Abraham o konci Rossiho: Showman těžící z mediálního boomu. Jinak ale normální borec

14. 11. 21. 42letý Valentino Rossi si nemohl vybrat ze svého pohledu symboličtější den pro konec v MotoGP. Součet čísel nedělního data se totiž rovná číslu 46. Právě to se stalo díky svému nositeli nejznámějším numerem v celém motorsportu.

Devět let ho na okruzích v královské kubatuře přímo potkával i Čech Karel Abraham. A o devítinásobném mistrovi světa z Itálie promluvil v rozhovoru.

Cítil jste po nedělní Grand Prix ve Valencii smutek kvůli tomu, že končí jedna velká éra?
Nevím, jestli jsem cítil smutek, nebo mi to bylo líto. Byl v MotoGP 26 let – pamatuju si ho úplně odmalička, protože zhruba v roce 1996 jsem začínal sledovat motorky, vnímat závody. Bral jsem to tedy tak, že je v seriálu pořád. A to je neskutečné. Uvědomuju si, že s Valentinovým koncem končí jedna velká éra. Za celou tu dobu se vedle něj vystřídalo spoustu skvělých legendárních jezdců. Valentino začal dřív a skončil později než oni. To je všeříkající.

Takže žádné větší emoce na vaší straně?
Je to jeho kariéra. Ale rozhodně to byl naprosto fenomenální závodník, který se zapsal napořád do historie motorsportu. To, že končí, je velký milník pro celé MotoGP. Úplně si ale nemyslím, že to bude mít nějaký zásadní dopad v tom ohledu, že by mnoho lidí přestalo závody sledovat. Ti, kteří fandili Valentinovi, budou fandit dál. Budou chodit na závody, možná i s tričky a vlaječkami s číslem 46. Už nebudou moct podporovat svého oblíbeného jezdce, ale určitě si najdou někoho jiného, komu zafandí. Třeba Francesca Bagnaiu (rovněž Ital), který pochází z Valentinovy školy. Druhá věc je ta, že Valentino bude mít od příštího roku v královské kubatuře svůj tým VR46 (doteď měl svoji stáj ve třídě Moto2, pozn. red.).

Není to tak, že by řekl: „Končím a už se na závodech nikdy neobjevím.“ Jsou takoví jezdci, ale Valentino mezi ně rozhodně patřit nebude.

Rossimu pomohl rozmach médií

Je pro vás Valentino G.O.A.T, tedy „greatest of all time“, nejlepší muž ve svém oboru všech dob?
Tohle bych nerad hodnotil. Nedá se to takto říct. Dřív byla jiná doba, jiné motorky… Ale ok. Řekněme, že chceme vyhodnotit nejlepšího jezdce mistrovství světa silničních motocyklů. Pokud se podíváme na posledních 26 let, asi můžeme říct, že je nejlepší ze všech. Spoustu jiných se do historie zapsalo skvělým způsobem – třeba Casey Stoner. Současný jezdec Marc Márquez možná i překoná počet Valentinových titulů (momentálně jich má osm), i když to uvidíme. Nicméně v minulosti tu byl závodník Giacomo Agostini, kterého za současných pravidel není možné překonat. Jezdil totiž ve dvou třídách najednou a získal celkem 15 titulů mistra světa.

Úplně si ale nemyslím, že to bude mít nějaký zásadní dopad v tom ohledu, že by mnoho lidí přestalo závody sledovat. Ti, kteří fandili Valentinovi, budou fandit dál. Budou chodit na závody, možná i s tričky a vlaječkami s číslem 46.

Tak tedy ne nejlepším jezdcem, ale největší legendou?
V moderní éře určitě a je třeba říct, že slovo legenda nespočívá jen v počtu titulů a vyhraných závodů. U něj toto slovo zahrnuje i fakt, že závodil v období, kdy se obrovským způsobem rozmohla média. A v poslední době i sociální sítě…

Myslíte to tak, že byl nejlepší v tom, kolik lidí ke svému sportu přilákal?
Přesně tak. Měl velkou výhodu v tom, že je velký showman. Tedy hlavně v minulosti byl. Když vyhrával, po každém úspěchu si přichystal něco svého. Měl vždycky nějakou svoji scénku, kterou pobavil. U něj to nebylo jen o závodech a lidé si říkali: „Valentino zase pojede brutálním způsobem. A co asi předvede potom?“

Těšilo mě, že můžu s někým takovým sdílet trať

Oslovil tedy svým jedinečným chováním zcela nové publikum?
Ano. Nevím, jaký byl nebo nebyl showman Agostini, ale on tohle nemohl udělat. Takové detaily se z MotoGP ani nevysílaly. A prostě Agostini nevisel všude možně po internetu, jako je tomu v případě Rossiho. Ale když se vrátím ke Stonerovi nebo Márquezovi – ti žádnou show nedělali a nedělají. Trochu se o to pokoušel Jorge Lorenzo, který po vyhraných závodech zapichoval na okruzích vlaječky „Lorenzo land“. Nicméně to lidé podle mě nevzali tak dobře, jako tomu bylo u Valentinových srandiček. V tom měl Valentino neskutečně navrch.

