Revoluce musí být nenávist a zabíjení, říkal Che Guevara. Zarytý marxista zemřel před 55 lety

Che Guevara se narodil v argentinském městě Rosario v květnu roku 1928. V mládí jako student medicíny procestoval Jižní Ameriku. Byl častým svědkem obrovské chudoby či hladu, což tehdy trápilo velkou část tohoto světadílu. Guevara z bídy v Jižní Americe vinil USA i kapitalismus.

V roce 1953 odcestoval do Guatemaly, kde podporoval levicového politika a posléze také demokraticky zvoleného prezidenta Jacoba Árbenze. V té době už Guevara naplno zastával myšlenky Karla Marxe či Friedricha Engelse, četl ale i Leninovy a Stalinovy spisy. Proti USA se Guevara definitivně obrátil zády právě v Guatemale, když prezidenta Árbenze v roce 1954 za podpory CIA svrhla vojenská junta.

Guevara z Guatemaly utekl do Mexika. Tam se v polovině 50. let seznámil s Fidelem Castrem a jeho bratrem Raúlem. Ti ve středoamerické zemi pobývali poté, co 26. července 1953 vedli útok na kasárna Moncada v Santiagu de Cuba. Chtěli tím rozpoutat revoluci a svrhnout kubánský diktátorský režim – i v tomto případě podporovaný USA.

Útok byl však neúspěšný. Fidel Castro i se svým bratrem a dalšími vzbouřenci byli zatčeni. Castro při procesu odmítl obhájce a jako vystudovaný právník se hájil sám. Ve vězení si měl odsedět 15 let, byl však záhy propuštěn po vyhlášení amnestie a následně odletěl do Mexika.

Che Guevara se krátce po setkání s kubánskými revolucionáři připojil k Hnutí 26. července. Ozbrojený útok proti kubánskému režimu skupina naplánovala již v roce 1956. Tehdy vyplula na staré lodi z mexického Tuxpanu směrem na Kubu.

Výsadek 82 mužů měl připravit celou revoluci. Byl však záhy zpozorován a kubánská armáda na jeho likvidaci nasadila početné vojenské oddíly a letectvo. Akci přežilo z revolucionářů pouze 14 mužů včetně Fidela, Raúla i Guevary.

Karta se obrátila až v roce 1957. Pod vedením Fidela Castra se postupně vytvořila partyzánská ozbrojená skupina, která měla svoje centrum v těžko přístupných oblastech zalesněného pohoří Sierra Maestra. Hnutí bylo měsíc od měsíce silnější, zatímco režim kubánského diktátora Fulgencia Batisty naopak slábl.

Argentinský lékař se brzy mezi povstalci prosadil a Castro ho povýšil na druhého nejvyššího velitele. Che Guevara pak jakožto Castrova pravá ruka sehrál klíčovou roli ve dvouleté partyzánské kampani, která kubánskou vládu nakonec svrhla. Revoluce vyvrcholila 1. ledna 1959, kdy Batista opustil zemi, a Hnutí 26. července tak definitivně zvítězilo.

Stříleli jsme, střílíme a budeme střílet

K demokratizaci či reformám například v podobě svobody slova však na Kubě rozhodně nedošlo. Kuba se namísto k USA začala upínat k Sovětskému svazu. Guevara obdržel kubánské občanství a začal působit na různých postech v nové Castrově vládě.

Po revoluci se angažoval v masových popravách politických oponentů a dalších nepohodlných osob v havanské pevnosti La Cabaña. V této souvislosti je známý i jeho výrok, který Che Guevara pronesl při projevu v OSN v New Yorku: „Stříleli jsme, střílíme a budeme střílet, dokud to bude nutné.“

Podle některých historiků bylo v té době na Kubě popraveno denně 500 až 1 000 lidí, celkově pak desítky tisíc osob. Kromě chodu popravčích čet stál Guevara jako ředitel věznice i za prvními kubánskými koncentračními tábory, kam kromě disidentů zavíral také homosexuály.

V roce 1960 Che Guevara navštívil SSSR i jeho socialistické satelity, a to včetně Československa, kde podepsal dohodu o spolupráci obou zemí. Setkal se mimo jiné i s tehdejším prezidentem Antonínem Novotným.

Později se Che Guevara stal guvernérem kubánské národní banky a od roku 1961 také řídil ministerstvo průmyslu. Jako šéf tohoto rezortu se nadále snažil propagovat svou vizi „spravedlivé“ beztřídní společnosti. Jeho činnost vedla kromě jiného k rozvratu tamní ekonomiky, která byla založena především na zemědělství.

