Africký Hitler, řezník z Kampaly a poslední skotský král. Před 20 lety zemřel Idi Amin

Na rozdíl od Adolfa Hitlera, Josifa Stalina, Mao Ce-tunga či Pol Pota, u nichž se počty obětí uvádějí v milionech, je Idi Amin zodpovědný za stovky tisíc mrtvých. Ve 20. století ovšem existuje jen málo diktátorů, kteří byli podobně krutí jako on. Přitom začátky tohoto muže příliš nenasvědčovaly tomu, že by se z něj v budoucnu měl stát jeden z nejhorších vládců historie.

Přesné datum narození Idiho Amina není známo. Podle všeho se narodil kolem roku 1925 na severu Ugandy. Ještě jako dítě se společně s matkou přestěhoval do Kampaly, hlavního a zároveň největšího města země.

Ve 40. letech vstoupil do skupiny královských afrických střelců, což byla ugandská vojenská jednotka ve službách britské koruny. Sloužila k potlačování protikoloniálních rebelií v afrických zemích. Amin se tak aktivně podílel na brutálním násilí vůči Uganďanům, ale i dalším obyvatelům afrických zemí.

Spíš než inteligence patřila mezi jeho přednosti ctižádost, cílevědomost a fyzická zdatnost. Amin prakticky vůbec neuměl anglicky. Zato byl vysoký, mohutný a silný. Kromě jiného se věnoval boxu – býval šampionem Ugandy v těžké váze. Výborně mu šlo také ragby, což oceňovali i skotští koloniální vojáci. Jako člen armády byl pověstný svou razancí a krutostí na straně jedné, ale na straně druhé také vojenskou poslušností, což mu pomohlo k tomu, aby se prosadil.

Balada o „něžném obrovi“

Když Uganda v roce 1962 získala nezávislost na Velké Británii, Idi Amin se rychle dostal do čela generálního štábu. Uměle nakreslené hranice z pera tehdejších kolonizátorů ve východní Africe způsobily mnoho problémů. V regionu zuřily občanské války a nepokoje spojené s násilím byly na denním pořádku. Amin se v tomto zmatku stal smrtící zbraní tehdejšího ugandského vedení pro nastolení rovnováhy.

Roku 1966 první ugandský premiér Milton Obote provedl státní převrat a prohlásil se prezidentem. Krize vyvrcholila krvavým útokem ugandské armády pod vedením Amina na palác ugandského krále. O rok později vstoupila v platnost nová ústava, která zrušila království a Ugandu přeměnila v centralisticky řízený stát.

Moc Amina v armádě neustále sílila. Toho naplno využil v roce 1971, když zosnoval další puč, přičemž svrhl Oboteho a sám se stal prezidentem. Drtivá většina obyvatel i média, která o Aminovi psala jako o „něžném obrovi“, ho uvítala s nadšením. Zatímco autoritářský prezident Obote znervózňoval Spojené státy a spol. příklonem k socialismu, Idi Amin (alespoň na oko) v počátku vlády přislíbil prozápadní orientaci.

„Přísnost je dobrá, protože si vás pak lidé váží. Uganda je ale mírumilovná země, která neporušuje lidská práva,“ prohlašoval kdysi novopečený prezident. Navzdory zmíněným tvrzením začaly hned po nástupu Amina do funkce mizet tisíce lidí. Brutálně mučil a vyvražďoval především členy armády, kteří měli blízko k předešlému prezidentovi.

Opozice jako potrava pro krokodýly či hyeny

Kromě krvavé eliminace opozice pracoval také na budování kultu osobnosti. Amin sám sebe označoval pod různými tituly, například „Jeho Veličenstvo doživotní prezident“, „pán všeho tvorstva na souši i ve vodě“, „přemožitel Britského impéria“ či „král Skotska“. Od svých oponentů si však vysloužil další přezdívky – „řezník z Kampaly“ či „africký Hitler“.

Kromě vojáků začali mizet také soudci, novináři či intelektuálové. Jejich těla prý Amin prostřednictvím armády často předhazoval krokodýlům či hyenám, rovněž je nechával zakopávat do země nebo házet do Nilu.

