KOMENTÁŘ: Češi neumí řídit, stačí dva centimetry sněhu a doprava kolabuje

Jen, co se ve zpravodajství objeví zmínka o sněhové nadílce, můžete si být jisti, že ji bude záhy následovat zpráva o uzavření některé z dálnic kvůli hromadné nehodě. V drtivé většině případů za to ale nemohou rozmary počasí.

„Česko ochromila sněhová nadílka, provoz na hlavních tazích je ochromen.“ Typicky takto zní v zimě frekventované zprávy okupující horní příčky titulních stránek zpravodajských webů. Za těmito událostmi ale není možné hledat pouze výskyt v zimě běžných povětrnostních podmínek.

Úpadek řidičské gramotnosti

Společnost se s rozvojem technologií a růstem životní úrovně obecně stává křehčí a o automobilistech to platí dvojnásob. Běžný český řidič je přitom podivuhodným mixem dvou typů řidičů. A to jednak německého až tvrdošíjně dodržujícího předpisy a odmítajícího v zájmu vyřešení aktuální dopravní situace jakkoliv logicky improvizovat. Velmi nerad si ale osvojuje nově zaváděná pravidla, jako bylo svého času povinné pouštění chodců na přechodu, celodenní svícení, pravidlo zipu nebo vytváření „záchranářské uličky“ při jízdě v koloně. Právě v takových situacích se český řidič často převtěluje v šoféra balkánského typu, kterému se udělá rudo před očima a ignoruje kromě běžné ohleduplnosti i základní bezpečnostní pravidla.

Základem všeho ale je, že u Čechů se stále výrazněji projevuje deficit v technice jízdy. Dá rozum, že na kluzkých zimních silnicích se taková neschopnost násobí do hrozivých rozměrů.

Elektronika není samospasitelná

Tím, jak v automobilech přibývá bezpečnostních asistentů a roste jejich hmotnost, vytrácí se i cit pro samotné řízení a schopnost rozpoznat, co se s autem zrovna na silnici děje. Auta se tím sice stávají více „blbuvzdorná“ za standardních podmínek, bylo by ale velmi naivní si myslet, že je elektronika samospasitelná a dokáže ohnout i fyzikální zákony například na kluzké vozovce.

Když tedy trochu nasněží, prvně vzpomínaný druh řidičů, a těch je většina, by nejraději nejel vůbec, a tak se jen plíží neadekvátně nízkým tempem. Minorita v silných autech plně spoléhající na moderní elektronické vymoženosti zase připomíná kamikaze. Ani jedno není správně a obojí vede k fatálním situacím, potažmo nehodám.

Nevzpomínám si přitom, že by rodiče nebo prarodiče krotící škodovky a žigulíky příliš řešili, že napadlo pár čísel sněhu. Silnice byly nesrovnatelně hůře ošetřované, ale jezdili plynule, ani rychle, ani pomalu, předvídavě, a tedy bezpečně.

Proto si myslím, že ani dnes není od věci vědět, zda má moje auto pohon předních, zadních nebo všech kol, jakou charakteristiku mají jeho brzdy nebo třeba jak reagovat, když mi začne na náledí „ujíždět zadek“. Přímo k nezaplacení je vyzkoušet si chování vozu na velkém prázdném parkovišti pod sněhem. Člověk si je pak na silnici mnohem jistější v kramflecích a svým těžkým SUV neohrožuje jiné účastníky silničního provozu ani sebe.