České filmové úspěchy po roce 1989: Cesty mezi Koljou a Nabarveným ptáčetem
Zdeněk Svěrák v hlavní roli filmu Kolja Zdroj: Biograf
Český film po sametové revoluci definovala především tvorba Jana Svěráka a několika jeho generačních souputníků. V 21. století se však na minulé úspěchy daří navázat jen velmi těžko. Privatizovaná kinematografie se během 90. let částečně hledala a ani počátek 21. století nepřinesl zrovna nejšťastnější období.
Psali jsme o úspěších československých snímků během socialistické éry – a že především v 60. letech se naše kinematografie rozhodně měla čím chlubit. Jenže po sametové revoluci se na dřívější úspěchy rozhodně nenavazovalo snadno. Některá filmařská jména si však zaslouží připomenout, neboť česká vlaječka z filmové mapy světa rozhodně nevymizela.
Čtěte také
Ocenění i nadějní tvůrci
90. léta do značné míry definovaly úspěchy Jana Svěráka, který si nejdříve v roce 1991 dokráčel s Obecnou školou pro oscarovou nominaci a následně si o pět let později nejcennější filmovou sošku odnesl díky Koljovi. Jednalo se o největší úspěch české kinematografie napříč několika dekádami. O pár let později si oscarové nominace ještě dokázali připsat také Jan Hřebejk (Musíme si pomáhat) a Ondřej Trojan (Želary), ale na vítězství či možné zahraniční spolupráce nedošlo. K mezinárodním produkcím našlápnutá kariéra Jana Svěráka se zadrhla také, a tak počátkem 21. století vrátil Česko na filmovou mapu nejvýrazněji Jan Pinkava – animátor z emigrantské rodiny, který v rámci své štace u slavného studia Pixar stál za krátkometrážní Geriho hrou (oceněnou Oscarem v roce 1998) i celovečerním Ratatouille. V něm byl Pinkava nakonec od projektu odstaven, a tak zůstal podepsán pouze pod scénářem; jeho stopa je však nezanedbatelná.
K zámořským produkcím se reklamní oklikou dostali třeba Ivan Zachariáš a Martin Krejčí, dva věčné talenty, jež na velké filmové úspěchy stále čekají. Zachariáš je známý hlavně jako režisér znělek pro karlovarský festival, natočil i velmi zábavnou muzikálovou hříčku Mulit a v posledních letech stál za seriály HBO Pustina a Bez vědomí. O pár let mladší Krejčí zaujal filmečky Fricasse a Strach, jeho celovečerní debut Podivuhodná dobrodružství Paula Harkera však loni ve Varech nenadchl. Obdobně balancuje i Ondřej Hudeček, který po povedeném studentském Furiantovi přišel s Páskami z Nagana, produkčně vymazlenou vzpomínkou na nestárnoucí olympijský triumf našich hokejistů. Tyto tvůrce se rozhodně vyplatí sledovat.
Oscarové vlaštovky
V posledních letech se na minulou slávu nedařilo navázat, ale radovat se můžeme z loňských úspěchů Dcery a Nabarveného ptáčete. Dcera od Darii Kaščejevy si po několika festivalových triumfech v čele s prestižním studentským Oscarem vysloužila i nominaci na hlavní oscarový večer, kde však nakonec sošku pro nejlepší krátkometrážní animovaný film nezískala. I tak však tato původem tádžická filmařka naznačila obrovský talent a snad od ní v následujících letech můžeme očekávat i další trefy do černého.
Na oscarový večer bude moci vzpomínat i výtvarnice Nora Sopková, nominovaná za nejlepší výpravu díky filmu Králíček Jojo. Té se podařilo skloubit fantaskní dětský svět s leckdy krutými kulisami druhé světové války a mravenčí práce s detailními dekoracemi se vyplatila. Králíček Jojo se z velké části navíc natáčel u nás, a tak zastupuje další trend typický pro naši porevoluční kinematografii – hojné využívání tuzemských interiérů i exteriérů zahraničními filmaři.
Nabarvené ptáče Václava Marhoula se po premiéře na prestižním festivalu v Benátkách nakonec do užší oscarové nominace nedostalo, ale ohlas rozhodně vzbudilo také. V Benátkách český film nesoutěžil od koprodukčního dramatu Marta a já Jiřího Weisse z roku 1990. Stále posledním českým filmem, který se na nejprestižnější předávání Oscarů dostal, tak stále zůstávají Želary, od nichž uběhlo už dlouhých 17 let. Zmíněné vlaštovky sice jaro českého filmu nedělají, ale doufejme, že se blýská na lepší časy – a to i z hlediska mezinárodních úspěchů českých filmařů.
Čtěte také
Mojmír Sedláček byl redaktorem webů Prima ZOOM a Prima COOL.
