Barna: I nejlépe trénovaný fotbalista může v mexické výšce odpadnout. Češi musí hrát chytře
Je to obrovský problém, říká o nadmořské výšce v Mexiku, ve které budou bojovat čeští fotbalisté v rámci mistrovství světa, specialista na ortopedii, rehabilitaci a fyzikální medicínu Miloš Barna. Ví, o čem mluví. Má totiž osobní zkušenost s hraním fotbalu na vysoce položených místech právě v Mexiku. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, na co se hráči a realizační tým musí připravit. Varuje, že v těchto náročných podmínkách nemusí vydržet ani ti nejlépe trénovaní fotbalisté, a radí: „Rozhodovat bude každý detail, proto musíme využít naše hlavičkáře a hrát chytře.“
Pane doktore, jak se těšíte na mistrovství světa ve fotbale, kde se po 20 letech představí i Česká republika?
Já se těším hodně, jako fanoušek i jako bývalý lékař fotbalové reprezentace, kde jsem se zúčastnil EURO 2004 v Portugalsku. Skoro 25 let jsem působil ve vrcholové atletice i fotbalové Slavii, takže mě zajímá jak ta fanouškovská stránka, tak i ta odborná stránka z pozice lékaře, protože to tam nebude jednoduché.
Miloš Barna je uznávaným odborníkem v oblasti sportovní medicíny a komplexní péče o pohybový aparát. Je zakladatelem a hlavním lékařem prestižní pražské kliniky Barna Medical, která se specializuje na ortopedii a rehabilitaci. Během své kariéry působil jako lékař například u české fotbalové a atletické reprezentace. Zúčastnil se rovněž letních olympijských her v Sydney a Pekingu.
To jsem se chtěl zeptat, jaké to je z pozice lékaře, taková vrcholná akce? Užijete si třeba i sledování zápasů, nebo to je čistě o práci?
Obojí. Já jsem sám ten fotbal hrál do nějaké druhé dorostenecké ligy, takže vím, co ty hráče trošku čeká. A byl jsem na té druhé straně jako lékař, takže je to velká zodpovědnost, protože tam rozhoduje každý detail o tom, jaký může být výsledek díky každému jednotlivci, o kterého se člověk stará, který má nějaký problém - buď s interním zdravím, nebo se svalovým zraněním, nebo s kloubem atd.
Teď na mistrovství světa v USA, Mexiku a Kanadě se hodně řeší nadmořská výška, ve které bude český tým hrát. Začíná v Guadalajaře, což je přes 1500 metrů nad mořem, pak bude hrát v Atlantě, což je okolo 300 metrů nad mořem, a pak zpátky do Mexico City, kde je to přes 2200 metrů nad mořem. Dá se na tohle vůbec připravit? A jak to bude hráče omezovat?
Dá se na to připravit, ale ta situace je, jaká je, protože jsme postoupili na poslední chvíli. Díky tomu, že jsme vyhráli tu baráž, tak jsme se dostali jasný pokyn, kde budeme mít základní tábor, takže tohle jsme ovlivnit nemohli. Třeba Korejci, kteří už tam jsou zhruba 14 dní, mají svoji základnu přímo v Guadalajaře, kde proběhne ten zápas mezi námi a Jižní Koreou. Takže si myslím, že v tomhle mají proti nám trošku výhodu. My se můžeme snažit tuhle naši „nevýhodu“ v aklimatizaci nějakým způsobem nahradit asi kvalitnějším výkonem, lepším proměňováním šancí a chytřejším přístupem ke hře, protože tyhle věci dělají v té vysoké nadmořské výšce obrovský problém. Člověk se tam hrozně rychle zadýchá. Ty opakované sprinty - ne ten jeden sprint, ale ten čtvrtý, pátý, šestý sprint nazpátek představují větší problém ohledně regenerace, návratu té energie.
ČTĚTE TAKÉ: Fotbalová krása, emoce i poezie. Podívejte se na 10 nejlepších nominačních videí letošního MS
Spotřebovává se fosfokreatin a tím pádem ta energie už není taková. Tam budou rozhodovat drobné detaily, hlavně ke konci zápasu, v takové 70. až 90. minutě. Jak jsem říkal, to bude horší ventilace, bude míň energie, bude rychlejší svalová únava, horší koordinace pohybu. Hráči z toho můžou trpět i nějakou nevolností. Z mé zkušenosti by bylo dobré využít každé šance a potom hrát chytře takovým tím naším českým způsobem, ne hodně běhat, ale hrát chytře.
