VÝLET: Stezka krále Šumavy spojuje rašeliniště, zmizelé vesnice i dějiště divoké přestřelky
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
- Vydejte se po stopách legendárního krále Šumavy
- Trasa vede přes rašeliniště i zaniklé vesnice
- Zjistěte, kde se odehrála osudná přestřelka
- Proč komunisté zbourali kostel v Českých Žlebech?
Král Šumavy, jeden z nejlepších převaděčů a později agentů-chodců, začínal jako strážce hranic. V uniformě SNB vodil strážmistr Josef Hasil uprchlíky, kteří utíkali před komunistickým režimem do Bavorska, nejčastěji trasou kopírující prastarou Zlatou stezku. Hasilova cesta ke svobodě začínala kousek od Volar u Soumarského mostu přes Teplou Vltavu a vydat se po ní můžete i vy.
Soumarský most znají dobře vodáci. Kolem vede silnice, poblíž je parkoviště, vlaková zastávka a tábořiště, a hlavně nástupní místo pro sjíždění meandrující řeky. Po silnici odbočující přes most by to měl Hasil k hranicím necelých devět kilometrů, jenže tu král Šumavy volil jen tehdy, když opravdu spěchal – pravidelně ji totiž kontrolovaly hlídky SNB.
ČTĚTE TAKÉ: Nejsme arktické opice: Rasistické narážky Dánů na Gróňany se teď řeší i v Česku
Cesta na svobodu
Vydat se krajinou k hranici je silný zážitek, i když nepůjdete v noci, nebudete brodit ledovou Vltavu a na rukou vám nebude klimbat pětileté dítě uspané odvarem z makovic. Také nejspíš nepovlečete bláznivě těžký batoh (bez funkčního polstrování) nebo dokonce kufr.
Další výhodou je, že vaše cesta povede podél turistických značek – zase tolik se od Hasilovy převaděčské trasy neodchýlíte a půjdete rychleji. Určitě to oceníte. U Mechového potoka, který tvoří státní hranici, budete mít v nohách nějakých 13 kilometrů, část z nich po asfaltu. Nedivte se. Jste na Šumavě, v bývalém pásmu, a mnohé zdejší lesní cesty jsou pěkně asfaltované, a hlavně projektované podle pravítka. Důvod je praktický. Pohraničníci se potřebovali rychle přesouvat z místa na místo (proto tyhle „cesty pro GAZy“) a vidět daleko před sebe i za sebe.
Převaděč v uniformě SNB
Josef Hasil byl menší postavy (měřil 162 cm), byl mrštný a měl skvělý sluch, který ho varoval před nebezpečím. Vyrostl v Zábrdí hned u Prachatic a se Šumavou si rozuměl – když ho v roce 1944 coby dvacetiletého mladíka Němci poslali na nucené práce do Pasova, utekl jim a dal se k partyzánům.
Na krále Šumavy Hasila pasovala ve svých spisech sama Státní bezpečnost (StB), ale to bylo až poté, co se z převaděče stal kurýrem a agentem-chodcem americké vojenské kontrašpionážní služby CIC. Do té doby Hasil sloužil u pohraničního útvaru Josefův Důl u Zadní Zvonkové. Útvar pokrýval dlouhý úsek hranice, hlídek bylo málo a Hasil měl dokonalý přehled o jejich trasách – pokud zrovna nikoho nepřeváděl, šlapal po šumavských kopcích se samopalem coby strážce hranice.
Soumarské rašeliniště
Soumarský most si Josef Hasil jako začátek své stezky nevybral náhodou. Je jediným přirozeným přechodem přes Teplou Vltavu široko daleko – jinde byste na okolních slatinách a rašeliništích riskovali promočené boty. Věděli to i kupci, kteří s karavanami solí naložených soumarů právě tudy už před stovkami let mířili z Bavorska do Čech.
Východně od mostu se po pár stech metrech rozprostírá Soumarské rašeliniště. Tudy Hasil sice nechodil, minimálně jednou ho sem ale zahnala nouze. To když narazil na připravené příslušníky SNB a po přestřelce se jim snažil uniknout rašeliništěm a pak vodou Vltavy.
