Když pro náš server primazpravy.cz napsal Benjamin Kuras svůj komentář k požáru Notre-Dame, mohli se mnozí čtenáři podivovat, kam až úvahy o příčině události mohou dospět. Není sám a ve světových médiích někteří autoři, ale zejména čtenáři ve svých komentářích pod články, nešetřili názory a úvahami o tom, proč k požáru došlo.
Hlas lidu (latinská fráze: Vox populi, vox Dei) byl v tomto ohledu velmi zajímavý. Na serveru Wall Street Journal, amerického ekonomického deníku, čtenářka Jen Tilnettová pod článkem v diskuzi píše podobně jako Bejamin Kuras, a to, že od doby, kdy Evropská unie otevřela dokořán dveře a pozvala k sobě miliony imigrantů, došlo k více než 700 vandalským útokům a požárům křesťanských kostelů i mešit. Ptá se: „Jde jen o náhodu nebo teroristický útok?“ - Madison Taylorová na stejném místě píše: „Je to o datu. Stalo se to před Velikonoci, a to přímo v nejznámějším chrámu světa. Dejte si dohromady datum a místo. Co následuje, je podobnost s jedenáctým zářím v New Yorku. Gary Sokolow uvedl: „Francie již dávno začátkem dvacátého století zavrhla katolictví, a to když začínal ateismus. Víra se ze života vytratila a Francouzi přestali chodit do kostela. Jestli se nyní Francouzi modlí, tak jenom, aby nedošlo k úbytku turistů.“
Pro změnu uveďme názory Američanů na serveru Washington Post, kde si málokdo dělá o Francii a Francouzích iluze. Zatímco novinář ve svém článku květnatě popisuje a obdivuje 856 let starou katedrálu, která je pro Američana něčím stářím a krásou nepředstavitelným, tak obyčejný americký čtenář dává v komentáři pod článkem najevo jiné emoce: „Přestaňme se navzájem klamat. Nedojde k žádné obnově Notre-Dame jako národního ducha. Během pár dní vše upadne v zapomnění. Francouzská kultura se změnila k nepoznání a potřebují Notre-Dame jen, aby lákal turisty.“ Zdá se, že za Američané za „velkou louží“ zaujali vůči nám Evropanům tvrdý postoj a další slova to jen potvrzují: „Evropané hromadně a rychleji než kterýkoli jiný region na světě opouští své náboženství. Bůh proto seslal zprávu, že již takové obdivuhodné místo k jeho uctívání není zapotřebí. Jestliže chcete muzeum, tak si muzeum postavte. Je naprosto jasné, že katolictví již mnozí Evropané nepotřebují. Pařížská diecéze by měla pozemek prodat a výnos z prodeje reinvestovat tam, kde stále lidé respektují katolickou víru.“
Otočme se opačným směrem a zamiřme do Ruska. Agentura Ria Novosti uvádí příspěvek „Požár Notre-Dame je výzvou o budoucnosti Evropy“ od historičky Natalie Naročnické, ředitelky Fondu historických studií. Ruská historička píše: „Katedrála není pouze výtvorem lidského génia z pohledu architektury a umění. Jedná se především o její duchovní základ a stejně tak se vytvářela i celá Francie, která světu představila velkou kulturu a umění. Základ, o kterém je řeč, nevytvářili lidé, kteří nám dnes představují rovnost hříchu a ctnosti. Dříve v tom byl velký rozdíl. Lidé byli ochotni položit život za svoji víru, vlast, ctnost, povinnost a lásku. Evropa tím rostla a nikoli tím, co nám dnes předkládá.“ K tomu na adresu Evropy sarkasticky dodává: „Současná Evropa se svou filozofií nevymyslí nic, co by po generace zůstalo, s výjimkou pozlacených výfukových trubek některých luxusních automobilů.“
Pro mnohé Evropany, zejména Francouze a konzervativně uvažující lidi, to byl šok, myslí si Natalie Naročnická a v požáru Notre-Dame vidí výzvu k tomu, aby se Evropané zamysleli nad tím, kam kráčí, co se tímto nasměrováním ztrácí a v co se pomalu ale jistě přetváříme. „Řím na vrcholu své slávy padl pod nájezdem Alaricha, krále Barbarů. Řím byl materiálně na vrcholu, ale v duchovním smyslu tato civilizace propadla. Utápěli se v neřesti, hedonismu a ve vztahu k životu jenom jako k potěšení. To je přesně stejné, co dnes pozorujeme,“ tvrdí ruská historička. Pochopitelně, že má na mysli Evropu jako Západ. Podle ní je vyhořelá pařížská katedrála symbolem, ve kterém se evropská civilizace dnes nachází. Svoji myšlenku ještě doplňuje: „Jestliže se katedrála nezhroutila, zdi a základy její zůstaly, přestože tolik bylo zničeno, je to jistým znamením. Mnozí konzervativní lidé, se kterými jsem o tom mluvila, tomu rozumí.“
Mirko Radušević