BLOG: Z deníku báby Almy, kočičí autistky se smyslem pro humor

Před třemi lety jsem se ujala báby Almy. Je to černá kočka z depozita, která ke mně přišla v hrozném stavu a kterou jsem dávala dohromady přes rok. Bába Alma se mi za to odvděčila spoustou situací, ze kterých se staly takřka legendární historky. V jejím případě jsou často o ho.ně. A to doslova.

Alma je autista. Alespoň to mi řekla veterinářka. Má za sebou nehezkou minulost, která jí dost poznamenala a projevuje se na jejím chování dodnes. Kupříkladu mazlení – Alma je velký mazel. Doslova se svému objektu momentálního zájmu snaží vetřít až pod kůži. Přitom „šlape zelí“ a protože kočkám nestříhám drápy, stává se z aktu lásky akt plný krve a slin (Alma vrní a u toho hrozně slintá). Jenže pak se něco stane. Něco v jejím mozečku přeskočí a během nanosekundy má objekt momentálního zájmu místo ruky krvavé cáry, dostane seřváno (a že bába umí řvát) a se syčením ne nepodobnému syčení kobry je ponechán svému zranění. A samozřejmě studu, protože určitě něco udělal špatně, i když za Boha nemůže přijít na to, co.

Kromě mazlícího teroru bába Alma vyniká ještě v blití. To provádí zásadně u mě v posteli a svému okolí přitom dá jasně najevo, že nechce být rušena. Pokud není v příhodnou chvíli k dispozici postel, spokojí se s nejvyšším dostupným místem, protože takové blitíčko z výšky, to má taky svou hodnotu. Zvětšuje se tak pole působnosti. Kromě těchto radostí umí být bába velmi potřebná v kuchyni, kde se v tu chvíli připravuje jídlo a to tak, že v tichosti přijde k mé noze, aby mě do ní mohla v případě potřeby kousnout, když si jí nevšimnu a šlápnu na ni. Musím říct, že se ze mě stává v kuchyni ninja, který ve snaze vyhnout se kočce často zakopne o vlastní nohu, rozlije všechno kolem sebe a ideálně u toho převrhne dózu s čímkoliv sypkým. Myslím, že s našim kuchyňským číslem bychom s Almou mohly vystupovat v kabaretu.

V čem je ovšem bába Alma opravdový velmistr, jsou její záchodové hrátky. Alma je vlivem věku a těžkého životního startu křehké stvoření, které ovšem klame tělem. Dokáže vyvinout velkou sílu, což se projevuje nejen ve chvílích, kdy trhá ruku či jinou člověčí končetinu na kusy, ale i ve chvílích, kdy se rozhodne, že po sobě na záchodě uklidí. Alma totiž miluje hrabání. A je v tom skutečně dobrá. A taky do toho dává všechno. Peletky z celulózy tak lítají vzduchem a s nimi i všechno ostatní. Takže se běžně stává, že v koupelně, kde je kočičí záchod umístěn, najdu kočičí bobek tu vedle záchodu, tu na kachličkách a tu přilepený na dveřích. Při úklidu její usilovné práce pak s láskou vzpomínám na doby, kdy dosáhly její schopnosti vrcholu a svými „výkony“ se stala legendou. Jeden takový legendární příběh už vstoupil do dějin a na jeho základě se mě členové rodiny při setkáních ptají, co mi kočky pos.aly tentokrát.

Tehdy jsem se vrátila po třinácti hodinách v terénu domů a nejvíc jsem se těšila na to, až si dám sprchu a natáhnu se na gauči. Alma měla tehdy své zagaučové období. Bylo to pár týdnů, co jsem ji doma měla a ona si usmyslela, že za gaučem se jí zatím líbí nejvíc a tak jsem jí to tam vybavila teplou dekou o velikosti tenisového kurtu, hračkami a miskami se žrádlem a vodou. Ten den mi už v předsíni něco řeklo, že s tou sprchou to nebude tak horké a tak jsem šla po pachové stopě, až jsem došla ke gauči. Za ním byla na dece Alma a vedle ní hromada jako od slona. Podle všeho dostala průjem. V pořádku, to se stane. Vzala jsem teda bábu Almu, postavila jsem ji kousek vedle gauče a jala se zneškodnit zdroj působivého aroma na dece. Celou jsem ji vzala do vany, podrobila ji důkladné sprše (deku, ne Almu) a protože byla o velikosti tenisového kurtu, nevyhnula jsem se vykapané cestičce směrem z vany k pračce u kuchyňské linky.

Naštěstí jsem byla velmi dobře vybavená dezinfekcí, takže jsem vytvořený potůček zneškodnila a při tom jsem zjistila, že zdrojů zápachů je přece jen víc. Po zevrubnému ohledání jsem zjistila, že jsem cestou z práce šlápla do ho.na. Nebylo tedy zbytí, procesem dezinfekce prošla i celá chodba. S dezinfekcí jsem následně pokračovala i za gaučem, kde jsem objevila šmouhy na zdi v příznačné barvě (každý umělec si své dílo musí podepsat), takže nic naplat, dezinfekcí musela projít i stěna. Mezitím si Mikeš řekl, že nesmí zůstat pozadu a vytvořil na záchodě působivou kreaci, do které pro lepší efekt zahrabal i lopatku. Byla jsem skutečně vděčná své prozíravosti za nákup zvýhodněného balení dezinfekce.

S pocitem dobře odvedené práce jsem vzala čistou deku a šla ubytovat bábu Almu, trpělivě čekající u gauče přesně na místě, kam jsem ji prve postavila. Když jsem ji zvedla a chtěla ji přemístit zpět na deku, všimla jsem si, že své vrcholné dílo nejen podepsala na stěně, ale že si do něj i sedla a dost možná i lehla. Nic naplat, bába Alma musela do vany. To se rozhodně neobešlo bez hororové scény, kdy Alma řvala, jako když jí na nože berou, zatínala mi drápy do všech dostupných míst a voda smíchaná s jejím veledílem a mou krví doslova létala po celé koupelně. Kdyby to někdo natočil a pak to pustil zpomaleně, myslím, že by to bylo velmi působivé. Stejně jako to, co udělala Alma, když jsem naznala, že už by mohla být čistá a vyndala ji z vany. Naprosto jistým a rozhodným krokem zamířila na písek a lehla si do něj.

Pamatuju si jako dnes svůj pocit bezradnosti následovaný utřením báby Almy do mého ručníku, protože i když byla od písku obalená jako řízek, bála jsem se, že mi to křehké a bezbranné stvoření nastydne. Já si pak přece vezmu nový ručník, ale hlavní je, udělat Almě pohodlí. Takže jsem ji vrátila na vydezinfikované teritorium za gaučem a k její spokojenosti naplnila všechny misky až po okraj. Na mě zatím trpělivě čekala koupelna, která mě takřka prosila o dávku řádné dezinfekce a to od stropu až po podlahu. Velmi ráda jsem jí vyhověla. Slunce opět vyšlo zpoza mraku a já se skvělým pocitem, jak dobře jsem to zvládla, zamířila pod sprchu. Bylo to báječné. Do chvíle, než jsem se utřela do ručníku, do kterého jsem před tím utřela Almu od písku a od ho.en. Hrdě přiznávám, že ten den jsem plakala.

Tagy: