Ilustrační foto Zdroj: Pixabay
Následkem koronavirové pandemie přibývá nejen nemocných, ale i případů domácího násilí. Deníku Právo se s takovou zkušeností svěřila 39letá Anna, která od svého partnera utekla už během první vlny krize, jelikož ji týral. Teď však řeší další problém, kvůli současným opatřením vlády si těžko najde práci. A dalších takových zoufale přibývá.
„Sedm měsíců jsem byla držená v izolaci v bytě. Ten pocit se kvůli tomu, co je teď, vrací a to je hodně nepříjemné. Byla jsem 16 hodin zavřená v místnosti se svou dvouletou dcerou. Nesměla jsem ani na nákup, ani se psem. Partner mi sebral klíče. A bydleli jsme v 6. patře, takže jsem neměla ani jak se dostat ven, kdyby se něco dělo,“ popsala svou zoufalou situaci paní Anna pro web Novinky.cz.
Jenže kvůli restrikcím vlády je pro ni problém najít si práci. V létě to podle ní bylo po rozvolnění lepší. Sehnala si brigády, například roznášela letáky, to prý šlo i s malou v kočárku. „Ale teď není skoro nic. Občas si po večerech přivydělávám úklidy. Vzhledem k tomu, že žiju tady, nemám bydliště, a tedy nárok na pomoc v hmotné nouzi,“ zmiňuje. Žije tak jen z rodičovského příspěvku, který činí 7 600 korun, z čehož platí 5 tisíc nájem.
„Z dvou a půl tisíce se měsíčně nedá s malým dítětem vyžít. Navíc před tím vším jsem pracovala v gastronomii jako barmanka. Takže mě v tomto ohledu děsí i budoucnost,“ bojí se paní Anna. Navíc v azylovém domě může podle zákona s dcerou zůstat maximálně rok. Bydlení se najít snaží, je to ale složité řekla.
„Všechny maminky jsou na tom teď hůř. Otcové dětí s nimi zůstali doma, nesnesitelné situace eskalovaly a ony tak i s dětmi utekly. To tu slýchám často,“ pokračovala žena. Být kvůli pandemii koronaviru uvězněná mezi čtyřmi stěnami Anně připomíná hrůzy, které jí způsobil expartner.
Když dcerka měla hysterický záchvat, držel mě od ní
Biologický otec dítěte ženu opustil, pomoc jí pak nabídl kamarád, za kterým se později odstěhovala do Prahy. „Přesvědčil mě, že budeme rodina. Moje dcera mu od malička říká táta,“ popsala začátek vztahu.
Idylická představa se ale proměnila v hororové období. „Bylo strašné, že u všech našich hádek malá byla, protože jsme bydleli ve dvoupokojovém bytě a ve vedlejší místnosti žil jeho bratr. Neměla jsem ji před tím vším kam schovat. Když na mě expartner křičel nebo mě bil, plakala, byla vyděšená. A když z toho pak měla hysterický záchvat, držel mě od ní. Nesměla jsem dcerku utěšit. Nechal ji ležet na zemi a brečet,“ pokračovala matka.
„Dělal šílené žárlivé scény, že jsem určitě nějak utekla a podvedla ho. A to jsem třeba jen sousedovi na chodbě odpověděla na pozdrav. Poslední kapkou bylo, když mě uhodil a pokusil se mě znásilnit. Vzala jsem dcerku, sbalila věci a utekla,“ popsala svůj odvážný krok, který jí změnil život.
Žena se svou dcerkou proto zoufale hledala útočiště. Přiznala, že se jí hlavou honily myšlenky, že malou musí odvést do klokánku a ona to zvládne někde na ulici. Ale byl březen a velká zima. Šly tedy prosit o pomoc k jeptiškám, pak do organizace, kde s Annou mluvila psycholožka, která řekla, že je případ na krizový pokoj do azylového domu. „Já do té doby ani nevěděla, že něco takového existuje. Naštěstí v azylovém domě organizace Acorus měli volný pokoj a okamžitě nás přijali. To byla doslova spása,“ dodala.
Na problematiku týrání upozornilo i mnoho odborníků. „Mír není jen absence války. Mnoho žen v karanténě kvůli COVID-19 čelí násilí tam, kde by měly být nejvíce v bezpečí – ve vlastních domovech. Dnes vyzývám k míru v jejich domovech po celém světě. Naléhavě žádám vlády, aby kladly na prvním místě důraz na bezpečnost žen, když reagují na pandemii,“ apeloval už při první vlně generální tajemník OSN António Guterres.