Takže říkáte, rychle dát dva góly a potom na údržbu…
To by bylo super a já si myslím, že tady fakt bude potřeba využít každé šance. Nemít v hlavě to, že máme tři šance a dáme jeden gól, ale z každé šance dát gól, využít té naší výškové převahy, protože tu oproti Korejcům máme. Co jsem se díval, tak je to asi 6-7 cm v průměru ten výškový rozdíl. My jsme v tomto ohledu asi pátí ze všech týmů na mistrovství světa, takže musíme využít Chorého, Součka a další naše hlavičkáře, dát góly a potom hrát prostě tak, jak se má, a šetřit síly na další zápasy. Protože ten přechod nazpátek – nejdříve do našeho centra, pak další zápas, který se hraje ve 300 metrech, ale za týden zase přesun do Mexico City, kde se hraje v 2200 metrech, to bude hrozně těžké.
Vy máte přímou zkušenost z Mexika. Byl jste tam jako lékař s atletickou reprezentací a zúčastnil jste se tam i lékařského fotbalového turnaje, takže můžete mluvit z vlastní zkušenosti.
Bylo to hrozně těžké. I když jsme hráli jenom mistrovství světa doktorů, a my jako Česká republika jsme pětinásobní mistři světa, z čehož mám velkou radost, nebylo to vůbec jednoduché. Vysoká nadmořská výška, vlhkost, málo kyslíku… Mělo to obrovské dopady. My sice nejsme tak trénovaní jako naši fotbalisté, nejsme profesionálové, ale to má vliv na každého člověka. Člověk se rychle zadýchá, najednou musí přemýšlet, jestli s tím hráčem do souboje jít, nebo ho nechat, v uvozovkách, někdy vyhrát. Každý hlavičkový souboj je náročný. I ta regenerace potom trvala skoro o půlku času déle. Člověk se zadýchal a měl pocit, že vůbec není trénovaný, že neudělá ani 10 kroků. Tak s tímhle podobným pocitem se určitě, i když asi v menší míře, budou setkávat i fotbalisté.
Čtěte také
Je třeba nějak více sledovat zdravotní stav a výkony sportovců, když jde o takto náročné podmínky?
My jsme takhle jezdili s atletickou reprezentací šest let do Potchefstroomu (město v Jihoafrické republice), kde je nadmořská výška 1600 metrů a tam jsme připravovali atlety z celého světa na vrchol sezóny. Člověk tak měl šanci vidět ty aklimatizační změny, co to dělá s dechem, s tepovou frekvencí, jak vypadá psychika toho člověka, jak rychle nastupuje únava. A bude potřeba sledovat každý detail, to znamená ráno tepová frekvence, pocit žízně - hodně klást důraz na pitný režim, kvalita spánku, dobrá regenerace, to budou takové základy. Takže sledovat tyto změny a být připravený na to, že ten hráč, který, i když je v základu a je dobře trénovaný, tak v 60., 70. minutě může odpadnout.
A může se třeba stát, že hráč, který by normálně nastoupil v základní sestavě, po příletu do Guadalajary nebo Mexico City se u něj projeví nějaké zdravotní obtíže právě spojené s nadmořskou výškou a nebude moci nastoupit od začátku?
Na to se musí dle mého názoru a zkušeností hodně myslet, protože to není jenom o tom, jak je hráč trénovaný a jak hraje. Aklimatizační změna byla minimální, protože nešlo trénovat v téhle nadmořské výšce. Ta nadmořská výška je obrovský problém. Potom ta únava z cestování, změna času, jiná vlhkost, atd. Do toho klimatizace. Klidně si ti hráči s sebou mohou přivézt nějakou virózu, nějaký nedoléčený kašel. A to jsou takové drobnosti, třeba drobné teploty, které mohou mít vliv potom na ten celkový výkon.
Může se to projevit hned v prvním zápase a potom je potřeba, aby ti trenéři, ten celý realizační tým, byli připraveni na to mít v záloze náhradníka. A i podle toho, jak se vyvíjí ten zápas, jak důležitý bude ten druhý, třetí zápas, o co půjde, tak podle toho ty hráče na to hřiště posílat a takhle se jim věnovat. Podle mého názoru tam musí být maximální péče. Každý detail se musí sledovat nejen v průběhu zápasu nebo po zápase, ale během celé přípravy v tom centru, kde budou naši hráči.