Na kterou Rossiho éru budete vzpomínat nejraději? Máte nějaké oblíbené souboje, rivality?
Těžko něco vypichovat, on takových ikonických soubojů měl mnoho. Lidé většinou přáli Valentinovi, ale samozřejmě se našli tací, kteří mu vyčítali, že druhého jezdce poškozuje. Vzpomínám třeba na souboje se Setem Gibernauem, s Caseym Stonerem – tam bylo spoustu předjetí, po kterých si Stoner stěžoval. Dokonce řekl, že Valentinovy ambice jsou větší než jeho talent. S Maxem Biaggim… Je spoustu soubojů, které ani nezmiňuji, protože si je ani pořádně nepamatuji. A to byly ty, když ještě působil ve třídě do 125 kubických centimetrů a „dvěstěpadesátkách“. Tehdy ještě jezdci nebrečeli, když se k nim přiblížil další jezdec, protože měli pořádnou kuráž. Souboje byly desetkrát vyhrocenější a ostřejší než dnes.

Když jste se v roce 2011 vyšvihl do královské kubatury MotoGP, říkal jste si něco jako „jo, teď budu jezdit na jedné trati s touto legendou“?
Hlavně jsem se samozřejmě soustředil na to, abych měl co nejlepší výsledky a pracoval na sobě. Ale ano. Byla to věc, ze které jsem měl radost, bylo to vzrušující. Těšilo mě, že můžu sdílet trať s takovýmto jezdcem. A navíc jsem začínal u týmu s motorkami Ducati, na kterých tehdy jezdil i Valentino. Závodili jsme za jednu značku a vzájemně jsme si mohli sdílet data. Mohl jsem se kdykoliv porovnat s Valentinem – a to bylo super.

Je spoustu soubojů, které ani nezmiňuji, protože si je ani pořádně nepamatuji. A to byly ty, když ještě působil ve třídě do 125 kubických centimetrů a ‚dvěstěpadesátkách‘. Tehdy ještě jezdci nebrečeli, když se k nim přiblížil další jezdec, protože měli pořádnou kuráž.

I díky tomu jste měl možnost Rossiho celkem dobře poznat. Jaký byl mimo světla reflektorů? Upustil od pózy showmana?
Póza mi přijde jako trochu ostré a nehezké slovo. Ale jasně – není ve skutečnosti takový, že by všude lítal, dělal ksichtíky a tak dále. Je to normální borec. Neřekl bych, že to je vyloženě extrovert, ale určitě ne introvert. Klasicky se pobaví, že se zeptá, jak se máš, ale nedělá u toho ty opičky, jaké zvláště v minulosti dělal na kameru.

Proč vydržel v MotoGP tak dlouho, když už před x lety dosáhl velkých a jedinečných věcí? Přece jenom leckoho nemusí bavit být 26 let v tom masivním kolotoči.
Někteří lidé spekulovali nad tím, jestli to nedělal jen kvůli penězům, kterých dostával stále hodně. Ale to si opravdu nemyslím. Životem Valentina jsou motorky. Když zrovna nebyl na závodech, byl na motorkách někde jinde. Je to přehnané, ale motorky jsou 100 procent jeho života. Kromě toho, že dlouho zajížděl dobré výsledky, ho tento sport neuvěřitelně bavil. Přestat závodit prostě nechtěl, stejně tak nechtěl opustit motocyklovou rodinu. Poslední dobou výsledky trochu odešly, ale jeho to stále bavilo. Proč by se tedy na to vykašlal? Každopádně svůj odchod delší dobu plánoval, spolu s tím bylo velmi pravděpodobné, že založí vlastní tým.

Mě spíš trošku zarazilo – i když jsem si na to odpověděl sám tím, jak Valentino miluje motorky –, že bylo období, kdy mohl jít do formule 1. Ale odmítl. Několikrát testoval s týmem Ferrari a je trochu překvapivé, že to nedopadlo. Protože se mohl stát druhým závodníkem, který by po Johnu Sarteesovi vyhrál v obou seriálech. Samozřejmě je velkou otázkou, co by pak ve formuli předvedl, ale mohla to být obrovská výzva.

V čem nejvíce Valentina Rossiho limitoval v posledních sezonách jeho vyšší věk?
Postupem času se nejen u závodníka v MotoGP mění úplně všechno. Stále jste plný sil, ale ne tak jako ve 30 letech. Fyzicky chtě nechtě jdete dolů, mění se i psychika. Reakční doba je také s přibývajícím věkem jinačí. Samozřejmě daleko více pocítíte každý pád – rekonvalescence zabere více času. To všechno dohromady znamená, že výsledky mohou upadat. Když děláte na absolutním vrcholu sport, kde rozhodují tisíciny vteřiny, je každý miniaturní rozdíl znát. Je celkem snadné, aby se z totálního top jezdce stal někdo, kdo sotva boduje.