Čankajšek se svou ženou a americkým generálem Josephem Warrenem Stilwellem Zdroj: Wikimedia Commons/volné dílo
Peking považuje Tchaj-wan za vzbouřeneckou provincii a odmítá uznat jeho samostatnost. Totéž ale platí ze strany Tchaj-wanu vůči komunistické Číně. Proč tento ostrov v jihovýchodní Asii sehrál tak důležitou roli v historii a dodnes budí diplomatické vášně?
Tchaj-wan pro Evropu objevili v roce 1544 Portugalci, kteří ho nazvali Ilha Formosa, tedy Krásný ostrov. Pod názvem Formosa se pak ostrov v následujících čtyřech staletích vyskytoval i na všech evropských mapách. Čínské dynastie hornatý ostrov velký jako Albánie a obydlený místními kmeny nikdy plně neovládaly a v roce 1895 ho navíc čínský císař po prohrané válce přenechal Japonsku, které ho kontrolovalo až do roku 1945.
Význam Tchaj-wanu ale prudce vzrostl po skončení druhé světové války. Právě sem se přes 160 kilometrů široký průliv, který odděluje ostrov od čínské pevniny, uchýlily zbytky poražených vládních vojsk Čínské republiky v čele s generalissimem Čankajškem následovaným nejméně dvěma miliony Číňanů. A zatímco na pevnině vyhlásili vítězní komunisté vedení „velkým kormidelníkem“ Mao Ce-tungem Čínskou lidovou republiku (1. října 1949), považuje se Tchaj-wan za faktického pokračovatele Čínské republiky, jež vznikla už v roce 1912 po sesazení posledního císaře dynastie Ming (1644–1911).
Dnešní podivnou schizofrenii čínské státnosti má na svědomí mnohaletá občanská válka, dočasně a neochotně přerušená bojem proti japonské invazi. V Čínské republice, kterou už v roce 1912 založil revolucionář a první čínský prezident Sunjatsen, se boje mezi komunisty z Komunistické strany Číny a nacionalisty ze strany Kuomintang rozhořely v roce 1927.
Čankajšek a Mao Ce-tung v roce 1945 Zdroj: Wikimedia Commons/volné dílo
Obě strany přitom byly původně spojenci podporovaní Sovětským svazem. Kuomintang, tedy Čínská národní strana, vytvořený Sunjatsenem, představoval pro Moskvu perspektivního partnera – ostatně v roce 1922 měla Komunistická strana Číny pouhou stovku členů a byla jen jednou z komunistických stran na území někdejší říše středu.
Tvrdý generál Čankajšek
Hlavní postavou Kuomintangu se po smrti Sunjatsena (1925) stal Ťiang Ťie-š', známý jako Čankajšek. Pragmatický a v mnohém bezohledný generál se tvrdě vypořádal s komunistickým křídlem Kuomintangu – jeho „bílému teroru“ padly podle hesla „raději omylem zabít tisíc nevinných než nechat jednoho komunistu utéct“ za oběť tisíce skutečných nebo domnělých komunistů. Karty byly rozdány – komunisté si založili v provincii Ťiang-si vlastní stát a Čankajšek mohl na spolupráci se Stalinem zapomenout.
Také Čankajšek byl stejně jako dnešní vedení v Pekingu posedlý myšlenkou „jedné Číny“. V cestě mu stáli nejen komunisté, ale i další generálové, kteří se odštěpili od Kuomintangu a založili si vlastní ministátečky. V roce 1931 navíc do Mandžuska vpadli Japonci, aby nakonec zaútočili i proti Šanghaji a Nankingu. Válka všech proti všem byla v plném proudu.
Generál Čankajšek na koni za praporečníkem (1931) Zdroj: Profimedia.cz
Čankajškovu Čínskou republiku podporovaly za války vojensky i ekonomicky Spojené státy, porážka Japonska ve válce v Pacifiku v létě 1945 ale znamenala oslabení této pomoci a zároveň posílení komunistů v Číně. Ti dostali od Sovětského svazu velké množství japonských zbraní zabavených v srpnu 1945 poražené Kuantungské armádě.
V červenci 1946 zahájil Čankajšek mohutnou ofenzivu proti komunistickým pozicím na severu Číny. I když komunisté byli hůř vyzbrojení a měli méně vojáků, byla to nízká morálka v řadách útočících jednotek Kuomintangu, co nakonec rozhodlo boj. Mao Ce-tung a jeho velitelé přešli do protiútoku a po několika kampaních v dubnu 1949 obsadili hlavní město Čínské republiky Nanking.
Provizorium, které trvá dodnes
Čankajškův následný ústup na Tchaj-wan měl být jen dočasným provizoriem – generál se myšlenky na znovuovládnutí celé Číny až do své smrti v roce 1975 nikdy nevzdal. Tchaj-wan ale z tohoto provizoria dlouho významně těžil. Mezinárodní společenství ho uznávalo jako jediného zástupce Čínské republiky, takže například až do roku 1971 v orgánech OSN včetně Rady bezpečnosti zasedal právě Kuomintang. Po Čankajškově smrti se stal prezidentem jeho syn Ťiang Ťing-kuo, s jehož přispěním se stal z Tchaj-wanu ekonomický tygr.
V zemi, která se neustále připravovala na invazi z pevninské Číny, byl nicméně až do roku 1988 v platnosti výjimečný stav, který povoloval jedinou politickou stranu – Kuomintang – a významně omezoval mnohá práva obyvatel ostrova. Spojené státy od korejské války Tchaj-wan vojensky podporovaly, ostrov pro ně – jak s oblibou pravidelně konstatoval tisk i v komunistickém Československu – byl jen další letadlovou lodí, napevno zakotvenou ve Filipínském moři.
