Socha maršála Koněva se stala granátem v dezinformační válce

Základní fakta jsou rudá

Rudá barva je základním spouštěčem celé kauzy kolem odstranění, či zachování sochy Ivana Štěpanoviče Koněva. Barvu symbolizující krev na jedné straně a Sovětský svaz na straně druhé někdo opakovaně použil k zašpinění pomníku. Nebylo to poprvé a městská část Praha 6 několikrát nechala za nemalé peníze sochu vyčistit. Zatím náklady na ochranu sochy podle slov starosty Prahy 6 Ondřeje Koláře překročily milion korun a Praha 6 se tuto situaci jala řešit poněkud radikálně.

Vyvolala diskusi kolem budoucnosti sochy, což následně vedlo k eskalaci argumentů jak ze strany zastánců zachování sochy na svém místě, tak se strany odpůrců maršála Koněva. Jedno z provizorních řešení bylo zakrytí sochy, což aktivistu Jiřího Černohorského vyprovokovalo k činu a plachtu demonstrativně sundal. V té době už naplno jela slovní válka, kterou velmi aktivně a velmi nevybíravě podporoval mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček, jenž svými tweety dodával argumentaci punc oficiality posvěcené hlavou státu.

Jedna část občanů v čele s Kolářem argumentuje tím, že Koněv byl nejen osvoboditelem Prahy, ale má za sebou i velmi kontroverzní minulost, která v sobě obsahuje i odvlékání československých občanů do sovětských gulagů. Jejich politická orientace je spíše „západním“, liberálně-demokratickým směrem.

Druhá strana, k níž mimo jiné patří někteří aktivní členové KSČM, trvá na zachování pomníku coby symbolu úcty k maršálu osvoboditeli, úcty k padlým rudoarmějcům, a v diskuzích padají tu více, tu méně emotivní slova o přepisování historie. Podívejme se na jednotlivé argumenty blíže.

Koněv osvobodil Osvětim

„Tábory je nutno evakuovat. Do rukou nepřítele nesmí padnout jediný živý vězeň,“ rozkázal Heinrich Himmler. Důvod byl jasný, živý vězeň rovná se svědek a chvíle odplaty se blíží. Svědci z nejpovolanějších, vězni odklízející mrtvoly z plynových komor i vězni přikládající do pecí lidská těla či rozvážející lidský popel k vysypání do jam, byli zlikvidováni. Desítky tisíc vězňů se v rámci pochodů smrti přesunuly dál, aby mohly ještě z posledních sil sloužit nacistické mašinérii jako nástroje otrocké práce. Po odsunu většiny vězňů byly budovy osvětimských krematorií vyhozeny do vzduchu, což byl i v té době naivní pokus o zahlazení stop. Následně odešli i nacisté, nikdo nechtěl být zajat u ruin továrny na smrt. Kdo dorazil k táboru jako osvoboditel?

Šlo o vojáky 60. armády 1. ukrajinského frontu, kteří nechápavě sledovali 7650 zubožených těl, jež ještě stále byla lidskými bytostmi, byť je připomínala jen vzdáleně. "Myslím, že taková zvěrstva si vedení naší armády nepředstavovalo. Vzpomínky odtamtud mě provázely po celý život. Bylo to to nejstrašnější, co jsem viděl a nafilmoval během války," prohlásil kameraman vojenského filmového štábu Alexandr Voroncov. Šokovaní sovětští vojáci, kteří v rámci válečného tažení museli být zvyklí na ledacos, dali vězňům najíst, což pro některé z nich znamenalo smrt. Tělo nezvládlo náhlý přísun kalorií.

Leč zpět k osvobození Osvětimi. „Když se vojáci 60. armády pod velením Pavla Alexejeviče Kuročkina zmocnili Osvětimi, vyvstal před nimi až neuvěřitelně hrůzný obraz,“ píší autoři Kroniky druhé světové války. Pokud by se tedy mělo mluvit o osvobození, tedy vlastně vstupu do Osvětimi, tábora, o který se nebojovalo a ze kterého Němci odešli, tak největší dík patří samotným vojákům 100. střelecké divize (některé zdroje udávají 322. střeleckou divizi) 106. střeleckého sboru 60. armády 1. ukrajinského frontu, které velel již zmíněný P. A. Kuročkin. Na druhou stranu je fér přiznat, že v době osvobozování byl maršál Koněv velitelem 1. ukrajinského frontu a z titulu své funkce je skutečně velitelem vojáků, kteří Osvětim osvobodili.

Koněv osvobodil Prahu a zahynulo tady 12 000 rudoarmějců

Je pravdou, že v rámci mezinárodních dohod bylo ustanoveno, že Prahu osvobodí Rudá armáda a nikoliv američtí vojáci, čímž si Stalin chtěl zajistit rozšíření svého vlivu směrem na západ. Obecně platí, že ten, kdo osvobodí hlavní město se stává osvoboditelem země. A mezi nezpochybnitelná fakta patří, že Sovětský svaz osvobodil obrovskou část Československa.

