Pochod československé brigády ke Zborovu Zdroj: CTK
Přesně před 100 lety, 7. února 1920, bylo uzavřeno příměří mezi legiemi a sovětskou vládou, které otevřelo tisícům československých legionářů cestu domů. S jejich návratem ale byla spojena řada problémů. Někteří se cítili jako hrdinové, ale po svém návratu si přišli nedocenění. Katastrofu pro legionáře potom představoval nástup komunistického režimu v roce 1948.
Známý je výraz „dostal trafiku“. Tím je myšleno, že někdo za zásluhy dostane výhodný „džob“. Málo se ví, že úsloví vzniklo po první světové válce a váže se k legionářům, kteří za své zásluhy na bojišti dostávali za odměnu skutečný stánek s tabákem a novinami.
Název „Československé legie“ je známý až po první světové válce, když nejprve vznikla v carské armádě družina z Čechoslováků žijících v Rusku, kteří nechtěli bojovat na straně Rakouska-Uherska. Naopak se chtěli začlenit do ruského vojska a postavit se proti mocnářství s pocitem slovanské vzájemnosti. V srpnu roku 1914 vznikla Česká družina mající jen několik set členů, kteří se stali součástí Kyjevského válečného okruhu. Zde vznikala také myšlenka na vytvoření společného státu Čechů a Slováků. Důležitý pro Čechoslováky v Rusku byl květen roku 1917, kdy do Petrohradu přijel Tomáš Garrigue Masaryk, aby ze zajatců zformoval co největší československou armádu. To již naše jednotka čítala kolem čtyřiceti tisíc mužů. Po necelých dvou měsících, 2. července 1917, proběhla bitva u Zborova, ve které dosáhla naše brigáda znamenitého úspěchu, že o dalších patnáct dní později povolil ministr vojenství Alexandr Fjodorovič Kerenskij zformování 2. československé divize v Rusku. Bitva u Zborova byla také až do roku 1950 armádním svátkem.
Prokletá Transibiřská magistrála
Známá je historie bojů legionářů, kdy se nejprve diskutovalo, jak a kde je nasadit, když do toho zasáhla bolševická revoluce a bylo nutné ruské legionáře přemístit do Vladivostoku a následně do Evropy. Sověti měli rozkaz za každou cenu zastavit transporty, odzbrojit československou armádu a nahnat ji do pracovních táborů. Na to však neměli dostatečnou sílu. Když se zdálo, že již nic nebrání dostat Čechoslováky z Ruska, dostal se do čela bělogvardějců admirál Alexandr Kolčak a velmoci nabyly představy, že za pomoci československé armády zvítězí nad Sověty. Udržet Transibiřskou magistrálu bylo pro legionáře stále těžší a těžší, když se dostali do mlýnice zuřící občanské války. Těžko by magistrálu uhlídaly tři armády, natož tři menší československé divize, které v té době řídil generál Jan Syrový.
Místo Československý armádní sbor se již legionáři nazývali Československé vojsko. Situace u vojska byla již velice napjatá a existovaly spory mezi vedením a mužstvem. Z domova přicházely jen pokyny o zachování neutrality v občanské válce a že se vyjednává s velmocemi o převozu vojska přes Tichý oceán. Kolčak šel od porážky k porážce a množily se dezerce k bolševikům. Admirál v této situaci píše telegraficky rozkaz: „Nařizuji atamanu Semjonovovi a generálu Chorvatovi nepropouštěti na východ československých vojsk, která samovolně uchvacují vlaky, lokomotivy a vagony.“
Spojenci požadovali po legiích, aby zajaly Kolčaka i carský zlatý poklad. V protikolčakovském povstání, které v jeho armádě vzniklo, byl naším legionářům osud Kolčaka lhostejný. Rozhodli se a prostříleli si cestu přes území ovládané Semjonovem k Vladivostoku. Dali se tím na stranu proti Kolčakovi a neměli nic proti jeho vydání. V zapadlé části Sibiře ve stanici Kujtun podepsaly československé legie 7. února 1920 příměří s Rudou armádou. Pak se legie začaly postupně vracet do vlasti.
Jak píší někteří historici, mnozí legionáři se po návratu necítili dostatečně oceněni a vydání trafiky za útrapy na Sibiři se jim zdálo málo. Je ale pravdou, že Československo tehdy na ně myslelo nejen zákonem č. 462/1919 Sb. Mnozí velitelé legionářů postupem času dosáhli klíčových míst ve státní správě, ve vládě, v armádě nebo v diplomacii jako například Zdeněk Fierlinger, Emanuel Moravec či generálové Syrový, Krejčí, Eliáš a Gajda.
