Američané zírají na českého důchodce. Čipera válí na snowboardu i v posilovně

Před dvěma roky stál u pódia v korejském Pchjongčchangu, na stupních vítězů se před ním radovala dvojnásobná olympijská šampionka Ester Ledecká. Když Richard Kreibich uslyšel českou hymnu, úplně ho to sebralo. V slzách se otočil k synovi: „Justine, ona vyhrála na lyžích i na snowboardu. To je přece neskutečné. A víš co? Já to taky dokážu!“

Český emigrant v penzi už samozřejmě neměl olympijské ambice. Snil o tom, že by tyhle dvě disciplíny mohl ovládnout na Reno/Tahoe Senior Winter Games, které se každoročně pořádají v nevadských horách.

Neznám staršího snowboardistu, než jsem já. Jezdil prý jeden v Coloradu, bylo mu jednaosmdesát. Už prý ovšem nežije.

Zlatou medaili ze snowboardu tam vybojoval už dříve, na lyžích ovšem žádným přeborníkem nebyl. Ani se sedmi křížky na krku se nebál začít od nuly. Okamžitě koupil lyže a začal svědomitě trénovat. Letos v únoru se dočkal: Na populární akci pro sportovce starší padesáti let vyhrál ve své věkové kategorii jak závod snowboardistů, tak lyžařů. Jako Ester.

„Na lyžích je přitom v Americe i mezi sedmdesátníky a osmdesátníky veliká konkurence. I po osmdesátce tu chlapi jezdí jak diví. Na snowboardu to je něco jiného. Neznám staršího snowboardistu, než jsem já. Jezdil prý jeden v Coloradu, bylo mu jednaosmdesát. Už prý ovšem nežije.“

To Richard je ve svých letech jura. Nehledě na číhající osmdesátku ho najdete na Facebooku, Instagramu i YouTube. Ještě nedávno hrál inline hokej, na vyzvání pořád zvládne stojku – klidně i na jednom z vrcholů Yosemitského národního parku. Každé ráno zvedá sedmikilové činky, cvičí jógu, chodí po horách, prohání se na kole nebo bystřinou v kajaku. Pandemie ho sice obrala o docházení na milované argentinské tango a zumbu, kondici si ale ve zlých časech dokázal udržovat i doma.

„Našel jsem si, že Eiffelovka má 1665 schodů. U nás v baráku jich je do patra osmnáct. Tak jsem je zdolával nahoru dolů tak dlouho, až jsem měl v nohách porci jako na pařížské věži. Pokud má člověk motivaci, může sportovat kdykoliv a kdekoliv. To je můj recept na dlouhověkost – k tomu ještě zdravě jíst a udržovat si dobrou náladu. Já se podle toho snažím chovat. A mám pocit, jako bych byl letos oproti loňsku o rok mladší.“

Připouští, že pro Čechy může být jeho přístup nezvyklý. Každý rok se do své vlasti vrací, vždycky tu od seniorů slyší nářky, jak si v pětašedesáti připadají staří. On přitom právě v tomhle věku začal jezdit na snowboardu.

„Když je dobrý sníh, vyrážím na černou sjezdovku,“ popisuje zasněně. „Musíte být sebevědomý, dobře se hýbat. Já díky józe nejsem ztuhlý. Často vidím mladé kluky, kteří s prknem sedí na zemi a už nemůžou. Jak kolem nich jedu, zvedají palec, jako že dobrý.“

Ne že by ho to občas taky nebolelo. Je to jen pár let zpátky, co válel ve snowboardovém parku plném zábradlíček a skokánků. Na lanovce se smál jinochům, kteří mu tvrdili: „Pane, nám je třicet, na to už jsme staří.“ Nechápal jejich zdrženlivost. Je to přece takový adrenalin!

Jenže hned poté si při jednom skoku hrozně natloukl.

„Ztratil jsem rovnováhu, naklonil se dozadu, nohy mi vylítly nahoru. Spadnul jsem na pravé rameno, osm měsíců jsem pak byl špatný. Stejně jako při zranění druhého ramene, které jsem si přivodil pro změnu při sjezdu na BMX. To jsem jel dráhu se střední obtížností, všechny ty obrovské skoky a klopené zatáčky mě ohromně bavily. Mladí kluci si se mnou dělali společnou fotku. Prý: Hey, you´re still grinding! Pořád jste frajer! Jenže já si na skocích, které připomínají hrby velblouda, vzápětí šíleně nabil. Byly hned za sebou, musel jste mít rychlost, abyste je přelétnul. Já místo toho spadnul z výšky na hlínu tvrdou jak beton. Všude bylo plno krve, přesto se nedalo nic dělat; musel jsem o jedné ruce došlapat dva kilometry domů. Poučilo mě to – člověk by se asi v mém věku fakt neměl chovat jak blázen.“

To asi ne, jakmile však v sobě máte takovou kuráž a nezdolnost, stejně se brzy vrhnete do nového dobrodružství. Žádný sen není příliš troufalý.

Pro Richarda to platilo vždycky, i v těch dávno odvátých šedesátkách. Roku 1967 byl mladým tanečníkem Armádního uměleckého souboru, který zoufale toužil zmizet za železnou oponu. Dlouho nevěděl, jak to provést. Až mu hlavou kmitnul drzý nápad: Stane se krasobruslařem ve vídeňské lední revue. Úplně se pro to nadchnul.

Stačilo vyřešit detail: Naučit se bruslit. Vůbec to totiž neuměl.

Hned jak si koupil brusle, nechal se v nich vyfotit a obrázek poslal do Rakouska. Profíci měli za tři měsíce přijet do Prahy, nezbývalo tedy moc času. Richard dřel dnem i nocí, hodně mu pomohla taneční průprava. Jakmile skutečně dorazil slavný vídeňský ledový cirkus, dostalo se mu nečekané pochvaly: „Bruslíte dobře, herr Kreibich!“

Přesto to neklaplo. Dodali totiž: „Bohužel jste malý, my potřebujeme čahouny.“

Někdo jiný by to snad vzdal, Richard ne. Hlavně měl ale obrovské štěstí, jelikož si ho na ledě všiml český choreograf Boris Milec, umělecký ředitel malé lední revue ve Francii. Díky němu se v létě 1968 skutečně dostal na Západ.

Zatímco Československo sevřela srpnová okupace, nadšený Kreibich s krasobruslaři objížděl svět. Už tam zůstal. Nebylo to vždycky úplně jednoduché, nikdy však nezalitoval. Nakonec si ostatně vysloužil i ono vysněné vídeňské angažmá.

Mladí kluci si se mnou dělali společnou fotku. Prý: Hey, you´re still grinding! Pořád jste frajer!

S osmdesátkou na krku se to všechno zdá už strašně dávno. Kuráž ke kouskům, které by se leckomu zdály šílené, má v sobě ovšem stejnou jako před půl stoletím.

„Musím se stále hýbat. Jakmile nastane sezona, tak to střídám: Jeden den sjíždím svah na snowboardu, druhý na lyžích. Pět dnů v týdnu, bez výjimky. Fakt si teď připadám ještě víc fit, než jsem byl dřív. Pamatujete na moje vyprávění o stoupání na Eiffelovku? Příště chci zvládnout ještě o 1300 schodů víc – jako má mrakodrap Burdž Chalífa v Dubaji.“

Jeho přátelé nepochybují, že to i tentokrát dokáže. Přesně podle hesla, které má na triku: Never too old for gold. Na zlatou medaili nejste nikdy příliš starý. Ani na splněné sny.