Karin Lednická, autorka románové kroniky Šikmý kostel Zdroj: Kateřina Rusňáková
„Vzteku, jaký teď prožívají obyvatelé Karviné, rozumím,“ soucítí s Karvinskem Karin Lednická, autorka románové kroniky Šikmý kostel, která je aktuálně jednou z nejprodávanějších českých knih. Děj románu se odehrává v Karviné v letech 1894 až 1921 a jeho hrdiny jsou hornické rodiny, především ženy. „Zatímco celá republika dodržovala odstupy a nosila roušky, havíři v Karviné museli dál fárat namačkaní v klecích,“ přemítá spisovatelka nad počátkem vzniku největšího ohniska nemoci COVID-19 v České republice.
Okres Karviná patří s rozlohu pouhých 356 kilometrů čtverečních k nejmenším v zemi, zato v pátek 17. července v 9 hodin ráno vykazoval 1 832 nakažených nemocí COVID-19. Jihomoravský okres Hodonín je více než třikrát větší, přitom aktuálně hlásí jen 16 nakažených. „Rozhodnutí o Karviné se v době nouzového stavu dělala daleko odsud – a navíc lidmi, kterým je tohle město ganz egal a kteří o problémech v Karviné jen málo vědí, což byla vražedná kombinace,“ uvažovala tento týden spisovatelka Karin Lednická při vystoupeních na festivalu Měsíc autorského čtení v Brně a Ostravě. V obou městech četla ze své prvotiny Šikmý kostel, která nyní patří k nejprodávanějším knihám na českém trhu. A s počtem prodaných románů stoupá i význam výroků, které karvinská rodačka pronáší během čtení.
1 027 nakažených na Dole ČSM
Spisovatelku neudivuje, že se havíři z Karvinska, jejich rodiny i další obyvatelé okresu cítí jako občané druhé kategorie. Stát podle ní totiž horníkům drsně vzkázal: „Vy se nakazit můžete. Vy jste silní, vám se nic nestane.“ A ve státní těžební firmě OKD se proto těžilo uhlí i po celý nouzový stav, zatímco automobilky a další fabriky jinde v zemi se zastavily. Práce v OKD byly přerušeny až na začátku července, když už některé ze šachet vykazovaly stovky nakažených. A infekce není zdaleka zažehnána, aktuálně nejpromořenější doly ČSM-Jih a ČSM-Sever hlásí tento týden podle údajů Ministerstva zdravotnictví ČR 1 027 nakažených nemocí COVID-19. Druhá vlna testování havířů těchto dvou šachet pak začne v neděli 19. července.
Jak jsem zjistil minulý týden v reportáži přímo z Karviné, obyvatele hornického města sice těší, že nemoc má většinou jen lehký průběh a umírá se na ni výjimečně, tahle kombinace je však zároveň mate a jsou náchylní věřit různým spikleneckým teoriím. Jedna z nich třeba říká, že nemoc COVID-19 je ve skutečnosti „podvod vlády“, která chce pod rouškou pandemie nenápadně zlikvidovat prodělečnou těžbu černého uhlí. Na moji otázku, proč Karvinští podléhají podobným fake news, Lednická odpovídala nerada: „Asi bych to moc neventilovala.“ Oponuji, že tenhle postoj lze chápat, je to přece i jistý druh sebeobrany. „Jenže pak z toho lidé z Karviné vycházejí jako hlupáci, a to je to poslední, co bych chtěla,“ dodala spisovatelka.
Karviná, exotika jak v Barmě
Lednická ví, že z pozice ostravské autorky termíny definitivního útlumu těžby černého uhlí asi neovlivní. Na festivalu Měsíc autorského čtení však se zaujetím vyprávěla o hornických rodech: „Poznala jsem řadu hornických rodin, v nichž se tohle řemeslo stále dědí z generaci na generaci, a to už třeba od devatenáctého století.“ Na Karvinsku je podle ní hornictví i stavovskou ctí. Rostoucí počet gastarbeitrů z Polska a Slovenska ale tyhle tradice stále víc narušuje. Pro nejmladší generaci v hornických rodech je navíc práce v dole nezajímavá i platově. Jako pokladní v supermarketu si vydělá více, než když bude kilometr pod zemí obsluhovat klec, do níž se nakládají vozíky plné uhlí. Tedy, když bude pracovat na šachtě jako takzvaný narážeč.