Rozpory s Fidelem Castrem

Guevara hrál také jednu z hlavních rolí při rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě v roce 1962. Spojené státy v důsledku toho vyhlásily blokádu Kuby, což mělo zabránit dopravení dalších raket na toto území. Šlo pravděpodobně o nejvíce vyhrocené období studené války, které mohlo eskalovat v jaderný konflikt.

V roce 1966 Guevara Kubu opustil, a to kvůli rozporům s Fidelem Castrem. Podle historiků se rozešli i v názorech na SSSR. Zatímco Che Guevara byl jakožto přesvědčený komunista nejspíš zklamaný ze sovětského vývoje, Castro od počátku ideologii komunismu spíš využíval pro získání moci a Sovětský svaz mu jako nepřítel USA byl vždy po ruce.

Guevara měl navíc ambice šířit guerillovou válku do dalších zemí světa, a to i mimo území Jižní Ameriky. „Věřím v ozbrojený boj jako jediné řešení, aby se bojující národy osvobodily,“ řekl kdysi. Známější Che Guevarův výrok však říká: „Revoluce musí být nenávist a zabíjení.“

Po několika měsících neúspěšných akcí v Kongu došel argentinský revolucionář k závěru, že nelze osvobodit zemi, která sama nebojuje. Che Guevara pak žil několik měsíců v Československu nedaleko od Prahy. Léčil si tam astma, jímž trpěl už od dětství. Právě to ho údajně přivedlo ke studiu medicíny.

Další zajímavost, která se pojí s Československem, je fakt, že ekonom Valtr Komárek působil v polovině 60. let na Kubě, aby dělal poradce Che Guevarovi. Komárek se přitom později podílel na přípravě ekonomických reforem pražského jara před srpnem 1968 a rovněž je považován za jednu z důležitých osob sametové revoluce v roce 1989.

„Když se stal ministrem (Guevara), dal si podmínku, že bude pracovat za dělnický plat. Na druhou stranu si vymínil, že bude mít neomezený příděl doutníků a kávy. Zkratkou byste ho zařadili jako nějakého francouzského intelektuála. Byl nesmírně sečtělý,“ vzpomínal Komárek na Guevaru.

Poprava v Bolívii a posmrtný odkaz

Po opuštění socialistického Československa chtěl el Che zorganizovat ozbrojenou revoluci v Bolívii. Tam nakonec strávil 11 měsíců. Šlo o beznadějný boj proti přesile, navíc s velmi slabou podporou místního obyvatelstva. Rovněž se prohluboval Guevarův problém s astmatem.

Dne 8. října roku 1967 ho při akci podporované CIA zajala bolivijská armáda. Podle svědků se tak stalo po udání některého z vesničanů, kteří Che Guevarovi a jeho skupině nosili potraviny. Muž, který proslul jako nemilosrdný popravčí, byl sám o den později popraven bolivijskými složkami. Bylo mu 39 let. Rozsudku smrti nezabránila ani CIA, která chtěla údajně Guevaru nejdříve vyslechnout.

O mnoho let později se ve veřejném prostoru objevily fotografie Che Guevarova mrtvého těla. Bolivijci revolucionáře prý po popravě omyli a vystavili jej v prádelně tamní nemocnice. Později mu uřízli ruce a jeho tělo tajně pohřbili ve Vallegrande. Guevarovy ostatky doputovaly na Kubu až v roce 1997. Pak byly pohřbeny s vojenskými poctami do speciálně postaveného mauzolea ve městě Santa Clara.

Pro některé levicové idealisty je Che Guevara i přes svoji neoddiskutovatelnou zásluhu na masových popravách dodnes populární ikonou revolucionáře. Inspiroval sympatizanty ozbrojených socialistických revolucí po celé Jižní Americe. I přes jeho hospodárnou a státnickou neschopnost, kterou naplno ukázal jako člen kubánské vlády, s ním souzní mnoho levicových aktivistů po celém světě.

Obzvlášť známá je pak Che Guevarova fotografie s názvem Guerrillero Heroico (hrdinný partyzán) pořízená v březnu roku 1960 fotografem Albertem Kordou. Obličej Guevary z tohoto snímku lidé dodnes nosí na tričkách, mikinách a dalších kusech oblečení. V zemích Jižní Ameriky pak lze tuto fotku vídat na zdích domů a dalších budov. Prestižní umělecká škola Maryland Institute College of Art snímek označila za „nejslavnější fotografii na světě“.