konečně výročí Slovenského národního povstání (SNP) připadající na 29. srpen.“ Poslanci ale tyto dny kupodivu označili jen za významné dny a nepřáli si, aby si občané během nich užívali pracovní klid.
Čtěte také
Místo věrozvěstů sliby pionýrů
Když režim Cyrila s Metodějem usadil jen na bezvýznamný post památného dne, začali komunisté oba věrozvěsty úmyslně ignorovat. Už v roce 1952 o nich Rudé právo ve vydáních z 5. nebo 6. července nenapsalo ani slovo.
Namátkou nahlížíme i do výtisků Rudého práva z 5. a 6. července 1975. Opět nic. Místo věrozvěstů se v sobotu 5. července vítali po republice různé stranické delegace a jednu v čele s tajemníkem ÚV KSČ Janem Fojtíkem přivítali ten den pionýři v Hradci nad Moravicí. Jan Fojtík, kterého na celostátním srazu pionýrů provázel tajemník ostravského KV KSČ Miroslav Mamula, byl v Hradci doslova nadšen. „Přesvědčili jsme se, že mládež je dobře vedena a že má nevšední zájem o rozvoj naší socialistické společnosti,“ pochvaloval si. Jak by ne, vždyť pionýři mu slíbili, že budou zakládat nové kouty a síně revolučních tradic. A vysázejí tolik stromů, kolik je v republice pionýrů. A na počest XV. sjezdu KSČ nasbírají tolik železného šrotu, kolik bude třeba železa k výrobě potrubí na československém úseku plynovodu Orenburg.
Velehrad vypískal ministra kultury
Cyril s Metodějem vydrželi v kalendáři v podobě památného dne až do sametové revoluce, přičemž koncem osmdesátých let se velehradská pouť stávala i místem mírného odporu křesťanů vůči režimu. „Když jsme na velehradské pouti v červenci 1985 vypískali soudruhy z tribuny, a to včetně ministra kultury Klusáka, tak jsem ale poprvé pocítila, jak mohou být katolíci silní. A byla v tom i naděje, že nám komunisti nebudou vládnout navždy,“ vzpomínala před rokem pro CNN Prima NEWS knihovnice Eva Chudejová.
Klusák se podle dochovaných protokolů StB dočkal ohlušujícího pískotu, když několik vět po zahájení proslovu hovořil k věřícím jako při oslavách 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou. „Morální sílu odkazu pokrokových tradic svých dějin jsme znovu pocítili v letech druhé světové války, když fašistická odrůda pangermánského imperialismu pozvedla proti nám svůj tradiční meč,“ hřímal ministr Klusák. A to byl bod zlomu, kdy lidé začali hlasitě žádat náboženskou svobodu.
Čtěte také
Přinesli azbuku a táhli nás na východ
Už záhy po sametové revoluci v roce 1989 byl proto památný den věrozvěstů povýšen na státní svátek, a to na základě zákona č. 167/1990 Sb. Po rozpadu Československa k 1. lednu 1993 pak začala vleklá diskuse, zda si tito svatí zaslouží i pracovní volno. „Je to výron popřevratových emocí, kterým chyběla určitá analytická oponentura,“ nesouhlasil v roce 1995 s novým státním svátkem slovanských věrozvěstů předseda Poslanecké sněmovny Milan Uhde (ODS).
Šéf sněmovny Uhde také tvrdil, že dějinná úloha obou misionářů je přeceňována a přikláněl se ke zrušení svátku, který české dějiny nebezpečně přikláněl na východ, neboť staroslovenské písmo mělo blíže k azbuce než k latinskému písmu západoevropských křesťanů. Zákon o státních svátcích z roku 2000 ale Uhdeho nevyslyšel a ponechal den věrozvěstů na pozici státního svátku.
Věrozvěsti a Strossmayerovo náměstí
Svátek Cyrila a Metoděje se v římskokatolickém kalendáři poprvé objevil 5. července roku 1863 na žádost olomouckého arcibiskupa. Papež Pius IX. ale svátek lokálně omezil na české země, zato papež Lev XIII. ho v roce 1880 povýšil na významný den pro celou římskokatolickou církev. A jak dokazuje tisk z roku 1881, první oslavy věrozvěstů v Římě byly velkolepé.
„Poutníci Cyrillo-Methodějští u sv. Otce. V den zasvěcený velikým našim věrozvěstcům, sv. Cyrillu a Methoději, přijal sv. Otec Lev XIII. z úst 1 300 slovanských poutníkův slavné ubezpečení nezlomné věrnosti katolických národů ku sv. Stolci,“ líčily pražské katolické noviny Čech velkou slávu v Římě. Delegaci s několika stovkami českých poutníků vedl chorvatský biskup Josip Juraj Strossmayer, velký přítel Čechů a čestný občan Prahy, po kterém se podnes jmenuje Strossmayerovo náměstí v Holešovicích.
Čtěte také
Náhrada za svatého Jana Nepomuckého?
Úctu k oběma svatým si uchovalo i samostatné Československo po roce 1918 a zákon o státních svátcích z roku 1925 označil den věrozvěstů jako památný den. A tím už vlastně zůstal až do roku 1990, kdy se proměnil ve státní svátek.
Zákon z roku 1925 ovšem zrušil svátek jiného oblíbeného svatého, a to Jana Nepomuckého, který byl ctěn 16. května, kdy podle tradice utonul ve Vltavě. Když se tedy v roce 1925 v parlamentu vášnivě diskutovalo o Cyrilovi a Metodějovi, někteří poslanci hned přispěchali s názorem, že když byl katolické církvi ubrán tento svátek, není možno dopustit, aby teď pro sebe katolíci usurpovali nový svátek Cyrila a Metoděje.
„Upozorňujeme již nyní na zámysly Římanů. Aby se odškodnili za prohraný 16. květen a udělali si dobrou náladu pro blížící se volby, chystají se moravští klerikálové dělati na Velehradě umělé zázraky na oklamání lidu, opírajíce se o falešně vykládanou tradici Cyrilo-Methodějskou,“ prohlásila v parlamentní diskusi o nových svátcích poslankyně Františka Zeminová ze strany Československých socialistů.
Vlastně je to s podivem, že i 101 let po projevu poslankyně Zeminové, po válečném německém protektorátu i 41 let dlouhé komunistické éře, jsou ti dva pořád v kalendáři. Svatý Cyril a svatý Metoděj. Soluňští bratři, apoštolové Slovanů či slovanští věrozvěsti. Křesťanští misionáři ze Soluně, kteří v roce 863 přinesli na tehdejší Velkou Moravu staroslověnský bohoslužebný jazyk i staroslověnské písmo čili hlaholici.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Babiš ostře o Pavlovi: Trpělivě jsem snášel jeho nepravosti. Ústavu si vykládá, jak chce
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