Takže oproti třeba EURO 2004 v Portugalsku, kde jste byl, to bude pro lékaře a celý realizační tým velký rozdíl…
Já jim to vůbec nezávidím, protože my s tím nemáme takové zkušenosti. Většinou máme informace, které sbíráme z různých studií nebo od lidí, kteří už tam byli. Jsou to cyklisté, atleté atd. Máme spolupracující týmy a je to dobré mít více informací. Ale tam se může přihodit cokoliv. Takže tam je dle mého názoru důležité vypracovat jednoduchý seznam těch důležitých věcí, jako je ranní tepová frekvence, barva a hustota moči, saturace kyslíku, různá únava svalová, bolesti hlavy, nevolnosti a takové věci. Vypracovat každý den tabulku všech hráčů a sledovat ty drobné změny, které potom mohou mít vliv na to, jak dopadneme celkově. I se zajíci se počítají až po honu, tu práci celého realizačního týmu vůbec nezávidím.
My se teď bavíme o výkonu, ale může být v souvislosti s tou nadmořskou výškou a častými přelety spojena i vyšší pravděpodobnost nějakého zranění, třeba svalového?
Tak většinou není úměra mezi nadmořskou výškou a svalovým zraněním. Ono to souvisí s tím, o čem jsem mluvil - že dochází ke svalové únavě. Ten sval jde rychleji do křeče, rychleji jde do svalové únavy, snižuje se pH toho svalu a tím pádem se zvyšuje riziko špatné koordinace, svalové kontroly, svalového spasmu a hrozí natržení svalu.
Čtěte také
Takže je hrozně důležitá co nejrychlejší péče po návratu do tréninkového centra. Musí tam být maximální snaha o uvolnění svalů, prokrvení, snížení zakyselení toho svalu a znovu příprava na zátěž, dostatečný přísun energie, tedy svalového glykogenu, aby se zregeneroval a znovu byl připraven k zátěži. To znamená určitý přísun minerálů, kvalitní pitný režim a dostatečná hladina železa. Sleduje se ferritin, kreatinfosfát. To jsou takové důležité věci, které mají obrovský vliv na to, jak ten hráč dopadne. To riziko je určitě větší díky těm faktorům, ne přímo kvůli nadmořské výšce.
To cestování a celkově náročný režim nemá jenom český tým, to čeká více týmů. K tomu spousta hráčů odehrála extrémní porci zápasů už během sezóny. Myslíte si, že při této kombinaci uvidíme na letošním mistrovství světa celkově více zranění?
Hrála se Liga národů, Liga mistrů… Prostě dlouhá sezóna v celé Evropě. Takže jsem sám zvědavý, jak to dopadne. Zvlášť s ohledem na to cestování. Mexiko, Kanada a USA – tři státy, úplně jiné podmínky, hrozně velká vzdálenost, plus ne úplně ideální podmínky pro všechny týmy. Takže tady bude hrát roli každá maličkost.
Zároveň jsem fakt zvědavý, kdo to vyhraje. Podle nějakého matematického vzorce jsem četl, že to bude Holandsko.
Že by Holanďané byli nejlépe aklimatizovaní?
Nejde jen o to. Hodně se mluví o Francii, Španělsku, Portugalsku, Anglii, ale myslím si, že obrovskou šanci mají i Brazílie, Mexiko nebo ty státy, které jsou na ty podmínky zvyklé. A jsem zvědavý i na náš tým, který ty podmínky pro maximální výkon naopak příliš dobré nemá.
Když se takhle během vrcholného šampionátu zraní hráč a jedná se o nějaké lehčí zranění, ne třeba frakturu, jak složité je dát ho během toho našlapaného programu na mistrovství světa nebo mistrovství Evropy rychle zpátky dohromady, aby mohl ještě v turnaji pokračovat?
Kolikrát je to obrovský problém. Důležité je znát toho hráče už delší dobu. To znamená, jaké problémy měl, s čím se kdy léčil a být na to připraven. To je jedna věc. Další je zkušenost v oblasti rychlé pomoci, říkám tomu „Erste Hilfe“. Takže co nejrychleji pracovat s tím svalem. Nezůstat jen u toho, že mu dáme prášek, namažeme a necháme ho v klidu, ale podpořit tu optimalizaci fyziologie zánětu, to znamená hojení. Zánět rovná se hojení. Já s sebou většinou vozím svůj ultrazvuk. Člověk už má zkušenosti a dokáže rozeznat, jestli je ten sval natažený nebo natržený. To znamená velikost rozsahu poranění, místo poranění, jestli se to stalo poprvé nebo opakovaně, důležitost zápasu, velikost toho hráče. Někdo je takový, že má snížený práh bolesti, někdo naopak jde i přes bolest. A všechny tyhle faktory si musí člověk dát dohromady. Musí si pak sednout trenér, kondiční trenér, lékař, fyzioterapeut a probrat důležitost zápasu, kolik máme bodů, jak je ten hráč důležitý, jestli je za něj náhrada, jestli ho budeme potřebovat na další zápas a raději ho necháme ještě několik dní doléčit… Všechny tyto faktory vycházejí z nějakých odborných zkušeností, osobních zkušeností a dobré spolupráce celého týmu. Ta důvěra mezi trenérem, lékařem, fyzioterapeutem a samotným hráčem musí být úplně stoprocentní.
