Září s Laskavcem: „Starat se o opuštěné kočičky byl pro mne dar," říká přírodovědec Miroslav Bouška

Jsme hrdí, že vám můžeme představit naši spolupráci s projektem Laskavec, který sbírá příběhy dobrosrdečných lidí dělajících pro své okolí neobyčejné skutky. Mezi ně jde totiž zařadit i dobré duše, které obětují svůj čas i prostředky, aby pomohli těm, jež jim to mohou oplatit pouze vděčností - zvířatům.

Jsme hrdí, že vám můžeme představit naši spolupráci s projektem Laskavec, který sbírá příběhy dobrosrdečných lidí dělajících pro své okolí neobyčejné skutky. Mezi ně jde totiž zařadit i dobré duše, které obětují svůj čas i prostředky, aby pomohli těm, jež jim to mohou oplatit pouze vděčností - zvířatům.

V projektu ale můžete nominovat kohokoliv z vašeho okolí, o kom víte, že nezištně pomáhá a dělá tak svět lepším místem. Chovat se laskavě totiž není žádná samozřejmost. Na našem webu a Facebooku se tak můžete každý týden těšit na příběh jednoho Laskavce. Člověka, který se za svou pomoc zvířatům dočkal v hlasování od lidí největšího uznání.

Prvním z nich je vystudovaný přírodovědec a geolog Miroslav Bouška, který se i ve svém pokročilejším věku staral 20 let v pražských Kobylisích o opuštěné kočičky. Bez ohledu na to, jestli mrzlo nebo bylo úmorné vedro, každé ráno vstal a vydal se pomáhat.

Jak vnímáte nominaci Laskavec v porovnání s jinými lidmi, kteří pomáhají zvířatům?

Svoji nominaci na Laskavce vnímám spíše jako náhodu. Byl to výsledek článku paní redaktorky Kateřiny Mázdrové z Respektu, která mne každý den potkávala, když jsem u Kobyliské vozovny v Praze krmil toulavé kočičky. Oslovila mne, přišla k nám domů a vznikl rozhovor. Po jeho zveřejnění na něj přišlo několik set reakcí, včetně zahraničích. Lidé mi posílali vzkazy a kreslili srdíčka a kočičky. Zajímavé je, že první reakce na článek přišla od krajanů ze Spojených států, kteří si nechávají posílat elektronické předplatné časopisu. Díky časovému posunu se ozvali do redakce Respektu již po naší půlnoci a požádali je, aby mi předali poděkování za to, co dělám.

Na základě přečtení článku k nám domů zavítala i jedna slečna - Ester Nagyová. Děkovala mi osobně a přinesla nám granule a jiné dobroty pro kočičky. Dlouho jsme si povídali. Až později jsme s manželkou zjistili, že právě Ester mě nominovala na Laskavce. A členové nadace moji nominaci schválili. A reakce na samotnou nominaci Laskavce bylo také obrovské množství, třeba i na Facebooku. I moje vnučka Kamilka o ní psala se slovy „To je můj děda!“ Bylo to neuvěřitelné. Ani jsme na to množství kladných ohlasů všem nedokázali odpovědět nebo zareagovat.

Proč jste se o venkovní kočičky tak vytrvale a dlouho staral?

Příroda mne celý život pracovně živila a já si toho byl vědom. Jako geolog jsem byl často v terénu a pozoroval jsem přírodu, nejen sám, ale i se studenty na univerzitě. A umínil jsem si, ještě než jsem odešel na penzi, že bych to přírodě zase já měl nějak vrátit. Jednoho dne se mi postavil do cesty kocourek u polikliniky v Čumpelíkově ulici, kam jsem šel na rentgen. Měl tam pelíšek a upozornila mě na něj místní paní. A kocourek, jak mě viděl, tak se mohl zbláznit, utíkal ke mně, mazlili jsme se... Zkrátka si mě hned ochočil! Všichni v okolí mu říkali Čumpelík. A to byl můj osud.

Hned od druhého dne jsem za ním začal chodit, nosil mu jídlo a pamlsky. Ale než jsem k němu pěšky procházkou několik kilometrů ze svého bytu došel, tak jsem cestou potkal skupinky dalších kočiček. Byli jich víc než dvacet. Postupně jsem si je všechny vzal za své a na několika místech, kde se zdržovaly, jsem je krmil. Často i dvakrát denně, protože z jednoho krmení by se všechny pořádně nenajedly. To by bylo málo!

Miroslav Bouška

Laskavé skutky lze dělat v jakémkoliv věku. Pan Miroslav Bouška je toho důkazem!  Už dvacet let, každý den ráno i večer bez ohledu na počasí, v mrazu, za deště i veder, vyráží vystudovaný přírodovědec a geolog Miroslav Bouška na svoji trasu po pražských Kobylisích, aby se postaral o opuštěné a toulavé kočky. A nejen o ně. Denně nosí krmení a vodu ptákům a městské divoké zvěři. A to i přes značné zdravotní potíže. Přesto, že špatně chodí a téměř nevidí, podařilo se mu zachránit už několik generací koček. 

Jak vám péče o opuštěné kočičky změnila život? Co vám dala a co třeba vzala?

Dostal jsem tím spoustu radosti. Když mi ty kočičky běžely naproti, olizovaly mě, nechaly se hladit … To se nedá vypovědět slovy. Prostě dobrý pocit, že dělám něco užitečného, zvířátka jsem měl rád celý život. Pro mne to byl dar.

A co mi vzala? Čas. Volný čas, který jsem si chystal, že budu dělat své koníčky, třeba filatelii. Na to mi už prostě nezbyl čas, kočičky mi zabraly všechno volno, co jsem měl.

Co byste vzkázal lidem, že sami mohou pro své okolí udělat?

Nejen vzhledem ke kočičkám, ale když nastane suché období v roce, dávejte do misek vodu – pro ptáčky, ježečky, veverky ... to jsem vždy dělal taky. Teď už nemohu, ale dělá to za mne manželka.

Jak jste naložil s penězi, které jste obdržel v projektu Laskavec?

No, s výjimkou, že jsem své manželce koupil nový sporák, jsme všechny peníze „zkrmili“. Všechno jsme zase vrátili zvířátkům, kdy jsme za peníze nakoupili granule pro kočičky, ale také třeba slunečnicová semínka nebo pšenici pro ptáčky v zimě. Ten sporák si moje paní minimálně z půlky zasloužila! Za to, že jednak tolerovala, že jsem chodil za kočkama (smích) a druhak, že mi často připravovala balíčky krmení na cestu. Také za to, že nyní, když jsem oslepl a nemohu chodit, tak že ne sice v tom rozsahu, co jsem chodil já, ale alespoň 1-2krát týdně zajde na místa, kde jsem kočičky krmil.

Problém opuštěných koček přitom nejvíce řeší kastrace. Proto vznikl projekt Feliti kastruje, o kterém se dozvíte víc našem článku Feliti kastruje: Naděje pro kočičí tlapky.