Milada Horáková se narodila před 120 lety, 25. prosince 1901, její rodiče Čeněk a Anna Královi ale tehdy nemohli tušit, jak tragicky se uzavře osud dcery. Horákovou popravil komunistický režim ve vykonstruovaném procesu 27. června 1950, bylo jí 48 let. „Komunisté se chovali podobně jako nacisté, když pozůstalým nevydávali dopisy z cely smrti. Příbuzní popravené Milady Horákové je dostali až v roce 1990,“ porovnává obě totality historik Jan B. Uhlíř.
Bylo to vánoční dítě. Milada Horáková se narodila v Královských Vinohradech 25. prosince 1901. Tehdy to bylo samostatné město za hranicemi Prahy, dnes je to nedílná součást širšího centra hlavního města, takzvaná Velká Praha vznikla až v roce 1922. Otcem Milady byl Čeněk Král (1869–1955) a matkou Anna Králová rozená Velíšková (1874–1933). Rodina tehdy žila v činžovním domě, který bychom dnes našli v Rumunské ulici číslo 18/22, na počátku 20. století to však byla Vávrova ulice. Název dostala po vinohradském starostovi Čeňku Vávrovi, který městu vládl v letech 1863 až 1873.
Sourozence jí vzala spála
Milada byla pokřtěna ve vinohradském kostele sv. Ludmily 4. ledna 1902. Vysoká úmrtnost dětí na infekční nemoci tehdy těžce postihla i rodinu Králů, Miladina starší sestra Marta i mladší bratr Jiří zemřeli již v dětství na spálu. Dnes se přitom spála úspěšně léčí antibiotiky, nejčastěji penicilinem, ten byl ale objeven až v roce 1928. Dospělosti se v rodině Králů dožila jen Milada a o její 16 let mladší sestra Věra.
Čeněk Král pracoval jako disponent pro slavnou tužkárnu v Českých Budějovicích a často se uvádí, jak velký vliv měl na vývoj názorů a myšlení dcery Milady. Byl to oddaný český vlastenec a po roce 1918 i velký ctitel prezidenta Masaryka. Milada vystudovala práva a od roku 1929 byla členkou Československé strany národně socialistické (ČSNS), angažovala se ale především v ženském hnutí (Ženská národní rada).
V roce 1927 se provdala za Bohuslava Horáka, se kterým měla dceru Janu. Hned po nacistické okupaci v březnu 1939 se pak i s manželem angažovala v odboji (Petiční výbor Věrni zůstaneme), už v srpnu 1940 ji proto zatklo gestapo.
Prošla Pankrácem, Terezínem, Drážďanami a konce války se dožila v nacistické věznici Aichach v jižním Bavorsku. Po únoru 1948 protestovala proti násilné transformaci Československé strany národně socialistické v Československou stranu socialistickou, kterou plně kontrolovala komunistická strana. Do nové strany odmítla vstoupit a udržovala kontakt s představiteli národních socialistů v exilu.
Také proto si je režim vybral jako exemplární oběti pro vykonstruovaný proces. Ten pro Horákovou skončil trestem smrti, rozsudek byl vynesen 8. června a popravena byla 27. června 1950.
Dopisy doručené až v roce 1990
Dopisy, které Horáková psala na Pankráci v cele smrti, však příbuzní dostali až po sametové revoluci. „To je další z důkazů, jak byl komunistický režim podobný tomu nacistickému,“ říká CNN Prima NEWS historik Jan B. Uhlíř, přední odborník na protektorátní dějiny.
V současné době bádá v archivních spisech Lidového soudního dvora v Berlíně, tento soud během války poslal na smrt 617 protektorátních občanů, všichni byli popravení v berlínské věznici v Plötzensee. Ve spisech, kterým zatím historici nevěnovali téměř žádný zájem, občas nachází i poslední dopisy obětí napsané krátce před popravou. Listy, které nebyly rodinám umučených dodnes odeslány. „Cenzura je nedovolila odeslat pozůstalým často jen kvůli několika slovům kritiky vězeňských poměrů či zpochybnění rozsudku,“ vypráví badatel Uhlíř.
Podobně jako nacisté se chovali i komunisté. „Přitom v době popravy žili otec, sestra, manžel i dcera Milady Horákové. Těm všem i dalším příbuzným a přátelům žena adresovala deset dopisů na rozloučenou, které ale byly doručeny až v roce 1990,“ říká historik. Otec Milady Horákové Čeněk Král zesnul v roce 1955, manžel Bohuslav v roce 1976. Nikdy si tak nepřečetli ani list, který jim na Pankráci napsala Milada 24. června 1950 a z něhož přinášíme ukázku:
„Moji milovaní, četla jsem kdesi nedávno, že dopis je jako světlo a paprsek hvězdy. Přichází k lidem a ozařuje je často, když už jeho zdroj dávno vyhasl a neexistuje. A přece je lidem z něho jasno a svítí jim. Tak to bude i s tímto mým listem. Budu Vás hladit a líbat svými slovy i tehdy, když už ruka, která ho píše fyzicky, bude od Vás vzdálená. ‚Neplačte pro mne příliš,‘ říká Kožík v jedné své básničce, kterou jsme čítali v nemocniční cele v Malé pevnosti terezínské. Prosím Vás, přečtěte si tu básničku spolu s tímto dopisem a jednejte podle slov, která jsou tam obsažená. Opravdu neplačte a svoje srdce nemučte smutkem. Je to mé vroucí přání, prosím Vás, splňte je!“
