Vystavování Pygmejů v zoo bylo jedním z nejbizarnějších prvků rasismu
Pygmejové současnosti Zdroj: Wikimedia Commons
Představa, že lidé jedné rasy vystavovali lidi jiné rasy v zoologických zahradách jako exotická zvířata, vypadá na první pohled jako nepřijatelná. Přesto tomu tak v historii bylo.
Lidský rod vzešel z Afriky a díky obrovské škále přírodních biotopů černého kontinentu se rozrůznil do pestré škály různých lidských skupin rozdílných vlastností a znaků, od konžských Pygmejů po dlouhonohé vysoké běžce z etiopských plání. To s sebou neslo i vznik extrémní pestrosti jak genetické, tak kulturní.
Průměrná výška mužů východních pygmejských populací je 145 centimetrů, zatímco u skupin ze západní části areálu to je 152 až 155 cm. Původně bylo dnes ostrůvkovité rozšíření Pygmejů mnohem souvislejší a rozsáhlejší, do styku s nimi přišli Egypťané i Súdánci. Etnografická data dokazují, že Pygmejové obývali jižní Súdán ještě na konci prvního tisíciletí našeho letopočtu. Jejich lidský fenotyp vznikl pravděpodobně dlouhodobým evolučním tlakem pro život v přítmí tropického pralesa, kde je nižší postava mnohem výhodnější.
Jakkoliv je otřepané klišé začínající slovy „již staří Řekové“ faulem proti žurnalistické profesionalitě, v tomto případě je namístě. Byl to totiž řecký básník Homér, který ve svém eposu Illias popisuje lidi trpasličího vzrůstu. Skutečně „vědecký“ popis Pygmejů ve smyslu euroatlantického pojetí vědy přinesli až antropologové, kteří doputovali do Konžské pánve v druhé polovině 19. století.
Člověk v kleci brooklynské zoo
Pygmejové se stávali součástí darů, ať na panovnické dvory (např. faraon Pepi II.) nebo v rámci výměnného obchodu. Cestovatel Schweintfurth jedno z Pygmejů vyměnil za psa
Ota Benga v zoo v Brooklynu Zdroj: Volné dílo
Zajímavý je příběh Pygmeje z kmene Mbuti, který byl bělochy pojmenován jako Ota Benga. Narodil se a zpočátku žil v pralese v oblasti Konga. Vojska belgického krále Leopolda II. přepadla jeho vesnici, část lidí vyvraždila a část pochytala. Ota byl v době útoku na lovu, takže unikl, ovšem později byl zajat otrokáři, kteří jej prodali americkému obchodníkovi S. P. Vernerovi. Ten sháněl Pygmeje za účelem veřejné exhibice.
Později se Benga stal exponátem zoologické zahrady v Brooklynu. Sice se po zoo mohl volně pohybovat, ale spát směl jen v kleci, na níž měl napsáno: „Africký Pygmej Ota Benga, věk 23 let, výška cca 150 cm, váha cca 47 kg. Přivezen od řeky Kasai, Kongo, Afrika, dr. Samuelem P. Vernerem. V září vystavován každé odpoledne“.
Pygmej Ota Benga nakonec spáchal sebevraždu
Byť nakonec Benga zoo opustil, naučil se anglicky a pokusil se začlenit do společnosti, nakonec propadl do hlubokých depresí. „Ota Benga byl rozpolcen mezi dvěma světy. Zpátky do rodné Afriky nemohl a v Americe byl nahlížen především jako kuriozita. Vyústěním této zoufalé situace bylo, že v březnu roku 1916 dvaatřicetiletý Ota Benga zapálil obřadní oheň, odkryl opět své vypilované zuby, zatančil svůj poslední kmenový tanec a střelil se pistolí do srdce,“ píše kolektiv autorů v publikaci Pygmejové, nejmenší lidé pohledem antropologie a Šebestova sbírka v Hrdličkově muzeu Přírodovědecké fakulty UK.
Černoši prodávali černochy
„V mnoha západoevropských a středoafrických společnostech převládalo otroctví dávno před transatlantickým obchodem s otroky a během něj. Když se z celé řady politických a ekonomických důvodů dostaly africké říše nebo příbuzenské skupiny do konfliktu, pravidelně docházelo k zotročování zajatců. Silnější skupina považovala své protivníky za outsidery. Vládci těchto otrokářských společností využívali zajatce jako pracovní sílu či je dokonce používali pro rozšíření své skupiny a šířili tak svůj duchovní potenciál. Výjimkou nebyl ani obchod za účelem ekonomického zisku,“ píše se na stránkách Lowcountry Digital History Initiative spadající pod College of Charleston.
Otroci jdou na trh s lidmi. Zdroj: Volné dílo
Aktuální diskuze o rasismu
V současné době diskuze o rasismu místy nabývá zcela absurdních podob. Jakkoliv je v euroatlantické civilizaci otroctví právem spojováno s koupí či lovem černochů a jejich následném přeprodávání ve velkém, zneužívání k práci a odpírání i těch nejzákladnějších lidských práv a svobod, neškodilo by se podívat více do historie. Představa, že bělošská otrokářská výprava přistála u břehů v podstatě neprozkoumané Afriky a nalovila plnou loď místních obyvatel, kteří v okolní krajině byli doma a v pralesích znali každou stezku, je velmi nepravděpodobná.
Čtěte také
Otrokářství navíc zdaleka nebylo unikátní výsadou bělochů. Pravdou je, že díky obchodním kontaktům na pobřeží, v nichž nezanedbatelnou roli hráli i křesťanští misionáři, byli otroci nikoli loveni, ale kupováni ve velkém od jiných černochů.
„Když Portugalci započali svou námořní expanzi a dostávali se kolem afrického pobřeží na jih, setkali se s otrokáři. Dokázali místní obchod s lidmi bravurně využít a v druhé polovině patnáctého století přiváželi na Pyrenejský poloostrov ročně zhruba 3 500 černochů, které prodávali příslušníkům nejvyšších tříd jako domácí sluhy. Na pobřeží Afriky si budovali síť takzvaných faktorií, opevněných základen, kde se uzavíraly obchody s prakticky jakýmkoli zbožím. Čím dál tím důležitějším artiklem se stávali černoši z afrického vnitrozemí,“ píše Matouš Hartman v článku věnovaném černošským conquistadorům .
Čtěte také