Nicméně stejně nezpochybnitelným faktem jest, že kdyby se spojenci nedrželi dohod a šli by Pražskému povstání v ústrety a na pomoc, s velkou pravděpodobností by Prahu osvobodili oni. Němci, zejména ti výše postavení, se totiž raději vzdávali Američanům než Sovětům. Až příliš dobře si uvědomovali, že příkoří a zvěrstva spáchaná v Bělorusku, na Ukrajině a v dalších částech SSSR jsou zkrátka neodpustitelná a Sověti mají plné právo s nimi zacházet jako s těmi nejhoršími válečnými zločinci. Američané toto historické vědomí vlastní zkušenosti neměli a obecně se předpokládalo, že se zajatci budou zacházet mírněji.

Osvobození Prahy se věnovala celá řada filmů, pamětníci si možná vzpomenou na Zbraně pro Prahu z roku 1974, natočený přesně v intencích tehdejší komunistické propagandy. I proto máme hluboko v myslích uhnízděnu představu krutých pražských bojů na barikádách.

Nebyly vynechány ani děti. V učebnici z 50. let se v rámci dětské politické indoktrinace psalo: „Nejblíže k Praze měli Američané – pouhých 83 km. Avšak anglo-americkým generálům a politikům nešlo o pomoc revolučnímu lidovému povstání, přáli si naopak, aby okupanti vyvraždili co nejvíc vlastenců, co nejvíc příslušníků revolučního proletariátu. Pokračovali tak v nepřátelských akcích záměrného ničení naší země, které zahájili několik týdnů před koncem války bombardováním měst a průmyslových závodů, jež nemohly již Hitlerovi nijak prospět...

Zcela jinak se zachovala Rudá armáda, vzdálená 350 km od Prahy. Generalissimus Stalin vydal přímý rozkaz tankovým sborům maršála Koněva u Berlína, aby osvobodily Prahu. Vedeny generálplukovníkem Rybalkem a generálplukovníkem Leljušenkem v rychlém pochodu za bojů a v nesnadném terénu včas dorazily do Prahy a osvobodily ji (9. května) od fašistických uchvatitelů.“ Pomiňme pro tuto chvíli onu politickou dikci a vezměme v potaz údaje o vzdálenostech – 83 km to měli do Prahy Američané, 350 km Sověti.

Skutečnost je taková, že ve vnitřní Praze padlo kolem třiceti rudoarmějců a dvě tankové armády vstoupily v podstatě do osvobozeného města, což je v absurdním rozporu s 12 000 padlých rudoarmějců, které do éteru vypustil ruský ministr kultury Vladimir Medinskij. Na barikádách a v ulicích zemřelo kolem 1600 vlastenců. Sověti se střetli jen s německými fanatiky nebo těmi, kdo nestihli utéct. Němci totiž předali svou kapitulaci do rukou velitele Pražského povstání generála Kutlvašra předtím, než sovětské jednotky dorazily. Proto mohl Český rozhlas v jednu hodinu ráno 9. května hlásit: „Praha vydržela a zvítězila.“ Není náhoda, že se československý legionář a generál Karel Kutlvašr stal po únoru 1948 komunistickým vězněm.

Hybridní válka

Údaj o 10 000–12 000 mrtvých následně zazněl i z úst dalších provýchodně orientovaných zastánců zachování pomníku, stejně tak jako mnohem emotivnější slova o osvobození Osvětimi. Zároveň ruský ministr kultury Vladimir Medinskij přirovnal starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře k vůdci regionální odbočky nacistické strany NSDAP, čím přilil olej do ohně diskuzím, což rozhodně nepřispívalo ke smírnému řešení. Právě takové jsou jedny ze základních metod hybridní války – polarizovat společnost a vyhrotit argumentaci. Tím se totiž mnohem snáze dosáhne toho, že druhá strana se nechá vyprovokovat a řekne něco, čeho se mohou chytit dezinformační média. Internetoví proruští trollové skutečně situaci sledovali a v návaznosti na Medinského přirovnání k vůdci NSDAP vyrobili falešnou příbuzenskou souvislost mezi starostou Prahy 6 Kolářem a válečným kolaborantem Ottou Kolarem, která se na chvíli dokonce objevila na wikipedii. Kdyby nebyl „spor o sochu“, nic podobného by se nestalo.

