Černá kronika SSSR: Komando udeřilo v Petrohradě. Jeho šéf dělal pro nacisty i Svobodnou Evropu
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Zpátky v Petrohradě: Odvážný plán tří mužů.
S padělanými legitimacemi vpadli do klubu.
Jak dopadl útok, který měl zažehnout povstání?
Viktor Larionov se dožil 91 let
„Smrt, smrt těm hajzlům Internacionály. Každý, kdo si říká komunista, je odpovědný za krev v ipaťjevském sklepě, vinen za miliony dalších vražd, za poskvrnění duše ruského národa, vinen za nekonečnou ostudu, za lži, špínu a krev, do které se propadla ruská zem.“ To napsal bývalý bělogvardějský kapitán Viktor Larionov, vůdce skupiny mstitelů, kteří v roce 1927 podnikli teroristický útok v centru Leningradu.
Tou krví v ipaťjevském sklepě měl na mysli zavraždění carské rodiny v domě kupce Ipaťjeva v Jekatěrinburgu. I to byl důvod, proč trojice mladých mužů překročila finsko-sovětskou hranicí s odhodláním provést prakticky sebevražednou akci.
ČTĚTE TAKÉ: Poslední popravená žena otrávila 13 lidí. Potřebovala pomeje pro prasata
Ukázat bolševikům, že „bílá věc“ za hranicemi ještě žije, možná zažehnout jiskru, která podnítí povstání… takový plán se zrodil mezi mladými členy Ruského vševojskového svazu. Z dnešního pohledu se nám může zdát naivní, protože Stalin stále pevněji svíral v rukách svou moc, skončilo uvolnění Nové ekonomické politiky, začínala kolektivizace venkova a industrializace země. Jenže ruská emigrace se svých snů nevzdávala.
Zpátky v Petrohradě
V lesích nedaleko obce Levašovo severně od Petrohradu na začátku června 1927 tábořili tři muži. V tu dobu zde ještě trvají „bílé noci“, kdy se jen na chvíli zešeří a opět začne svítat. Veliteli skupiny Viktoru Larionovovi bylo pouhých 30 let, ale prošel si celou bělogvardějskou anabází občanské války. Další dva – Dmitrij Monomachov a Sergej Solovjov – byli ještě mladší, pouhých 20 let a v mladé muže dospěli až v emigraci. Přes finskou hranici je bezpečně převedl průvodce.
Černá kronika SSSR
Zatímco společnost měla směřovat k zářným zítřkům, v zemi sovětů se vraždilo, loupilo, kradlo. A protože Sovětský svaz byl skutečně velký, i zločiny tu byly pro nás svým rozsahem skoro nepředstavitelné. I když se aspoň o některých v sovětském dobovém tisku psalo, v Československu byste zmínky hledali jen těžko. Náš vzor totiž měl být bezchybný. Největším, nejzávažnějším a nejzajímavějším zločinům se bude věnovat seriál Černá kronika SSSR.
Jak se Rusko změnilo za těch několik let, co byl pryč? Tahle myšlenka se musela honit hlavou Viktoru Larionovovi, ale brzy se o tom měl přesvědčit na vlastní oči. V pátek 3. června se spolu s Dmitrijem Monomachovem vypravil na obhlídku. Ještě neměli jasno, na jaký cíl udeří. Ve hře bylo několik variant.
Viktor Larionov (1897-1988)
Ještě za první světové války to vypadalo, že Larionov nastoupí kariéru důstojníka v carském válečném námořnictvu. Jenže revoluce tyto plány změnila a on se vydal na Don, kde se stal jedním z bělogvardějských vojáků. Sloužil u dělostřelectva, v boji utrpěl několik zranění a postupně byl povyšován až do hodnosti kapitána.
Po skončení občanské války se odebral k příbuzným do Finska. Stal se členem bělogvardějské organizace a naplánoval útok na komunisty v Petrohradě. V roce 1939 stál v čele Národní organizace ruské mládeže a pracoval jako tlumočník Alfréda Rosenberga, nacistického ministra pro okupovaná východní území. Později působil jako důstojník v rozvědce Ruské osvobozenecké armády. Po válce neskončil v rukách sovětských orgánů jako mnoho bělogvardějců a usadil se v Mnichově. Pracoval nejprve pro západoněmeckou rozvědku a později v rádiu Svobodná Evropa.