Předpokládám, že na vrcholovém turnaji chce každý hráč hrát za všech okolností, ale někdy třeba právě lékařský tým dospěje k názoru, že by to bylo příliš nebezpečné. Jak se tomu hráči vysvětluje, že by si měl ještě odpočinout, když on hrát chce a je přesvědčený, že ho to zranění nebude omezovat?
Jak jste říkal, je to těžké. Zvlášť když jde kolikrát o hráče, který je třeba na hraně základní sestavy a hraje i o smlouvu v klubu nebo má šanci si udělat jméno a jít někam do zahraničí. To, závažnost zranění i to, kolik zápasů ještě zbývá, pak musíte otevřeně probrat jak se samotným hráčem, tak realizačním týmem. Rozhodnutí tomu hráči většinou oznámí trenér. Když mají všichni ti lidé mezi sebou optimální vztahy, tak to většinou problém nebývá. Ale mohou být tlaky okolí, například od agentů a tam už člověk musí mít cit na to, co říkat, jak to říkat a musí jasně a důrazně vysvětlit, co je pro toho hráče důležité.
Řešil jste na vrcholné sportovní akci nějaký složitý zdravotní problém u sportovce?
Třeba na mistrovství světa v atletice jsme měli šanci na medaili ve štafetě a jeden z těch běžců chtěl jít i na individuální závod, ale hrozilo tam riziko, protože přijel ještě nedoléčený.
Čtěte také
To platí i u fotbalu. Člověk musí nabrat vlastní zkušenosti, musí o tom zranění něco vědět, o tom, jaký ten typ hráče je a dát to do kontextu - jestli to je jeden zápas, turnaj nebo finále mistrovství světa. Důležité je určit, kdy toho hráče nasadit. Kolikrát vidím dilema, že ten hráč je zraněný, není doléčený a nasadí ho až po půli. To podle mě není úplně ideální, protože vy nevíte, jestli vydrží pět nebo deset minut. Já osobně bych toho hráče vždycky dal od začátku, aby byla šance ho ještě vystřídat
Hlavně u takových zranění, jako je lýtko nebo opakované natržení svalu, a je to čerstvé, třeba deset nebo čtrnáct dní, tak tam to riziko je obrovské. A když už budete mít vyčerpaná střídání, tak hrajete v deseti. O takových věcech se musí lékař a trenér bavit dennodenně
A stávají se i situace, kdy trenér neposlechne lékaře, který třeba řekne, že ten hráč by neměl být nasazen, měl by si odpočinout, ale pro trenéra je to tak důležité, že podstoupí riziko a stejně tam pošle i nedoléčeného hráče?
I s tím se setkáváme. Záleží jak na důvěře, tak třeba smlouvě toho trenéra. Jestli se jedná o reprezentaci nebo klub, na jak dlouho ji má, jak moc jde o výsledek – jestli je to třeba finále Ligy mistrů nebo finále mistrovství světa a i ten hráč hrát chce. To riziko musí zvážit všichni. Ani já tomu trenérovi nikdy nedám stoprocentní záruku, protože objektivní testy na takové akci člověk udělat nemůže. Nemá na to tolik času a musí trošku vařit z těch svých zkušeností a vědět aspoň procentuální šanci, aby trenér mohl kalkulovat. Ale ta informace musí být co nejpřesnější. Pak už za to zodpovídá jak ten trenér, tak ten samotný hráč. Lékař může říct, že to nedoporučuje, ale je na trošku nižším stupínku.
Vy sám jste zmínil, že kromě mistrovství Evropy ve fotbale jste byl i u reprezentace atletiky, byl jste na olympijských hrách. Dokázal byste říct, která z těch vrcholných akcí byla pro vás nejemotivnější?
