Jezdit s rolbou znamená bezesné noci přes celou zimní sezónu a potřebu velkého citu pro úpravu sjezdařských svahů. Sezóna na českých horách už se naplno rozjela, takže jsme rádi využili příležitost poznat, co obnáší příprava dokonalého terénu pro sjezdaře.
Někdo si jako malý přál být kosmonautem, někdo popelářem a já mohu říct, že kdybych nepsal články, po svezení s rolbou bych měl o vysněném povolání jasno. Čistý vzduch, nádherná drsná příroda, prospěšná práce... Jenže i tohle je chleba o dvou kůrkách a ta hezčí je tam opravdu hlavně na oko. „V praxi nebývají výjimkou ani dvanáctihodinové šichty, jediným limitem pro úpravu tratí je ranní devátá hodina, kdy se znovu rozjedou vleky a lanovky,“ říká rolbař Petr ze skiareálu na Dolní Moravě.
Úprava svahů se v sezóně odehrává prakticky výhradně po tmě. Zdroj: Ondřej Kroutil
Mladá historie
Na československých horách se první sněžná pásová vozidla, jak se rolby jmenují řečí úřední, objevila už v padesátých letech minulého století. Šlo ale o čistě dopravní prostředky určené k zásobování horských chat lidmi nebo materiálem, případně přepravu raněných, nemocných a podobně.
Se strojovou úpravou sjezdovek se u nás ale začalo až koncem 60. let, kdy do zimního střediska v Rokytnici nad Jizerou dorazil první stroj značky Kässbohrer PistenBully. Ve třineckém Beskyd Sportu začali jen o trochu později s výrobou tuzemských strojů téhož určení, které obdržely přiléhavý název Lavina a motor z rumunského ARa nebo Avie k tomu.
Pověstný manšestr ale zůstával dlouhá léta stále vzácností a většina menších sjezdovek se strojově vůbec neupravovala, případně si ji museli zájemci o sjezd z řad například účastníků lyžařských kurzů samonožně ušlapat lyžemi. Situace se zásadně změnila k lepšímu až po roce 1989, kdy začaly české hory brázdit stroje vyřazené z alpských středisek. I ty byly ale nesrovnatelně lepší než nic i než dosavadní řídce používaná technika.
Po rozrušení sněhu pásy a rozemletí frézou vyhladí povrch do pověstného manšestru finišer. Zdroj: Ondřej Kroutil
Práce po práci
Rozšíření roleb rostlo ruku v ruce s komerční úspěšností jednotlivých areálů a dnes lze hovořit v podstatě o nasyceném stavu, kdy dochází pouze k omlazování vozových parků. Vypravili jsem se do zimního střediska na Dolní Moravě, abychom se s těmito sněžnými tanky na svazích Králického Sněžníku seznámili osobně.
Už od začátku prosince mají v areálu pěkně napilno. „Je potřeba rovnoměrně rozvrstvit tuny sněhu spadlé z oblohy a spojit je s umělým utuhlým základem, který během noci nafoukala sněhová děla,“ říká rolbař. S celou touto záplavou pokrývající 9,5 km sjezdovek bojují tři rolby PistenBully ve špičkové specifikaci 600 W s dieselovým šestiválcem Mercedes-Benz o výkonu 400 koní.
„Při optimálních podmínkách se s nimi dá celý areál o rozloze 12 000 m2 upravit za čtyři hodiny,“ popisuje nedostižný ideál Petr. Je to totiž pouhá teorie vycházející z deklarovaného výkonu stroje 90 000 m3/h.
Když je sjezdovka příliš prudká, jako bývají černé, jistí se rolba ocelovým lanem ukotveným v horní části svahu. Naviják se točí synchronně s motorem rolby. Zdroj: Ondřej Kroutil
UFO na noční sjezdovce
Je půl páté odpoledne a z nebe se začínají sypat drobné sněhové vločky, když osiřelé prostranství u dolní stanice lanovky prořízne mocné zahvízdání velkého turba a zpoza stromů se s typickým hukotem pásů vyloupne desetitunové sněžné monstrum. Rozzářena mocnými watty reflektorů vypadá špičková rolba ve tmě spíše jako UFO.
To už se ale přes hliníkové pásy drápeme do vyhřáté kabiny a začínáme přihlížet práci mistra rolbařského. Petr je místní a svou práci by neměnil za nic na světě. Rádi mu věříme. Půlvolantem červených roleb kroutí už přes patnáct let a jde mu to opravdu výborně. Proč půlvolant?
Značka Kässbohrer se už skoro 50 let drží ovládání roleb tímto zvláštním tělesem, i když od přímé vazby mezi ním a pásy už dávno přešel k elektronickému řízení. Teplota venku klesá hluboko pod bod mrazu, ve třímístné kabině je ale skoro na tričko a pohodu dokresluje poslech hitů z rádia. Začínáme stoupat po červené sjezdovce. Rychlost sice nepřevyšuje 20 km/h, ale do prudkého svahu se sněžný mastodont pohybuje jakoby o tom ani nevěděl, šestiválec si klokotá jen lehce nad volnoběhem.
Rolba Kässbohrer se řídí takzvaným půlvolantem. Vypadá to jednoduše, ve skutečnosti ale úprava svahu vyžaduje velký cit a zkušenosti. Zdroj: Ondřej Kroutil
Jako na běžícím pásu
„Přední radlice srovná podobně jako buldozer lyžaři vytvořené nerovnosti, pásy, na kterých se rolba pohybuje rozruší povrch sjezdovky, který rozemele fréza a na závěr vše upraví finišery v zadní části rolby,“ popisuje gross procesu mechanizované úpravy svahu Petr.
Nebudu přehánět, když řeknu, že tohle všechno a mnohem víc ovládá rolbař několika prsty na multifunkčním joysticku po pravici. Dalším zásadním pomocníkem je naviják s 1050 metry ocelového lana, jehož zachycení za kotevní bod, kterých je na Dolní Moravě několik, umožní kvalitní úpravu i velmi prudké černé sjezdovky.
Pouštíme se z ní střemhlav dolů, takže vhod přijdou i bezpečností pásy – jinak by také člověk mohl propadnout předním oknem. Naviják, který se otáčí stejnou rychlostí jako motor rolby však dodává pocit bezpečí. Vedle strmého stoupání či klesání se naviják užije i při úpravě a hrnutí těžkého mokrého sněhu.
Jízda s kopce je mnohem víc adrenalinová než naopak. Zdroj: Ondřej Kroutil
Stačí papíry na náklaďák
Zvláštností rolby je, že i přes sofistikovanou techniku spočívá zásadní podíl odpovědnosti za kvalitu práce na jejím řidiči. Vedle detailní znalosti terénu a druhů sněhu musí mít velký cit pro stroj a především odpovědnost tak, jakoby svah upravoval pro sebe.
A kdože může tedy rolbu řídit? Není to věru žádná věda. „Postačí řidičské oprávnění na skupinu C (nákladní vozy nad 3,5 t) nebo T (traktory) a potom už jen řádné proškolení u dovozce nebo výrobce stvrzené certifikátem. Hlavní odpovědnost za konkrétního rolbaře závisí kromě jeho samotného na provozovateli areálu,“ uzavírá Petr, když nás vysazuje pod kopcem. Musí znovu nahoru a během noci ještě několikrát dokola.
