REPORTÁŽ: Jak vypadá Srebrenica 31 let po genocidě? Stále se pohřešují lidé, napětí trvá
Mělo jít o bezpečnou zónu pod ochranou OSN, přesto se město Srebrenica a jeho okolí na východě Bosny a Hercegoviny staly dějištěm největší evropské genocidy po druhé světové válce. Vojáci Republiky srbské tam 11. července 1995 zavraždili přes osm tisíc Bosňáků, převážně mužů a chlapců. Některá z těl nebyla dodnes nalezena nebo identifikována a přeživší se tak dodnes nedočkali odpovědi na tu nejpalčivější otázku: Kde skončili jejich příbuzní?
Masakr, který se ve Srebrenici v létě 1995 odehrál, připomínají opuštěné domy v jejím okolí. Ruiny s menším či větším množstvím stop po kulkách stojí uprostřed zarostlých zahrad, ale i mezi obydlenou zástavbou. „Do těch domů už se nemá kdo vrátit, celé ty rodiny zavraždili,“ říká směrem k prázdným budovám Tarik, jehož dědeček a strýc genocidu nepřežili. On sám se narodil až čtyři roky po masakru a teď se živí tím, že místem provází turisty.
ČTĚTE TAKÉ: Mohutný nálet dronů. Z rafinerie v Rusku šlehají plameny, Kyjev čelí raketovým úderům.
Srebrenica leží na východě Bosny a Hercegoviny, v entitě Republika srbská. Jde o oblast rozprostírající se především na severu a východě státu, v níž žijí převážně bosenští Srbové pravoslavného vyznání. Střed, západ a jih země pak spadá pod správu Federace Bosny a Hercegoviny, jejíž obyvatelstvo tvoří hlavně Bosňáci vyznávající islám.
Rozdíly mezi oběma oblastmi jsou patrné na první pohled už při překročení vnitrostátních „hranic“. Míříte-li do Republiky srbské z bosenské metropole Sarajeva, nápisy v latince brzy vystřídá cyrilice, počet pravoslavných kostelů začíná převyšovat počet mešit a místo modrožlutých bosenských vlajek v ulicích vlají srbské trikolóry.
Válka v Bosně si vyžádala nejvíce civilních obětí
Krajina je však v obou částech Bosny a Hercegoviny stejně krásná. Cesta ze Sarajeva trvá přibližně tři hodiny, během nichž lze z okénka auta pozorovat hory a údolí, prázdné domy, kterých s ujetými kilometry směrem k našemu cíli nápadně přibývá, a poslouchat Tarikův výklad o historii války v Bosně. Trvala od roku 1992, kdy Bosna a Hercegovina vyhlásila nezávislost. Bosenští Srbové ale referendum o nezávislosti bojkotovali a odmítli ho uznat. Neúspěšně se pokoušeli prosadit rozdělení území dle převažujícího etnika, a tak s podporou nynějšího Srbska pod vedením prezidenta Slobodana Miloševiće sáhli po zbraních, aby si vojenskou silou zajistili území Republiky srbské. Vůdcem vojsk Republiky srbské byl generál Ratko Mladić.
Krvavý konflikt si do svého konce v roce 1995 vyžádal přes 100 tisíc obětí, asi 60 tisíc z řad Bosňáků, a to jak vojáků, tak civilního obyvatelstva. Přes osm tisíc z nich zahynulo právě v Srebrenici. Muslimové do města přišli z okolních oblastí ve snaze najít bezpečí, OSN se svou mírovou operací UNPROFOR ho totiž deklarovala jako bezpečnou zónu. Především nizozemští vojáci, kteří měli základnu v bývalé továrně na baterie v obci Potočari asi pět kilometrů před Srebrenicí, nebyli ale dostatečně vybavení, aby vojskům Republiky srbské mohli čelit a Bosňáky ochránit.
Dnes je tam muzeum přibližující průběh toho, co Bosňáci označují jako „selhání mezinárodního společenství“ a naproti rozlehlý hřbitov doposud identifikovaných obětí.
Bývalá tovární hala, kde sídlila mise OSN, nyní funguje jako muzeum. Zdroj: Barbora Kollárová
Tovární hala je sice rozlehlá, přesto je jen těžko uvěřitelné, že se do ní v jeden okamžik vtěsnalo přes pět tisíc lidí, kteří v červenci 1995 po obklíčení Srebrenice a jejím pádu hledali ochranu před Mladićovými vojsky. „Dalších 20 až 25 tisíc lidí čekalo před jejími bránami, protože se dovnitř nevešli,“ ukazuje Tarik na pozemky v okolí bývalé továrny a základny. Část z nich teď zabírá hřbitov pro ty, kteří Mladićovi neunikli.
Muzeum ukazuje videovýpovědi přeživších, osobní předměty zavražděných, explicitní videa poprav Bosňáků bosenskosrbskými vojáky. Jedna velká stěna je pokryta portréty obětí genocidy. Vzápětí se ale dozvídáme, že rozhodně nejsou všechny. „Portrétů na zdi visí sedm set. Každých několik měsíců je obměňujeme, aby se ‚dostalo‘ na všechny,“ informuje nás průvodkyně. Ač se jich tedy zdá neuvěřitelné množství, nejde o tváře ani desetiny všech identifikovaných mrtvých.