Koněv pomocí dělostřelectva a tanků zachránil socialismus v Maďarsku

„Maďarské povstání v roce 1956 patří mezi nejvýznamnější projevy odporu proti komunistickým diktaturám ustaveným po roce 1944 ve střední a východní Evropě,“ píše Jan Adamec ve studii, která vyšla v odborném periodiku Securitas imperii. Maďarsko mělo v roce 1956 snahu se vymanit ze sovětského vlivu, což bylo něco pro Sověty naprosto nemyslitelného. Sovětské vedení si bylo vědomo možného dominového efektu, ke kterému došlo později. V roce 1989 se jako jednotlivé kostky domina položily komunistické systémy ve střední a východní Evropě a naprosto zásadním způsobem padl vliv Sovětského svazu.

„Ráno 4. listopadu 1956 zahájily sovětské jednotky v rámci operace Vichr za pomoci dělostřelectva a letectva útok na Budapešť. Přes optimistické předpovědi sovětského velení povstalci odolávali více než dva týdny a jen mimořádná opatření, jako deportace stovek zajatců do věznic na Ukrajině, vyhlášení výjimečného stavu, zavedení mimořádných vojenských tribunálů a exemplární popravy povstaleckých vůdců, umožnily Sovětům zemi ovládnout,“ píše J. Adamec. Tady byla Koněvova síla a velení nezpochybnitelné. V konkrétních číslech vypadalo potlačení povstání v Maďarsku takto: 3000 mrtvých občanů 15 000 zraněných, 26 000 uvězněných, 228 popravených.

Koněv a únosy československých občanů

Vladimír Bystrov v úvodu publikace Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945–1955 píše: „Současně se vstupem sovětské armády v závěru druhé světové války, koncem roku 1944, přistoupily na území Československa speciální orgány sovětské bezpečnosti k rozsáhlému stíhání některých skupin místního obyvatelstva. Oběti tohoto stíhání byly zpravidla vzápětí po zadržení převezeny do sovětských vojenských táborů v Německu a Polsku nebo přímo do věznic v SSSR, kde byly následně odsuzovány k dlouhým pobytům v táborech nucených prací.“ Už jen samotný fakt, že agenti cizí, byť „spřátelené“ mocnosti unášeli občany Československa, by měl vést k nějaké protiakci. Bohužel nestalo se tak. Jak tato slova souvisí s maršálem Koněvem? Byl to právě on, kdo celé toto jednání zpravodajsky zaštiťoval.

Maršál Koněv byl od prvopočátků své kariéry velmi ambiciózní. „V září 1937 (tedy v předvečer 2. světové války poz. autora) se stal Koněv armádním velitelem transbajkalské vojenské oblasti a severokavkazské vojenské oblasti. V kariéře si pomáhal i psaním udání na jiné, úspěšnější velitele Rudé armády,“ prozrazuje Jaroslav Krupka na serveru denik.cz. O rok později se stal vojenským poradcem v Mongolsku, kde bylo pod sovětskou kuratelou zatčeno a popraveno obrovské množství lidí včetně buddhistických mnichů. Svou úlohu sehrál Koněv i při stavbě nechvalně proslulé Berlínské zdi, kde stavbu a následně sovětský sektor hlídaly tanky a sovětští vojáci podřízení jeho velení. V červnu 1961 byl totiž postaven do funkce velitele Skupiny sovětských vojsk v Berlíně.

Právě tyto jeho celoživotní kontroverzní aktivity se staly důvodem, proč část občanů staví na stranu hlasů volajících po odstranění pomníku. Z vedení radnice Prahy 6 se kompromisně ozývaly návrhy na umístění sochy buď do některé z historických institucí nebo na zahradu ruské ambasády, což ruská strana, bez ohledu na to, že nemá „ani poradní hlas“, odmítala. Nakonec bylo v hlasování rozhodnuto o odstranění památníku, ale zároveň, jako důkaz vděku a nezpochybnitelného faktu, že Rudá armáda měla naprosto zásadní a nezpochybnitelný vliv na osvobození naprosté většiny Československa, bude místo zdobit pomník nový, určený právě vojákům osvoboditelům.

„Bitva o Koněva“, jak se dá přestřelka o jednu sochu pojmenovat, se stala viditelnou bitvou v hybridní válce, která většinou probíhá na sociálních sítích a v podhoubí práce vlivových agentů. Právě pomocí ní se nástupnické Rusko snaží alespoň část vlivu získat zpět. Probíhající hybridní konflikt si běžný občan příliš neuvědomuje, jen má pocit, že společnost se radikalizuje a polarizuje, podobně, jako to bylo v dobách studené války. Na druhou stranu tuto situaci zachycuje mimo jiné BIS ve svýchvýročních zprávách. Na závěr se hodí pro úplnost dodat, že vděk se postavením sochy projevil Koněvovi až v dobách tuhé komunistické normalizace, 9. května 1980, tedy 35 let po konci války, v době, kdy už část historické paměti byla překryta sedimentem komunistické ideologie a indoktrinace.

Text: Topi Pigula