Rašeliniště dnes vypadá úplně jinak než za Hasilových časů. Od 70. let do roku 2000 tady probíhala průmyslová těžba a 80 procent rašeliny je pryč, často v několikametrové vrstvě. Dnes tu rostou náletové břízky a borovice blatka, místo rašeliníků sem vtrhly traviny. Vy můžete jít od mostu po naučné stezce vedoucí rašeliništěm nebo po zelené značce řídkým lesem, kde narazíte na několik bunkrů lehkého opevnění vzor 37. V obou případech skončíte u lávky přes řeku. Tady jste ve Vltavském luhu, nedaleko soutoku Teplé a Studené Vltavy.
Čtěte také
V měsících po únoru 1948 lékaři, kněží, bývalí partyzáni, úředníci i matky s malými dětmi na rukou luxus přechodu řeky suchou nohou neměli. Většinou se museli brodit s věcmi svázanými do uzlíku nad hlavou. Představa to není nijak lákavá, hlavně když vás čeká ještě pořádný kus cesty.
Držte se žluté
Od lávky se změní barva turistické značky na žlutou, která povede po cestě napříč luhem. Už z dálky je vidět první osídlení na cestě, kterým je vesnice Dobrá, půvabně roztažená kolem silničky. Hasil se jí vyhýbal, vy nemusíte. Ve vesnici zbyla menší část domů, většinu komunisté zbourali, hospoda, v létě obležená cyklisty, naštěstí zůstala.
Hasilova převaděčská trasa využívá údolí Zlaté stezky ohraničené z obou stran šumavskými tisícovkami. Po levé ruce tak budete mít postupně Stožec (1064 m) a Kapraď (1025 m), napravo se vypíná Radvanovický hřbet (1012 m) a nakonec Žlebský vrch (1080 m).
Vy se za Dobrou stále po žluté značce prosmýknete lesem kolem Stožce (1065 m), který dominuje okolní krajině. To už je cesta, kterou mohl Hasil používat, nebo se aspoň podle ní orientoval. Napravo od sebe, půl kilometru daleko, tušíte silnici.
Od Soumarského mostu je to k hranicím Bavorska 12 km Zdroj: Mapy.com
Hřbitov bez kostela
Vaším cílem jsou teď České Žleby. Dostanete se k nim přes rozcestí na Stožeckých lukách, kde se dáte doprava po modré značce. Žleby vás přivítají pěkným krpálem, vyšlápnete ho po silničce.
Vesnice dostala jméno podle vodních žlabů, u kterých se napájeli soumaři putující po Zlaté stezce. Pokud se vám bude zdát, že u místního hřbitova chybí kostel, nezapomínejte, že jste v bývalém pohraničním pásmu. V roce 1930 ve vesnici žilo 1 200 obyvatel, v roce 2021 jen 60. Kostel komunisté zbourali v roce 1965 údajně proto, že jeho neutěšený stav ohrožoval děti na cestě do školy. Škola, pochopitelně, už dávno zanikla.
Pohledem na mapu zjistíte, že v prostoru mezi Českými Žleby a pár kilometrů vzdálenou hranicí se každá druhá louka nějak jmenuje. Mlaka, Radvanovice, Horní Cazov, Dolní Cazov, Krásná Hora… Názvy a prázdná místa odpovídají zaniklým vesnicím. Všechny se ocitly v zakázaném pásmu a byly v 50. letech kompletně zbořeny.
Kamenná hlava
Mysleli jste si, že České Žleby jsou už dost ponuré na to, abyste si udělali obrázek o životě na dohled železné opony? Omyl – to hlavní vás teprve čeká.
Zdejší nejpůsobivější pomník druhé světové války a komunistického režimu se jmenuje Kamenná hlava. Narazíte na ni, když se ze Žlebů vydáte po silničce (a žluté značce) směrem k hranici. Hned na kraji Žlebů byly první „dráty“ a zdejší stále dobře patrná linie železné opony vás vpustí na hluboké území nikoho. Jenže až do konce druhé světové války to rozhodně liduprázdná země nebyla.
Osada Kamenná Hlava měla 88 obyvatel a mimořádně působivou polohu na táhlých kopcích a svazích spadajících směrem k hranici s Německem. Jen hromady kamenů a podivné shluky stromů dnes označují jednotlivé domy a usedlosti.
Kolik bylo králů Šumavy?
Všudypřítomná mlha, vlhko a bláto, k tomu opuštěné domy, hamry a také smrtonosný močál, dávky ze samopalu, strach a beznaděj. To je film Král Šumavy, který v roce 1959 tehdy teprve 11letému komunistickému režimu posloužil jako filmový mlýnek na maso – v ruinách Kvildy semlel do jediné hmoty slavné šumavské pašeráky, komunistické strážce hranic, vysídlené pohraničí i osobitou šumavskou přírodu, aby si ve zručné režii Karla Kachyni vyřídil účty nejen se všemi odpůrci nového řádu, ale především se starou Šumavou.
