demonstrace v Teheránu Zdroj: foto youtube AFP
Vztahy mezi Íránem a Spojenými státy se vyostřily, když v roce 2018 USA odstoupily od mezinárodní jaderné dohody s Íránem z roku 2015 a zavedly proti Teheránu sankce, které se mimo jiné týkaly energetického sektoru.
Připomeňme, že přitom íránský jaderný program byl od padesátých let minulého století podporován USA a Západem, jako takzvaný program Atomy pro mír. První íránská jaderná elektrárna Búšehr I byla oficiálně spuštěna 12. srpna 2011 a Írán dále pracoval na jaderných technologiích.
Od Íránské islámské revoluce v roce 1979 se vztahy mezi USA a Íránem radikálně zhoršily až do vzájemných výhrůžek (v roce 1979 drželi íránští radikálové americké diplomaty v zajetí přesně 444 dní). Z íránského jaderného programu začíná mít svět obavy, že obohacování uranu umožní Íránu vyrobit jadernou zbraň. Ten využívá jadernou technologií k vyhrožování Západu, především Izraeli a USA. To dojde tak daleko, že v roce 2006 je v OSN odsouhlasena rezoluce RB OSN o sankcích vůči Íránu. Hlavním bodem je zákaz dodávání materiálů či technologií použitelných k rozvoji jaderného nebo raketového programu do Íránu. Teherán se nadále odmítá vzdát svého programu i přes nabídky, které mu Západ nabízel.
Od té doby dochází stále k zpřísnění různých sankcí vůči Íránu, jako je například sankce z roku 2008, která nedovolí cestování pro pět osob, jež se podílely na obohacování uranu v Íránu.
V roce 2010 nejprve prezident Barack Obama přichází s iniciativou, že USA nepoužijí nukleární zbraně proti nejaderným státům, které dodržují smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Následují další sankce vůči Íránu, například v roce 2012 EU uvalila embargo na dovoz ropy z Íránu. Ten na to reaguje tím, že v roce 2013 instaloval v Natanzu 180 moderních centrifug k obohacování uranu.
Konečně sankce zabírají. V roce 2015 dochází k dohodě (Joint Comprehensive Plan of Action – JCPOA) mezi jadernými mocnostmi a Íránem na omezení jeho jaderného programu výměnou za odvolání sankcí. Írán se v dohodě zavázal jaderné zbraně nevyvíjet, nevyrábět a nevlastnit.
Nemusí se dlouze popisovat, že vztahy mezi Západem, zejména USA a Íránem se nezlepšily, a to zejména po nástupu Donalda Trumpa do úřadu. Ten v roce 2018 prohlašuje, že „dohoda z roku 2015 umožňuje Íránu pokračovat v obohacování uranu“. USA od smlouvy odstupují a Trump to například zdůvodňuje tvrzením izraelského premiéra Netanjahua, který na základě dokumentů získaných v Íránu izraelskými agenty v lednu 2018 mluvil o lživost tvrzení íránských představitelů, že země nikdy neprováděla vojenský jaderný program.
V roce 2019 dochází k dalšímu zhoršení vztahů mezi USA a Íránem, který hrozí, že si bude ponechávat přebytek obohaceného uranu a nebude ho prodávat, jak ho k tomu zavazovala dohoda z roku 2015. 8. května, přesně rok po kroku Spojených států, Írán oznámil, že přestane plnit část závazků, jež dohoda obsahuje. Uvedl rovněž, že země bude pokračovat ve vyšším obohacování uranu, pokud nebudou do 60 dnů dojednány podmínky nové jaderné dohody. Je to reakce na americkou snahu rovněž o novou dohodu, ale pochopitelně těžko přijatelnou pro Írán. Ta se neměla týkat jen íránského jaderného programu, ale také vývoje a zkoušek balistických řízených střel a íránských aktivit na Blízkém východě.
Napětí mezi USA a Íránem se stupňuje po incidentech v Hormuzském průlivu a Írán mnohokrát vyhrožuje možnými nespecifikovanými útoky. USA kvůli íránské hrozbě posílají do oblasti Blízkého východu letadlovou loď USS Abraham Lincoln s doprovodnými plavidly a také bombardéry B-52. Vše nakonec vyvrcholilo americkým útokem dronů a zabitím generála Sulejmáního.
Interpretovat vyvrcholení úsilí USA lze tak, že Američané mají společně s Izraelem a jejich spojenci na Blízkém východě obavu ze sílícího vlivu a postavení dalšího posilování osmdesátimiliónového šíitského Íránu.