Portrétů obětí v muzeu v Potočarech visí asi 700. Každých několik měsíců je obměňují. Zdroj: Barbora Kollárová
Po prohlídce muzea, které nemá příliš smysl popisovat slovy, míříme přímo do Srebrenice. Cestou se ještě zastavujeme u kopce, na němž začínaly takzvané pochody naděje. Zatímco ženy a děti Mladićova armáda odvezla z území Republiky srbské pryč, bojeschopných mužů se hodlala zbavit. 16 tisíc z nich se po obklíčení Srebrenice a okolí vojsky Republiky srbské rozhodlo vzít osud do vlastních rukou a vyrazit na více než stokilometrovou cestu pěšky do obce Nezuk, která tehdy byla nejbližším bezpečným místem pod kontrolou bosenských vojsk.
Právě z Nezuku se každoročně těsně před výročím začátku genocidy vydávají tisíce lidí na stokilometrovou cestu pěšky do Potočarů. V roce 2025 se akce zúčastnilo asi šest a půl tisíce lidí a na konci poutě se v Potočarech konají pohřby nově identifikovaných lidí. Každý rok je jich méně. Letos bude pohřbeno osm lidí.
Po cestě, kterou právě vjíždíme do Srebrenice, jel 11. července 1995 před propuknutím masakrů i Ratko Mladić. Před novináři pronesl svou památnou větu, z níž s vědomím toho, co následovalo, mrazí: „Toto město předáváme srbskému národu… nastal čas pomstít se Turkům v tomto regionu.“ Prázdných domů razantně přibylo. I když míjíme fungující obchod nebo restauraci a děti, které si hrají na školním hřišti, město i 31 let po strašlivých událostech působí sklíčeně.
Srebrenica není velká. Jako na dlani je vidět z vyhlídky, kde jako pěst na oko působí dřevěný nápis „I love Srebrenica“ („Miluji Srebrenici“), navíc s červeným srdíčkem místo prostředního slova. Všude jinde by přímo vyzýval k pořízení pěkného snímku z výletu, focení turistických fotek tady ale působí poněkud nepatřičně. Obzvlášť když jsou zpoza nápisu vidět ruiny domů, jejichž majitelé jsou nejspíš mrtví.
Vyhlídka na město Srebrenica Zdroj: Barbora Kollárová
„Kdyby se tohle všechno nestalo, nejspíš bych vás sem teď vozil do lázní,“ bere si slovo opět Tarik, když vidí, že se k tomu nikdo z nás nemá. Napravo od vyhlídky stojí nápadná žlutá, a nepřekvapivě prázdná, budova. Jde o Hotel Domavija, kdysi dominantu města, jež se pyšnilo prosperujícím turismem a lázeňstvím. Kromě toho se tady těžilo stříbro, od kterého pochází jméno místa: srebro je bosenský název právě tohoto drahého kovu.
Pohřbených každý rok přibývá
Zbývá poslední, patrně nejtěžší zastávka. Je to hřbitov v Potočarech, který na obrázku viděl snad každý, kdo si na internetu humanitární katastrofu roku 1995 vyhledával.
K poslednímu odpočinku zde bylo uloženo necelých sedm tisíc obětí z dosavadních 8372 identifikovaných. Číslo není konečné, jak připomíná jeden z pomníků. Každý rok se podaří identifikovat další oběti, jde ale o zdlouhavý a náročný proces. Zavražděné Bosňáky umisťovali vojáci Republiky srbské do masových hrobů, od srpna do listopadu 1995 ale tyto hroby přesouvali, aby zahladili stopy a znesnadnili identifikaci těl.
Mezi sedmi tisíci bílými pomníčky musí ženy chodit se zahalenými vlasy a ženy i muži by na sobě měli mít oblečení odpovídající návštěvě pietního náboženského místa. Jména všech 8732 doposud identifikovaných obětí jsou vyryta společně s jejich rokem narození na velikých bílých kamenných deskách. U některých jmen ale ročníky chybí. „Buď jsou všichni, kdo by mohli vědět, kdy se ten člověk narodil, mrtví. Nebo – a to je bohužel častější případ – jde o malé děti,“ vysvětluje Tarik. Při procházce po areálu hřbitova není potřeba nic dalšího říkat.
1700 lidí se stále pohřešuje. Pro jejich jména je vyhrazená prázdná deska vedle seznamu identifikovaných obětí. Mezi některými hroby jsou také nápadné mezery. Rodiny, které některé své příbuzné pohřbily, totiž doufají, že se podaří najít i chybějící členy a pohřbít je vedle nich.
Napětí stále trvá
Sarajevo je od nás tři hodiny cesty, proto pomalu nastává čas se vydat jeho směrem. Hlavní silnici na Srebrenici lemují černobílé fotografie, především mužů, které jsou připevněné na plotech obydlených stavení. Moje teorie o vzpomínce na původní obyvatele domů tak dostává značné trhliny.
„To jsou vojáci. Ale ne naši, jsou to vojáci Republiky srbské,“ vysvětluje Tarik, zatímco projíždí touto zdánlivě nekonečnou ulicí. Poprvé za celý den v jeho hlase slyším podráždění. Vysvětluje nám, že v Srebrenici byl minulý, tedy poslední červnový týden, a žádné fotky tady ještě nevisely. Podle něj tak místní bosenští Srbové „provokují“. „Snaží se ze sebe dělat oběti, aby lidé, kteří se jedou podívat do Srebrenice nebo dokonce navštívit hroby svých příbuzných, viděli, že tihle vojáci taky umírali,“ dodává.
Tři hodiny do Sarajeva se ukazují jako adekvátní čas ke zpracování všeho, co jsme právě viděli a o čem jsme slyšeli. Fotky, které Tarika tolik rozhodily, dokazují, že ani po 31 letech nejsou místní s událostmi následujícími bezprostředně po 11. červenci 1995 zcela smíření.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Příměří by pro nás bylo trestem smrti. Máme šanci Rusko zničit, říká ukrajinský raketový mág
(Barbora.Kollarova@iprima.cz)