Karvinský román Šikmý kostel doprovází úspěch v celé republice, v Chebu, Praze anebo Českých Budějovicích. Odevšad také přicházejí spisovatelce i udivené dopisy tohoto typu: „Mě by nikdy nenapadlo tam k vám jet, já si představuji, jaký to musí být magor, kdo bydlí v místě, kde mu na hlavu padá uhelný prach a dýchá tam koksárenský plyn.“ Stejní čtenáři však ve svých e-mailech připouštějí, že by Karvinou přece rádi navštívili. Aby se prošli ve stopách románových hrdinů Šikmého kostela. „Hele, tam u vás je to taková exotika, to bych mohl jet rovnou do Barmy,“ dostala Lednická jiný obdobný vzkaz z českého vnitrozemí.
Spisovatelka je přesvědčena, že románem rodné Karvinsko přece očišťuje od pověsti černého města na uhelných slojích, v němž není co pohledávat. Jakožto obyvatel stejného regionu s ní polemizuji, protože kraj uhlí a oceli lze podle mě milovat jen nenávistnou láskou, Němci jí říkají Hassliebe. Člověka tady fascinují průmyslové scenérie, jenže dýchat třeba v centru Ostravy dobrovolně jedovatý benzo(a)pyren z dva kilometry vzdálené Koksovny Svoboda je svým způsobem druh magořiny, o které píší právě čtenáři Šikmého kostela. Pod dojmem jeho četby se asi nikdo do Karviné a Ostravy nepřestěhuje, oběma sídlům tak dál kvapem ubývá obyvatel. Román ale může mírně zvýšit alespoň turistický ruch.
Úspěch čekala maximálně v karvinském infocentru
Čtenářské kouzlo Šikmého kostela není ani tak v exotických hornických reáliích, jako se spíše skrývá v profesionálně napsaném ženském románu. Respektive románu pro ženy. Je to poutavá rodinná kronika vylíčená z pozic silných dívek a matek v hornických rodech, přičemž autorka vsadila na podobné stylistické prostředky jako úspěšné spisovatelky Alena Mornštajnová či Kateřina Tučková, někdy však její vyprávění zabalancuje až na hraně červené knihovny.
Úspěch hornické románové kroniky se tak stal překvapením i pro Karin Lednickou. Bývalá majitelka ostravského vydavatelství sice svoji firmu prodala, aby se v padesáti letech pustila do psaní „velkého románu“, ale na bestseller napřed raději ani nepomýšlela. Podle informací z kuloárů Měsíce autorského čtení jde o desetitisíce prodaných kusů, autorka si přitom knihu vydala ve vlastním nákladu. „Z toho ohlasu jsme stále v úžasu a považuji ho za malý zázrak. Moje původní ambice sahala někam na polici v informačním centru v Karviné. A kdyby to šlo hodně dobře, tak by se prodávala i v informačním centru v sousední Orlové,“ vyprávěla Lednická tento týden divákům literárního festivalu.
Ukázka z románové kroniky Karin Lednické Šikmý kostel:
Zpátky do Karwiné dorazily v sobotu, když se už začínalo smrákat. Barbora sotva pletla nohama a modlila se, aby vůbec došla. K bolesti opuchlých nohou se přesně podle předpokladu přidalo i štípání rozedraných zad. S tím vším předem počítala. Strach jí ale naháněly křeče v břiše, které se objevily předešlého odpoledne a stále sílily.
S dlaněmi přiloženými k vypouklině, ve které nehybně spalo její nenarozené dítě, odměřovala krok za krokem a děkovala Bohu za Julčinu starostlivou péči. Zpočátku ještě brala Julka utrmácenou Barku na ruce, ale pak už to nebylo třeba, protože holčička jako by vycítila, že s matkou je zle, a přestala kňourat. Od Bialska nepromluvila jediné slovo a s hlavou sklopenou sledovala svoje nohy, jak se míhají na prašné polní cestě.
Také ostatní ženské pochopily, že Barbora sahá na dno svých sil, a většina z nich se už neošklíbala ani nezvedala obočí, když si Julčiným prostřednictvím řekla o chvíli na spočinutí.