Vzhledem k orientaci na východní socialistické země se v Ugandě brzy začala zhoršovat ekonomická situace. Idi Amin se proto rozhodl vytvořit obětního beránka, na něhož chtěl neuspokojivý vývoj hospodářství svést. Vybral si příslušníky indické menšiny, jejichž předky do Afriky převezli britští kolonialisté.

Během roku 1972 Amin vyhnal ze země desítky tisíc Indů. A jak své konání vysvětlil? Asiaty nařknul z daňových úniků a diskriminace černochů v podnikání. Indy, kteří v Ugandě do té doby vlastnili většinu velkých podniků, obvinil, že vykořisťují Afričany.

Nakonec dal Amin Asiatům 90 dnů na to, aby zemi opustili, samozřejmě bez jakékoliv náhrady zabaveného majetku. Indická menšina, jejíž zástupci se ve většině případů v Ugandě již narodili, po sobě musela zanechat své domovy, firmy i auta.

Tímto rozhodnutím však Amin uštědřil další obrovskou ránu ugandskému hospodářství. Ukázalo se totiž, že Afričané nebyli schopni podnikavé Indy ve vedení velkých společností nahradit. Část ugandské ekonomiky se zcela zhroutila.

Větším nepokojům však Idi Amin zabránil prostřednictvím strachu. Kritiky ugandského prezidenta totiž aktivně vyhledávaly tamní tajné služby. Mučení politických oponentů se u Amina stalo pověstným. Z mučíren v Kampale byl neustále slyšet křik.

Účast na teroristické akci v Entebbe

V roce 1976 nechal Amin na ugandském letišti ve městě Entebbe přistát letadlo, které předtím unesla skupina palestinských teroristů a německých radikálů. Šlo o let společnosti Air France z Tel Avivu do Paříže. Na palubě bylo více než 100 izraelských rukojmích. Idi Amin předstíral roli hlavního vyjednavače mezi Tel Avivem a teroristy.

Během jednání však byla naprosto evidentní jeho spřízněnost s teroristy. Izrael proto podnikl riskantní záchrannou akci pod názvem operace Entebbe. Speciální jednotce izraelské armády se nakonec povedlo zachránit 102 ze 106 rukojmích. Během akce zemřel velitel zásahové jednotky Jonatan Netanjahu – starší bratr současného izraelského premiéra.

K politickému pádu Amina došlo koncem 70. let. Ugandský krutovládce v té době definoval dalšího obětního beránka. Tentokrát ale nešlo o vnitřního nepřítele, nýbrž o vnějšího. V roce 1978 překročily jednotky ugandské armády hranice a napadly Tanzánii – svého jižního souseda. Invaze neměla de facto žádný legitimní důvod.

Debakl v opravdovém boji

Podle historiků se Amin napadením Tanzánie snažil odvést pozornost od domácích problémů. Rovněž se chtěl vypořádat s částí ugandské opozice, která na území Tanzánie působila, a to včetně exprezidenta Miltona Oboteho. Brzy se však ukázalo, že vojáci z ugandské armády sice měli bohaté zkušenosti s mučením a vražděním bezbranných civilistů, jenže v opravdovém boji na tom byli o poznání hůř.

Armáda Tanzánie byla mnohem lépe organizovaná. Válka skončila v roce 1979 drtivým vítězstvím Tanzánie. Konflikt vedl k dobytí Kampaly, ke kapitulaci Ugandy a svržení Amina, který nejdříve uprchl do Libye a nakonec se přesunul do Saúdské Arábie. Tam žil až do své smrti 16. srpna 2003, kdy mu mu bylo pravděpodobně 80 let.

Ugandu v roce 1980 znovu ovládl staronový prezident Obote. Nedokázal se ale vypořádat s chaosem, který způsobil jeho předchůdce. Během nevyhnutelné občanské války v 80. letech zemřely desítky tisíc Uganďanů. V roce 1985 Oboteho znovu svrhla armáda.

Od roku 1986 je prezidentem Ugandy Yoweri Museveni. Ten se v minulosti opakovaně snažil urovnat vztahy s indickou komunitou, vlivem čehož se několik tisíc Asiatů vrátilo zpět do země. I když je považován za novou generaci afrických vůdců, zároveň je kritizován za ústavní změny, které mu umožnily opakovaně znovu kandidovat na prezidentský post. V současnosti je Museveni u moci již déle než 37 let.