Černá kronika SSSR: Masakr rozmařilých finských komunistů. Pravdu o vrazích režim tajil
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
- Masakr v petrohradském klubu: komunisté vraždili komunisty
- V exilu žili z peněz vyloupených z finské banky
- Útočníci vypálili 200 ran, osm lidí zemřelo
- Proč sovětská moc lhala o vinících útoku?
Po schodech domu na Kamenoostrovském bulváru v Petrohradě stoupalo vzhůru šest mladíků. V rukách měli revolvery a pušky s upilovanými hlavněmi. V aktovkách nesli několik ručních granátů. Jejich cílem byl Kuusinenův klub, centrum finských komunistů nacházející se ve čtvrtém patře. Za několik okamžiků měl začít masakr, o kterém sovětští historici léta lhali. Bylo nemyslitelné přiznat, že komunisti postříleli komunisty.
Občanská válka ve Finsku roku 1918 dopadla pro „rudé“ sociální demokraty podporované sovětským Ruskem neslavně. Byla krátká, jen od konce ledna do poloviny května, ale krvavá. Vítězně z ní vyšli konzervativní „bílí“ pod velením Carla Mannerheima podporovaní Německem. Nešlo o nic menšího, než o další směřování nově vzniklého finského státu.
Bohatí a chudí komunisté
Poražení se uchýlili do Ruska, kde založili Komunistickou stranu Finska. Vzhledem k tomu, že Petrohrad se nachází jen kousek od finských hranic a zároveň se stal centrem revolučních událostí, bylo logické, že si svou základnu zřídili právě zde. Jejich centrála, Kuusinenův klub, se nacházela na již zmíněném Kamenoostrovském bulváru.
Otto Ville Kuusinen (1881-1964)
Klub finských komunistů se jmenoval po levicovém politikovi Kuusinenovi, který byl nejprve jedním z vůdců radikálního křídla sociálních demokratů. Stal se výrazným představitelem „rudých“ v občanské válce a po porážce našel útočiště v Sovětském svazu. V období „Velkého teroru“ ve 30. letech pomáhal při čistkách mezi finskými komunisty a po přepadení Finska Sovětským svazem v roce 1939 vytvořil loutkovou vládu, která měla v případě úspěchu Rudé armády převzít moc v zemi. V padesátých letech byl členem Nejvyššího sovětu SSSR. Ve Finsku ho považovali za zrádce.
A tady je třeba zmínit, že finští komunisté si v exilu nežili špatně. Ještě než opustili po prohrané občanské válce svou vlast, vyloupili Finskou banku a vzali s sebou astronomickou částku ve valutách. To jim umožnilo v sovětském Rusku vést život, v kterém si navzdory všudypřítomné bídě nemuseli nic odpírat.
ČTĚTE TAKÉ: Černá kronika SSSR: Vrah umučil 11 chlapců. Pod garáží byla tajná místnost celá od krve
Jenže takové štěstí neměli všichni finští soudruzi. Peníze byly jen pro vybrané a prostí členové třeli bídu s nouzí. To samozřejmě vedlo ke štěpení uvnitř strany. Radikalizovaná část komunistů začala funkcionáře obviňovat z buržoazního způsobu života.
Eino Rahja musí zemřít
Jedna věc je nespokojenost uvnitř strany, to bývá vcelku běžná věc. Něco jiného je řešit vnitrostranické spory krveprolitím. Nápad sáhnout po krajním řešení se zrodil mezi finskými studenty vojenské školy. Cílem bylo pobít ty, kdo podle nich revoluční ideály vyměnili za pohodlný život a využívali společné prostředky jen pro sebe.
Čtěte také
Takový byl podle nich i Eino Rahja, na kterého měli zvlášť spadeno. Bylo to vlastně paradoxní, protože těžko bychom hledali soudruha s lepším kádrovým profilem – původem dělník, v levicové politice angažovaný od roku 1903 a ještě nedávno dokonce jeden z členů osobní ochranky Vladimíra Iljiče Lenina.
Termín akce padl na 31. srpen 1920 osm hodin večer. Plán byl přepadnout Kuusinenovův klub a prostě zastřelit každého, kdo bude uvnitř. Postup byl jednoduchý, ale reálný – nikdo takový útok nemohl očekávat. A vývoj událostí tuto domněnku útočníků jen potvrdil.
Ve stanovený čas šestice útočníků dorazila před Kuusinenův klub. Padl první výstřel – Jukko Rahja, bratr Eino Rahji kouřící na chodbě, se skácel k zemi mrtvý. Dveře do klubu nechal otevřené, vrazi vtrhli dovnitř a začali zběsile střílet. Sekretářka sáhla po telefonním sluchátku, v ten moment ji zasáhla střela do zátylku. Někteří z přítomných se pokusili bránit, ale proti ozbrojeným mladíkům neměli šanci.
Čtěte také
Ticho nastalo, až když střelcům došly náboje, celkem vypálili 200 ran. Na místě zemřelo osm lidí – tři funkcionáři Komunistické strany Finska a pět pracovníků kanceláře. Dalších deset lidí utrpělo zranění. Eino Rahja mezi oběťmi nebyl, shodou náhod se na večerní jednání do klubu nedostavil.
Lež až do konce
Vrazi se dobrovolně vzdali policii, dokonce napsali dopis, v kterém sepsali své motivy. Soud se vlekl dva roky a rozsudek byl nepochopitelně mírný – od tří do pěti let odnětí svobody. Měla nová sovětská moc pochopení pro mladé horké hlavy, kterým se nelíbilo požitkářství stranických papalášů?
Čtěte také
Rozloučení s mrtvými bylo velkolepé – vedení bolševiků těla nechalo vystavit v Zimním paláci. Druhý den veřejnost zcela zaplnila Palácové náměstí, rakve jely na černých vozech, vedle nichž klusali jezdci. Průvod doprovázela čestná stráž s vojenskou hudbou a představitelé komunistické strany. Proud lidu mířil na Martovo pole, které tehdy ovšem neslo název náměstí Obětí revoluce.
Martovo pole v Petrohradu
Rozlehlý, 12 hektarů velký park a náměstí v centru Petrohradu, vybudoval stejně jako celé historické město car Petr I. Původně sloužilo k vojenským přehlídkám a ceremoniálům. Po únorové revoluci v roce 1917 se z Martova pole stalo pietní místo. Byli zde pohřbeni revolucionáři a oběti bojů, později byl na památku obětí instalován věčný oheň. Dnes je to oblíbené místo pro procházky a odpočinek.
Na petrohradském Martově poli stojí prostý žulový pomník se jmény obětí. Pod nimi je nápis: Zavražděni finskými bělogvardějci“. Tuto lež vyslovil krátce po útoku Felix Dzerdžinskij, zakladatel všemocné tajné policie. Tehdy se jmenovala Čeka, později vstoupila do dějin i pod zkratkami GPU, NKVD a KGB. Sovětská moc nemohla připustit, aby se na veřejnost dostala pravda – finské soudruhy pozabíjeli jiní finští soudruzi.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Pětiletý Honzík věřil mámě ze všech nejvíc, zavraždila ho. Nechtěla syna vrátit tátovi