Jedním z potenciálních cílů byla budova, kde sídlila redakce Leningradské pravdy, ale tuto možno útočníci nakonec zavrhli, uvnitř se nacházelo příliš mnoho žen. Klub Kominterny se jim také nelíbil, protože v něm byli samí mladí lidé. Nakonec se rozhodli pro Ústřední stranický klub na nábřeží říčky Mojky. Nejprve se chtěli vrátit na základnu pro zbraně a udeřit okamžitě, nechtělo se jim čekat, protože o víkendu by v klubu nikdo nebyl. Jenže členové komanda zmeškali příměstský vlak, a tak útok nakonec odložili na pondělí.
Den pomsty
V pondělí se do Petrohradu už vypravili všichni tři a tentokrát byli muži těžce vyzbrojeni. Larionov ve svých vzpomínkách popsal zbraně skupiny: „…za opaskem jsem měl Mauser s nábojem v hlavni a plnou nábojovou schránkou, v kapse pláště byl browning a v zadní kapse kalhot malá bomba. V kapsičce na hodiny se ukrývala ampulka s cyankáli. V bočních kapsách blůzy se nacházely bomby s dusivým plynem. Moji přátele měli každý revolver, granáty a velké bomby v aktovkách.“
Jenže po zuby ozbrojeným mužům se postavila pověstná sovětská byrokracie v podobě stolu s prezenční knihou a neoblomnou vrátnou. Útočníci u sebe měli padělané stranické legitimace, jenže ty neodpovídaly těm skutečným. Jedna z nich měla dokonce číslo 34, což by znamenalo, že její majitel je jedním z nejstarších členů strany.
Čtěte také
„My jsme z Moskvy, tam jsou ty legitimace trochu jiné,“ vysvětloval Larionov nesrovnalost a výmluva zabrala. Jenže se objevil ještě větší problém – nebylo na koho útočit, klub byl prázdný. Akci musela být o jeden den odložena.
V úterý se při příchodu útočníci už pozdravili s vrátnou jako staří známí a zapsali se do prezenční knihy, pak vyrazili směrem k sálu, kde se právě konala přednáška s názvem Americký neorealismus.
V jednom okamžiku se rozrazily dveře, stál v nich Larionov. Několik desítek hlav posluchačů se naráz otočilo jeho směrem. Tři muži odjistili granáty, hodili je do publika, a uskočili za roh… ozvaly se výbuchy. Akce se zdařila, byl čas zmizet. Jeden člověk se pustil za prchajícími útočníky, ale Monomachov ho na místě zastřelil. Pak už jim nestálo nic v cestě, kolem vyděšené vrátné vyběhli na ulici a vmísili se do davu. Po chvíli si vzali drožku, odjeli na nádraží a pak příměstským vlakem zpátky na základnu. O dva dny později po přestřelce s pohraničníky, úspěšně překročili sovětsko-finskou hranici.
Ruský vševojskový svaz (ROVS)
ROVS byl založen 1. září 1924 a sdružoval až 100 000 bývalých bělogvardějců z různých organizací z celé Evropy, v jeho čele stál generál poručík Petr Vrangel. Cílem organizace bylo uchovat kádry bývalé carské armádypro případ války s bolševiky.. V roce 1993 svaz otevřel své zastoupení v Rusku a o sedm let později zanikl.
I když akce byla úspěšná ve smyslu jejího uskutečnění i ústupu útočníků, následky byly zřejmě zklamáním. Kromě muže, kterého zabil Monomachov při ústupu, nikdo další nezemřel. Bomby v sále zranily 26 lidí, z toho 14 těžce. Ani politický ohlas nebyl takový, jaký útočníci očekávali. Jakkoliv jejich cílem byli bolševici, stále se jednalo o teroristický čin, který poškodil pověst bělogvardějské emigrace.
Čtěte také
Co se později stalo se Sergejem Solovjevem, nevíme. Dmitrij Monomachov zahynul ještě téhož roku při jiné diverzní akci. Vůdce skupiny, Viktor Larionov, se přes bouřlivý život dožil 91 let a zemřel v roce 1988 v Mnichově.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Boxer Banongo šokoval Brno, zfetovaný upálil muže zaživa v autě. Pak ujížděl městem
