Koule s Locou mají pařezové fotky v oblibě.
Pustevny, nejnavštěvovanější středisko Moravskoslezských Beskyd, které jsem vybrala jako další cíl naší dobrodružné výpravy. Už přívlastek nejnavštěvovanější mě trochu v mém rozhodnutí znejistí, ale snad to tak horké nebude.
Nejistý začátek
Přijíždíme do obce Trojanovice, odkud se máme v plánu vydat na náš okruh beskydskou přírodou. Obec se zdá být liduprázdná, nikde žádná zaparkovaná auta ani turisté, to vypadá nadějně. Ukazatel nás vede do slepé ulice na parkoviště Ráztoka. Na konci ulice skutečně narazíme na rozlehlé parkoviště, které je doslova zaplaveno auty. Dva místní navigátoři mě navádějí k volnému místu k zaparkování, ještě se jich tu pár najde. Když vidím, kolik se v tento víkendový den na Pustevny vydalo návštěvníků, znejistím a mám chuť se s holkami vydat někam do neznámého lesa. V tu ránu už se ke mně ale řítí milá slečna s kasírkou, tak to riskneme.
Modelka Loca na cestě.
Krpálovitý zápřah
Holky tradičně připínám vodítky k sedáku a vyrážíme. Z informační tabule u parkoviště se dozvídáme, že se můžeme vydat buď po modré stezce, která nás za chvíli dovede do centra všeho dění, turistických chat a atrakcí, nebo můžeme zvolit zelenou stezku, jejímž prvním cílem je hora Radhošť. Jelikož se blíží doba obědová, volba je jasná. S poloprázdnými žaludky zamíříme po modré.
Mírné stoupání po asfaltové cestě nás za chvíli dovede k nástupnímu místu sedačkové lanovky, kam míří většina návštěvníků, aby se nechala pohodlně vyvést ke středisku. To se nás netýká, my si to hezky po modré vyšlapeme. Kousek za zastávkou lanovky se najednou ocitáme samy. Nyní nadešel ten čas holkám trochu ulevit. Využívám situace a pustím je na chvíli z vodítek. Jako první se vrhají do horské řeky Lomná, která nás chvíli po cestě doprovází, aby se tradičně osvěžily. Loca smočí tlapky, Koule si dává svou oblíbenou koupel.
Cesta je cíl
Zhruba po kilometru od lanovky výrazněji stoupáme. Nyní začínám chápat její smysl. Čeká nás, jak by řekli Valaši, asi kilometrový krpál. Minimum návštěvníků se trestá stejnou trasou a když některé míjíme, je z jejich výrazu jasné, že toho litují. Stoupání se zdá jako věčnost, i na holkách je náročnost terénu znát. O to větší úlevu a radost pociťujeme, když dorazíme k naší první zastávce. Před námi se rozprostírá beskydské středisko Pustevny, které bych v tu ránu přirovnala k pražskému Václaváku. Chvíli se rozhoduji, zda navštívit vyhlášenou Stezku Valašska. Předem jsem si zjistila, že na stezku je vstup s pejsky s náhubkem povolen. Nicméně mi stačí pohlédnout jejím směrem a je rozhodnuto. Davy proudící od stezky nahoru a dolů nejsou nic pro nás.
Koule umí taky krásně pózovat.
Vytoužená odměna
Jelikož mi po cestě vyhládlo, vydávám se hledat restauraci s příjemným posezením uvnitř. Nacházím stylovou valašskou kolibu, kam se smí i s pejsky a rovnou si tam zabírám místo. Koliba je poloprázdná a já si tam objednávám valašskou baštu. Holky si poslušně zalezou pod stůl a odpočívají. Než dojím za poslechu příjemných valašských lidovek poslední sousto, už se ženou davy i do koliby a čekají frontu na volný stůl. Rychle zaplatím a stoupáme dále po modré, která nás má dovést až na vrchol hory Radhošť.
Příroda je tam opravdu úchvatná.
Všude plno
Cestou po kamenných schodech míjíme dřevěný vyhlídkový altán Cyrilka, kde jsme měly v plánu se na chvíli zdržet a kochat se výhledem na Pustevny. Je to marné, altánek je v obložení návštěvníků. Pokračujeme tedy dále. Kamenné schody nás dovedou na frekventovanou pěší stezku, která je naštěstí dostatečně široká, takže každý návštěvník, i ten s pejsky, má dostatek prostoru. Jsem až překvapena kolik potkáváme psích turistů převážně malých plemen a voříšků.
