Rekonstrukce atentátu na Reinharda Heydricha
„Kdyby mi někdo přinesl scénář, kde po měsících příprav selže v klíčové vteřině zbraň, vyhodil bych ho,“ tvrdil Jiří Sequens. V případě filmu Atentát, který vznikl v roce 1964 a ukázal osudový čin Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka, ale stejnou zápletku napsal sám život. Stačilo přitom málo a kultovní snímek by vůbec nevznikl.
Psal se rok 1959, když Jiří Sequens spolu s Kamilem Pixou a Miloslavem Fáberou přinesl na Barrandov scénář s názvem Operace Kanibal. Tedy příběh, který dnes známe právě pod názvem Atentát. Nostalgický seriál o Hříšných lidech i kontroverzního majora Zemana měl teprve před sebou, na svém kontě měl ale akční snímky Větrná hora o divokém poválečném pohraničí a Neporažení o vojenské jednotce, která se odmítne vzdát při obsazování republiky. Bylo o něm známo, že byl puntičkář, na téma Atentátu se proto pečlivě připravoval. Vypravil se do Mnichova a na utajené adrese vypátral Ottu Strassera, muže, který byl u vzestupu Hitlera k moci. Pomocného režiséra Otu Fuku poslal do zahraničních archivů, aby prozkoumal takzvané „training reports“ – osobní materiály Gabčíka s Kubišem a dalších parašutistů z výcviku ve Skotsku. Sám dopodrobna pročetl poválečný výslech zrádce Karla Čurdy i hasičů, kteří se snažili hrdiny vyplavit z krypty kostela.
Ve filmu měli parašutisty ztvárnit František Peterka, Zdeněk Řehoř, ale i tři Vladimírové – Ráž, Pucholt a Brabec. Neměl chybět ani Jan Tříska jako mladý Víťa. No a návrh nejpřekvapivější – s rolí zrádce Čurdy máme spojeného Josefa Vinkláře. Režisér přitom nejprve chtěl, aby se jako muž, který nevydržel a selhal, objevil před kamerou Vladimír Menšík.
Se scénářem ale na Barrandově pohořel. Vedení požadovalo, aby do děje zapojil i komunistický odboj. Sequens, ačkoli sám straník, to rezolutně odmítl a scénář šel na pět let k ledu. V roce 1964 byla už situace jiná. Tehdy tvůrci mohli o spolupráci požádat nejen armádu, ale i válečné veterány z Anglie, ze kterých někteří ještě před několika lety byli v komunistickém vězení. V barrandovských ateliérech vyrostla přesná kopie interiéru kostela v Resslově ulici a režisér s kameramanem Rudolfem Miličem osobně prakem a puškou vytvářeli díry po kulkách ve zdech. „Jiří Sequens tím tématem žil naplno, dokonce, když jsme točili scénu, kdy po nás Němci střílejí a ze stropu padají kousky zdiva, tak na mě jako Opálku a Rudlu Jelínka jako Kubiše skutečně pouštěl kusy cihel. Věděl, že ani jeden z nás neřekne ani slovo, i kdyby nám to mělo spadnout na hlavu,“ vzpomínal Radoslav Brzobohatý.
Radoslav Brzobohatý v rozstřílené stavbě kostela postavené na Barrandově. Zdroj: Sbírka Jaroslava Spěváčka
Velký otazník visel nad tím, kdo ztvární samotného protektora Heydricha. Nakonec štáb našel herce divadla v Lipsku Siegfrieda Loydu. „Jeho obrovskou nevýhodou bylo, že šlo o nesmírně hodného člověka, měl dvě děti a manželku, kteří za ním přijížděli na plac a dostat z něj výraz nacistické bestie nebylo pro mě vůbec jednoduché,“ přiznal po letech režisér.
A opět režisérovo puntičkářství – v okolí Panenských Břežan zpovídal lidi, kteří na místním zámečku za války pracovali jako zahradníci, kuchařky nebo uklízečky. Zjistil, že Heydrich od nich nevyžadoval žádné zdravení ani poklony, tvářil se, jako by Češi pro něj neexistovali. Zvukaři pro změnu putovali až do Moskvy, aby do jedné jediné scény zachytili originální pravoslavný chór. Pro obléhání kostela štáb uzavřel Resslovu ulici od Karlova náměstí ž k Vltavě včetně bočních ulic, aby do nich mohl rozestavět vozy a vojáky podle autentických fotek z archivu pražského gestapa. Na okno krypty nechal architekt Karel Lier přimontovat deseticentimetrovou falešnou zeď, aby do ní mohli filmaři pálit z protějších domů a nepoškodili tu opravdovou.