Divák měl už ve 26. minutě s úžasem sledovat, jak krále Šumavy, obávaného pašeráka a později převaděče, ve filmu nazývaného Kilián, zastřelila hlídka SNB. Pravdou je, že jméno Kilián si scenárista filmu Rudolf Kalčík úplně nevymyslel. Kilián skutečně existoval. Nebylo to ovšem o příjmení, ale o křestní jméno. Kilián Nowotny byl napůl Němec napůl Čech a patřil do staré německé pašerácké rodiny ze Starých Hutí u Kvildy, která se svému „řemeslu“ věnovala po několik generací.
Po roce 1946, když Kiliána odsunuli do Bavorska, vyměnil cukerín, obilí, rejžáky a benzínové zapalovače za živý kontraband. Ve službách americké CIC převáděl po roce 1948 přes hranice oběma směry agenty a uprchlíky (ty ovšem jen směrem do Bavorska).
Tělo i fotka zastřeleného krále Šumavy, které uvidíte ve filmu, byly jen zbožným přáním komunistických strážců hranic. Kilián Nowotny se sice do přestřelky jednou, ale i když byl zraněný, utekl do Bavorska, kde pár kilometrů od hranic spokojeně žil až do roku 1977.
Mimochodem močál, v němž ve filmu Jiřina Švorcová dramaticky utone, se na Šumavě nevyskytuje nikde. Schválně si všimněte kruhového tvaru bahnitých louží – jsou to krátery po dopadech minometných granátů, které při natáčení filmu vojáci vystříleli na louku kolem Prášilského potoka u jezera Laka. Pak potok přehradili, vodu svedli na louku, přidali bahno a umělý močál byl hotov. I tohle byla cílená mystifikace, která měla lidem neznalým Šumavy ukázat, že hranice je neprostupná nejen díky „příslušníkům“, ale také kvůli všudypřítomným močálům.
I okolní louky jsou rozdělené kameny seskládanými do dlouhých kamenných zídek zvaných snosy. Kameny zde po staletí vršili místní sedláci jednak proto, aby se jich zbavili, a také aby označili hranice pozemků. Tady, na dohled Bavorska, už se král Šumavy cítil v bezpečí – dlouhé linie zídek táhnoucích se přes oba Cazovy až k hraničnímu Mechovému potoku mu nabízely ochranu a usnadňovaly orientaci. Přesto i tady číhala smrt.
Dva pomníčky
V říjnu 1948 Josefa Hasila dopadli a zatkli. Dostal devět let těžkého vězení a deset let bez občanských práv. Z uhelného dolu v Horním Jiřetíně u Mostu se mu ale už v květnu 1949 podařilo uprchnout a projít přes Plzeň na Šumavu a do Bavorska. Setkal se tam se svým bratrem Bohumilem a oba se přihlásili do služeb CIC, tedy zpravodajské služby armády Spojených států. Pak oba Hasilové převáděli přes hranice oběma směry, navíc na Prachaticku, Strakonicku a Písecku založili síť spolupracovníků.
Ve středu 13. září 1950 se bratři vypravili do Čech mimo jiné proto, aby zde vyzvedli Bohumilova ročního syna. Asi 400 metrů od hranice na ně ale čekal oddíl SNB. V divoké přestřelce byl Bohumil Hasil těžce zraněn a druhý den v Českých Žlebech zemřel. Josefovi se podařilo uniknout do Bavorska.
Na rozcestí v bývalé vesnici Mlaka jste téměř u cíle. Pod svahem je dobře vidět Mechový potok, kde Hasilova převaděčská stezka překračovala hranice. Na místě dávné přestřelky (2,2 km po červené vpravo) najdete na kraji lesa pomníček Bohumilu Hasilovi, další pak potkáte na silnici mezi Českými Žleby a Soumarským mostem, kudy se můžete vrátit zpět. Ten pro změnu připomíná mladšího strážmistra SNB Rudouše Kočího, který zde byl 7. prosince 1949 zabit při střetu se skupinou Josefa Hasila.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Pavel v kšiltovce přijal na Hradě wimbledonské finalistky. Splnil jsem slib, vysvětloval
