Vztahy s blízkými nestačí, říká psycholožka. Úsměv cizího člověka funguje jinak
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Proč nestačí jen vztahy s rodinou a přáteli
Fenomén „social snacking“: pozdrav nebo úsměv cizího člověka má významný vliv
Online kontakt osobní setkání nikdy nenahradí
Jak odnaučit děti útěkům do virtuálního světa
Každodenní krátké interakce s úplně cizími lidmi mají velký význam pro psychiku člověka. Jsou potřeba dokonce i ve chvíli, kdy máte blízké vztahy s rodinou a přáteli. O fenoménu s názvem social snacking v podcastu Dětství 2.0 promluvila psycholožka Lucie Havlová.
Co je social snacking?
Jsou to v podstatě takové drobné mezilidské interakce, které můžeme zažívat během dne. Většinou nejde o nic hlubokého, ale o letmý pohled, pozdrav nebo úsměv.
Kdo je Mgr. Lucie Havlová
Psycholožka a psychoterapeutka Lucie Havlová působí na Terapie.cz a přináší mj. netradiční pohled na běžné situace a fungování ve vztazích. Zaměřuje se na emoce, jejich tělesné projevy a jak s nimi efektivně pracovat. Dbá na to, aby terapie přinášela úlevu co nejdříve a byla srozumitelná i prakticky uchopitelná.
Může tedy probíhat i mezi lidmi, kteří se vidí třeba poprvé v životě?
Přesně tak. Myslím si, že je to právě s cizími lidmi. Zdánlivě to vypadá jako něco, co není příliš důležité, ale pro naši psychiku je to zásadní. Protože my i geneticky a historicky máme dáno, že potřebujeme někam patřit. Takže to, že se na nás někdo usměje, že nás pozdraví soused, to všechno nám dává pocit, že jsme viděni, že jsme přijímáni, a tím pádem, že jsme v bezpečí.
Může tento typ kontaktu částečně nahradit online prostředí?
Myslím si, že částečně se online prostředí může počítat, ale online kontakt nikdy nenahradí „face-to-face“ kontakt, protože má úplně jinou kvalitu. Nějaký like na sociální síti může být příjemný v tu chvíli. Můžeme mít z toho pocit, že o nás někdo jiný ví a že nás bere, ale nemá to úplně tu hloubku, kterou bychom potřebovali a kterou získáme právě z toho osobního kontaktu.
Čtěte také
Jak k tomu vést děti, když tráví hodně času na internetu?
Bude dobré, když na to budeme myslet. Na to, že tady jsou sociální interakce s ostatními tzv. cizími lidmi, že jsou pro nás důležité a že je potřeba děti vést k tomu, aby také vnímaly, že je to důležitá a běžná součást každého dne, že pozdravíme někoho cizího nebo se na někoho usmějeme.
Proč tolik tíhneme k mobilům a online prostředí?
Myslím si, že to má více důvodů, ale jedním může být to, že jsme si odvykli být v přítomnosti a z nějakého důvodu nám ta přítomnost není příjemná. Můžeme se v ní setkávat třeba s nějakou nespokojeností vlastní, s nějakými nepříjemnými pocity, které nedokážeme zpracovat nebo nechceme. A je pro nás jednodušší z toho uniknout právě do virtuálního světa.
Čtěte také
Jak s dětmi trénovat, aby do virtuálního světa neutíkaly?
Trénovat se to dá rovnou tak, že se telefony odloží, ale je potřeba s tím pracovat. Ve smyslu: Co se děje, když nemůžu do telefonu koukat? Co se se mnou děje, když si nemůžu ulítnout do nějaké fantazie, do nějakého videa nebo podcastu? Protože pokud by přítomnost byla fajn a příjemná, užívaly by si jí, tak by neměly potřebu z ní utíkat. Takže to je o tom naučit děti strategiím zvládání emocí, zvládání konfliktů nebo nejasností, nejistot, aby dokázaly být samy se sebou.
Jak poznat, že už v online prostředí trávíme moc času a jak z toho ven? Pusťte si celý díl podcastu Dětství 2.0 s psycholožkou Lucií Havlovou. Najdete ho v úvodu článku, v podcastových aplikacích i na YouTube.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Záhadná hrozba na Táborsku. Svědectví o velké šelmě přibývá. Na internetu kolují nové záběry
Autorka se věnuje především tématům zaměřeným na životní styl, je certifikovanou trenérkou a Ing. v oboru Výživa a potraviny. V letech 2020–2022 působila jako šéfredaktorka časopisu Dieta.