Asi EURO 2004. Sám jsem fotbal hrál a tehdy mi bylo 34, takže jsem se považoval za mladého lékaře. Neměl jsem takové zkušenosti, jako mám teď, ale v té době jsem se už hodně naučil sám. Byl jsem tehdy součástí jednoho z nejlepších týmů v historii Československa a České republiky. Měl jsem pocit, že patřím mezi ně, ti kluci mě měli rádi, měl jsem pocit, že jim pomáhám a byl to neskutečný zážitek. Jako malý kluk jsem viděl v televizi mistrovství světa 1962 v Chile, kde jsme získali stříbrnou medaili. A pak jste najednou součástí takového velkého týmu s hráči jako Koller, Nedvěd, Baroš, Šmicer, Poborský, Jankulovski, Ujfaluši.
Čtěte také
Měsíc jsem strávil v Liverpoolu, kde to bylo pro mě taky něco neskutečného. Ti kluci mě vzali mezi sebe. V té době byl Steven Gerrard kapitánem, trénoval je Benitez a já jsem tam mohl léčit hráče a byl jsem tak součástí toho týmu.
Další velký zážitek byla olympiáda v Pekingu, kde Bára Špotáková posledním pokusem přehodila Rusku Abakumovovou, to bylo taky něco neskutečného. Ale každá taková akce, když jsem byl s těmi sportovci a měl jsem pocit, že jsem jim pomohl z hlediska výkonu jako tehdy Vláďovi Šmicerovi nebo Milanu Barošovi a mohli hrát, tak to je to nejhezčí, co člověk může jako fanoušek i jako lékař zažít.
V poslední době se ještě hodně řeší enormní porce zápasů, kterou musí odehrát ti nejvytíženější hráči v evropských ligách. Mnozí z nich minulé léto odehráli mistrovství světa klubů, letos budou na mistrovství světa. Krátce po něm už zase začíná klubová sezóna předkoly evropských pohárů. Mnozí hráči si skoro neodpočinou, ta zátěž se neustále zvyšuje. Je s tím medicína ještě schopná něco dělat, nebo už se zákonitě musí narazit na nějaké limity lidského těla?
Víte sám, že se ten sport dneska posunul někam jinam, a to i z hlediska dynamiky a síly. Je rychlejší, silovější. Na druhé straně i péče o ty fotbalisty nebo sportovce celkově je dneska modernější. Jsou lepší přístroje, lepší regenerace, ale hranice jsou.
Já si myslím, že většina fanoušků má ráda výkony, nemá ráda jenom počty zápasů, protože když si namlsáte kvalitním fotbalem, jako když hrál Bayern Mnichov a Paris Saint-Germain, vidíte tolik gólů, tak vás potom nebaví sledovat zápas, kde ty hvězdy nejsou, hraje se jenom od šestnáctky k šestnáctce a jsou tam dvě střely za zápas. Chcete vidět ty nejlepší hráče a chcete, aby byli zdraví. Myslím, že ta zátěž pro tělo je dneska obrovská, zranění se kumulují a ti hráči nejsou stroje. Po tom mistrovství potřebují čas na regeneraci, dobrou přípravu a kondiční trénink, aby znovu podávali ty výkony.
Třeba Messi nebo Ronaldo se tomuhle tomu trošku vymykají a stále si drží výkonnost na vysoké úrovni. Pokud ale vydrží trend, kdy se počet zápasů pořád zvyšuje, myslíte si, že se i životnost profesionálního fotbalisty bude snižovat?
Oni jsou takové výjimky. Hlavně jsou oba útočníci, takže hráči, kteří moc nebrání. I když jsou hodně faulovaní, tak měli štěstí a vyhnula se jim vážná zranění. Také věnují hodně času a peněz speciální regeneraci, mají svoje týmy, což je také obrovské plus. Dělají to i nejlepší hráči NBA, že regeneraci věnují ještě třikrát více času než tréninku. Proto jsou schopní udržet se na téhle úrovni – jednak jde o výdělek a také je to baví, je to jejich život. Ale tohle je potřeba přenést i do našich podmínek, jak z ekonomického, tak odborného hlediska, aby tu možnost měli i hráči u nás a mohli být vzorem pro naše děti, protože sport do budoucna takovou vizi moc nemá.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Český fotbal stoupá, říká Hajný. Obránce Rosa zhodnotil šance na postup ze skupiny
Alexandr pracuje na Primě už od roku 2013. Během té doby prošel redaktorskými a posléze editorskými pozicemi jak v televizním, tak on-line zpravodajství.