Falešná zeď kostela, do které se střílelo tak, aby se nepoškodil kostel. Zdroj: Sbírka Jaroslava Spěváčka
Skutečným rizikem bylo natáčení seskoků. Dělali je skuteční výsadkáři, které balón vynesl do půlkilometrové výšky. Osvětlovači ale proti nim namířili silná světla, a tak do poslední chvíle netušili, jestli je zmrzlé pole pod nimi dvacet nebo už jen pět metrů. Naštěstí se nikomu nic nestalo.
Režisér předehrává Ladislavu Mrkvičkovi klíčový záběr celého filmu. Zdroj: Sbírka Jaroslava Spěváčka
Ale i herci si „užili“ své. Kryptu musela zaplavit voda. Natáčelo se proto v hostivařských ateliérech, protože ty na Barrandově byly podsklepené a mohly by se tíhou vody propadnout. Štáb na sebe navlékl rybářské obleky a brodil se ledovou vodou. Herci samotní riskovali zápal plic. „Když se přerušilo natáčení, tak se muselo čekat, až se kostýmy usuší nebo pak naopak musely být pořád mokré a když jsme přišli další den, tak jsme se museli předem znovu namočit,“ vybavoval si Ladislav Mrkvička.
Kameraman Rudolf Milíč při natáčení v zaplavené kopii krypty v hostivařských ateliérech. Zdroj: Sbírka Jaroslava Spěváčka
Autentičnost filmu ocenili v kinech nejen běžní diváci, ale třeba i skutečný veterán z Anglie Rudolf Krzák. Jeden z šéfů výcviku západních parašutistů se původně bál zkreslení obrazu našich hrdinů. Ostatně sám strávil po komunistickém převratu několik let ve vězení. Po premiéře ale Krzák režisérovi napsal, že film je „poctivě udělaný i směrem k parašutistům.“
Výcvik parašutistů dal zabrat i jejich filmovým představitelům. Zdroj: Sbírka Jaroslava Spěváčka
Nečekaný zážitek přinesla jedna z evropských projekcí – na naší ambasádě v Norsku. Tam dorazila vdova po Heydrichovi a podle Josefa Vinkláře prohlásila, že „film je hrubou pomluvou jejího manžela, neuvěřitelně kultivovaného, vzdělaného a jemného člověka.“
Dobový plakát k československé premiéře filmu s podtitulem Balada o hrdinství a zradě. Zdroj: Sbírka Jaroslava Spěváčka
Po letech překvapil ohlas Atentátu jednu z hlavních hvězd – Radoslava Brzobohatého. Při návštěvě londýnského archivu ho provázel osobně jeho ředitel a prohlásil, že kromě filmů amerických, francouzských nebo německých uchovává i několik československých. „Z krabice pak vytáhl Atentát a prohlásil, že ho považuje za jeden z nejlepších válečných filmů, které na světě kdo kdy natočil. Tak to mi šly slzy do očí.“
Atentát měl úspěch i v cizině. Řečtí producenti proto nabídli Sequensovi, aby vyrobil podobný válečný film u nich, na jihu Evropy. Režisér se skutečně odstěhoval do Atén, kde natočil s česko-řeckým týmem Epitaf pro přátele a nepřátele. Milostné drama z doby posledních bojů o Berlín. Snímek se ale u nás nepromítal, producenti v době, kdy se měl osadit českými titulky, několikanásobně zvedli cenu, a do Československa se tak nikdy nedostal.
A ještě jednu dohru slavný film měl. Sequens marně protestoval, když u nás stejné téma točili v roce 1975 Američané v hollywoodském stylu pod názvem Operace Daybreak. V tomto filmu se objevil vedle českých herců (Jiřího Krampola, Josefa Abrháma, Vítězslava Jandáka či Josefa Laufera) jako zrádce Čurda Martin Shaw, který se krátce nato proslavil jako Doyle v seriálu Profesionálové. Vedení Barrandova ale hlavně z finančních důvodů umožnilo, aby se film v Československu natočil. K historické přesnosti má přitom americký snímek opravdu hodně daleko. Parašutisté na Heydricha zaútočí na smíchovském nábřeží, v záběrech se objevují moderní auta a pouliční lampy, řídící důstojník v Anglii vysvětluje československým výsadkářům, že existuje Protektorát Čechy a Morava, Heydricha doprovází na cestách do úřadu obrněný vůz a atentát se podaří jen proto, že protektor toho dne spěchá a své doprovodné koloně ujede. Režiséra Sequense tak mohlo do konce života hřát, že jeho původní Atentát sloužil i v samotném památníku obětem heydrichiády pod kostelem v Resslově ulici jako téměř dokumentární doklad o statečnosti Čechoslováků a těch, kteří jim pomáhali.