Abychom se vyhnuly davům, sejdeme na chvíli z hlavní stezky na lesní pěšinu, která vede souběžně a odděluje ji pouze hustý porost. Kouzelná lesní pěšina je však lemována použitými papírovými kapesníčky. Jsou jich tu mraky. Brzy mi dochází, že tento kus přírody návštěvníkům slouží jako místo, kam si mohou z frekventované stezky odskočit ulevit. Je to smutný pohled, kdyby alespoň za sebou nezanechávali papírový odpad.
Další naší zastávkou má být socha slovanského boha slunce Radegasta. Ještě než k ní dorazíme rozprostrostírá se po naší pravici nádherný výhled na obec Trojanovice a beskydské vrcholky. Je tady opravdu nádherně, moc návštěvníků se u vyhlídky nezastavuje a my máme možnost si tento výhled nerušeně vychutnat.
Slovanský bůh slunce Radegast
U sochy Radegasta je taky živo. Lákadlem je i posezení s možností zakoupit si v malé dřevěné budce občerstvení. Všechny lavičky jsou obsazeny. O kousek dál je přístřešek, ve kterém je jedna lavice volná, využíváme toho a s dovolením sousedů sedáme k odpočinku. Koule zaryje čumák do země a neustále něco čichá, asi zde předchozím návštěvníků spadlo něco dobrého. Když se snažím zjistit, co tak urputně hledá, najedou se z protější lavice ozve dotaz: „Můžu jí dát?“
Socha Radegasta
Zaměstnaná čichacím procesem Koule jsem si nevšimla, že Loca vzorně sedí směrem k sousedům, které doslova hypnotizuje pohledem říkajícím? „Mohl bys mi kousek té svačiny dát, co ty na to?“ Sousedům se omluvím za nevychovaného psa a posadím si Locu k sobě. Návštěvníci však trvají na svém a rádi by Locu obšťastnili něčím dobrým. Svoluji a modlím se, aby to nezaregistrovala Koule. Ta má však čumák pořád zabořený v zemi a doufá, že si něco uloví. S našimi hodnými sousedy, kteří si Locu oblíbili (samozřejmě i Loca je, dostala kus klobásy), se po chvíli loučíme a vyrážíme na vrchol hory Radhošť.
Kousek pod vrcholem je i turistická chata. Využívám zde posezení na terase a objednávám si v dřevěném stánku kafe. Holky jsou neposedné, snažím se je krotit. Loca pořád kňučí a je netrpělivá. Uvědomuji si, že se za celou dobu pořádně neproběhly. Celou cestu ťapkají na postrojích připevněných vodítky k sedáku. Snad bude cestou zpět možnost je na chvíli vypustit.
Psí radost na závěr
Chvíli z vrcholu klesáme stejnou cestou a u turistického rozcestníku Radhošť – hřeben měníme směr a vydáváme se po zelené k parkovišti Ráztoka. Úzká cesta vede lesem a krásnou přírodou s minimem turistů. To je ono, tady se cítíme jako doma. Holky se konečně mohou na chvíli proběhnout. Běhají po vyznačené pěšině, dovádějí spolu a přetahují se o klacky. Jakmile mají tendenci odběhnout mimo stezku, přivolávám je a ony poslechnou.
Radost z pohybu
U rozcestníku Vyhlídka (u silnice) se vydáváme asfaltovou cestou, kterou půjdeme zhruba kilometr k parkovišti. Na této cestě je třeba být ve střehu, primárně slouží návštěvníkům, kteří si na Pustevnách zapůjčili koloběžku, aby s ní mohli fičet z kopce dolů až k parkovišti. Jelikož už je celkem pozdě, míjí nás jen minimum těchto adrenalinových nadšenců. Parkoviště už je poloprázdné. Nakonec se tato volba vyplatila. Výlet jsem si užily a jsem ráda, že holky měly možnost se na cestě zpět pořádně proběhnout a vybít zbytek energie. Teď už se jen těší domů na pořádnou baštu a svůj teplý pelíšek.
